ECLI:CZ:US:2021:3.US.1687.21.1
sp. zn. III. ÚS 1687/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti SOCIETE AIR FRANCE, sídlem 45 Rue de Paris, Roissy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská republika, podnikající v České republice prostřednictvím organizační složky SOCIETE AIR FRANCE - obchodní zastoupení, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3219/4, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2021 č. j. 25 Cdo 2932/2020-125, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ludvíka Hasala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se po stěžovatelce (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 600 € s příslušenstvím z titulu paušalizované náhrady škody v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "Nařízení"), za zpoždění letu z Prahy do Montrealu s přestupem v Paříži, které v cílové destinaci (Montrealu) dosáhlo délky 21 hodin a 49 minut. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 3. 2019 č. j. 11 C 110/2018-45 žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost výše uvedenou částku s příslušenstvím zaplatit a současně rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 19 Co 294/2019-78 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka je povinna nahradit škodu za zpožděný let podle čl. 7 Nařízení. Poukázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 11. 7. 2019 C-502/18 ve věci České aerolinie, a. s., v němž SDEU v souvislosti se sporem o náhradu újmy při významném zpoždění v případě letu s mezipřistáním uzavřel, že lety s jedním nebo více navazujícími lety, na něž byla učiněna jediná rezervace, musejí být chápány jako jeden celek. Shodně s obvodním soudem uvedl, že rozhodnutí řízení letového provozu s ohledem na meteorologickou situaci a regulaci vzdušného provozu lze podřadit pod mimořádné okolnosti ve smyslu Nařízení pouze v případě, že rozhodnutí řízení letového provozu vyvolá velké zpoždění odletu konkrétního letadla, tj. v souladu s judikaturou SDEU zpoždění delší než 2 hodiny. Odkázal přitom na rozsudek SDEU ze dne 19. 11. 2009 C-402/07 a C-432/07 ve věci Christopher Sturgeon a další. Při výkladu pojmu "velké zpoždění" neshledal důvod pro předložení předběžné otázky SDEU, neboť měl za to, že tento pojem byl již SDEU vyložen. Rovněž souhlasil se závěry o tom, že stěžovatelka neprokázala, že by přijala přiměřená opatření dle čl. 5 odst. 3 Nařízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2021 č. j. 25 Cdo 2932/2020-125 ve věci samé zamítl a směřovalo-li proti náhradě nákladů odvolacího řízení, tak je odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení jím dosud neřešené otázky, zda se rozhodnutí řízení letového provozu, které vyvolalo velké zpoždění letu, považuje za mimořádnou okolnost podle bodu 15 preambule Nařízení, která může liberovat leteckého dopravce z povinnosti nahradit škodu pouze tehdy, jde-li o zpoždění delší než 2 hodiny. Nejvyšší soud uvedl, že podle bodu 15 preambule Nařízení jde o mimořádnou událost tehdy, bylo-li vydáno rozhodnutí řízení letového provozu, které se vztahuje k jednotlivému letadlu, v jehož důsledku dojde k velkému zpoždění jednoho či více letů takového letadla. V daném případě rozhodnutí řízení letového provozu způsobilo zpoždění rotujícího letadla při letu AF 1082 z Paříže do Prahy a tím následně i téhož letadla při letu AF 1083 z Prahy do Paříže, avšak trvalo pouze 80 minut, tedy méně než dvě hodiny a nelze tak hovořit o velkém zpoždění, které by umožnilo hodnotit předmětné rozhodnutí řízení letového provozu jako mimořádnou okolnost ve smyslu bodu 15 preambule Nařízení. Městský soud tedy správně uzavřel, že v projednávaném případě rozhodnutí řízení letového provozu nebylo mimořádnou okolností, která by stěžovatelku podle čl. 5 odst. 3 Nařízení liberovala z povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení škodu dle čl. 7 Nařízení za významné zpoždění jeho letu z Prahy do Montrealu v délce 21 hodin a 49 minut.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí, včetně rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyššímu soudu vytýká, že interpretoval a aplikoval Nařízení svévolným a neudržitelným způsobem. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší soud povinnost předložit otázku výkladu právního předpisu SDEU k rozhodnutí o předběžné otázce (srov. čl. 267 alinea 3 Smlouvy o fungování Evropské unie). Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že takovou povinnost neměl. Podle stěžovatelky nelze provádět výklad určitého pojmu (v nyní posuzované věci "velké zpoždění") z preambule právního předpisu (Nařízení). Z judikatury SDEU přitom vyplývá, že ani demonstrativní výčet událostí uvedený v bodu 14 preambule Nařízení nečiní z těchto událostí mimořádné okolnosti podle čl. 5 odst. 3 Nařízení. SDEU na rozdíl od Nejvyššího soudu nikterak nerozlišuje mimořádné okolnosti podle bodu 14 a bodu 15 preambule Nařízení. Z judikatury SDEU rovněž nevyplývá, že by rozhodnutí letového provozu mělo být považováno na mimořádnou okolnost pouze v případě, že jeho dopad má určité časové trvání. Příkladem svévole podle judikatury Ústavního soudu je situace, kdy sice existuje judikatura SDEU k dané otázce, avšak nepokrývá celou tuto problematiku. Navíc rozhodnutí Nejvyššího soudu je v rozporu se zásadou autonomního výkladu práva Evropské unie. Nesprávný byl podle stěžovatelky názor Nejvyššího soudu, že není povinen podávat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce SDEU z důvodu, že její výklad SDEU již provedl. Podle stěžovatelky se však SDEU výkladem bodu 15 preambule Nařízení ve věci Christopher Sturgeon a další, ani v žádném jiném rozhodnutí, nezabýval. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že nelze podávat výklad preambule, kde jsou deklarovány východiska a cíle a která není právně závazná. Závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí řízení letového provozu může být pokládáno za mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 ve spojení s bodem 15 preambule Nařízení, je svévolný. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že českou verzi Nařízení neporovnával s jinými (stejně závaznými) jazykovými verzemi. Pokud by tak Nejvyšší soud učinil, musel by podle stěžovatelky zjistit, že rozlišování pojmů "významné" a "velké" zpoždění je nedůvodné a nepodložené; jinak řečeno podle stěžovatelky jsou pojmy "velké" a "významné" zpoždění zaměnitelné.
III.
Vyjádření účastníka řízení
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření pouze uvedl, že neshledal důvod položit předběžnou otázku SDEU k výkladu bodu 15 Preambule, neboť výklad daného bodu provedl SDEU již v rozsudku ve věci Christopher Sturgeon a další.
8. Vedlejší účastník řízení se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Vzhledem k tomu, že vyjádření Nejvyššího soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud nejprve podotýká, že předchozí ústavní stížnosti téže stěžovatelky podané v téže věci (řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 110/2018) směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 28. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 922/2020-103), jímž bylo její dovolání odmítnuto podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vyhověl nálezem ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1922/20. Ústavní soud v nálezu uvedl, že je-li účastníkem sporu o nárok vyplývající z Nařízení fyzická osoba v postavení spotřebitele a bylo-li rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, není dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o tzv. spotřebitelský vztah. Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí vyšel ze závazného názoru obsaženého v tomto nálezu a dovolání stěžovatelky v novém dovolacím řízení projednal meritorně.
13. V první řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí ve výši částky (600 €), kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní, a to přesto, že v dané věci bylo přípustné dovolání, avšak pouze z toho důvodu, jak bylo vyloženo výše, že šlo o výjimku předvídanou v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (spotřebitelský vztah). Z pohledu stěžovatelky, jako jedné z největších leteckých společností světa, je však hranice bagatelnosti daleko markantnější. Každopádně podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, a je tak důvodné - za splnění v nálezu uvedených judikaturních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V navazující judikatuře Ústavního soudu bylo posléze akcentováno, aby stěžovatelé důvod přijatelnosti bagatelní ústavní stížnosti k věcnému (meritornímu) přezkumu řádně vyjevili v obsahu svého návrhu, resp. ústavní stížnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes tzv. bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu. I když stěžovatelka poukazovala na možný precedenční přesah posuzované věci, Ústavní soud v tomto tvrzení neshledal, že by jí napadené rozhodnutí mohlo působit významnou újmu, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
14. Jakkoliv by mohla argumentace stěžovatelky o porušení povinnosti Nejvyššího soudu předložit věc k posouzení předběžné otázky SDEU dosahovat v odůvodněném případě ústavněprávní roviny (v podobě porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny), Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledává. Z pohledu Ústavního soudu vysloveného např. v nálezu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10 (N 154/66 SbNU 311) je totiž možné za svévolný a tedy právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny porušující, považovat pouze takový postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k SDEU a její nepoložení pak řádně neodůvodnil. V nálezu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19 pak Ústavní soud vyslovil, že domáhá-li se dovolatel v řízení o dovolání závěrů rozhodovací praxe SDEU, je Nejvyšší soud povinen tyto závěry, nejsou-li zcela zjevně pro danou věc bez relevance, v rozhodnutí o dovolání zohlednit a v jeho odůvodnění se vypořádat s tím, jakým způsobem se do jeho rozhodnutí promítly, zejména zda a proč tyto závěry na danou věc bylo, či nebylo možno vztáhnout.
15. V nyní posuzované věci však obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, podrobně zdůvodnily, proč považují otázku, která byla pro posouzení věci určující, již SDEU jednoznačně vyřešenou. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti tomu, že Nejvyšší soud vyšel při posouzení věci z preambule Nařízení, která již předtím sloužila SDEU k výkladu čl. 5 odst. 3 ve věci Christopher Sturgeon a další. Je v souladu s judikaturou SDEU, že při výkladu právních předpisů EU je třeba vycházet nejen z jejich výslovného znění, nýbrž je nutno zohlednit kontext a cíle sledované právní úpravou. Cíl právní úpravy obsažené v Nařízení přitom spočívá v zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících (viz bod 1 preambule Nařízení). Námitky stěžovatelky týkající se možné jiné interpretace Nařízení (zejména výkladu pojmů "velké" nebo "významné zdržení" či existence "mimořádných okolností") pak představují pouhou polemiku vnitrostátně závaznou výkladovou judikaturou SDEU, jejíž nerespektování zdejšími obecnými soudy by vedlo k porušení čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 1 Listiny, jež by muselo být stíženo zásahem Ústavního soudu. Do kompetence Ústavního soudu tedy nespadá závazný výklad práva Evropské unie (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2042/19 a v něm obsažené nosné důvody), nýbrž dohled nad dodržováním takového výkladu zadaného SDEU ze strany obedného soudu.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu