ECLI:CZ:US:2021:3.US.1698.21.1
sp. zn. III. ÚS 1698/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. T., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem se sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 14 To 187/2021-377, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 2. 2021, č. j. 6 PP 110/2014-363, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí se podává, že okresní soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl podle ustanovení §91 odst. 1 trestního zákoníku o průběhu zkušební doby podmíněného propuštění tak, že stěžovatel vykoná zbytek trestu, ze kterého byl podmíněně propuštěn usnesením téhož soudu ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 6 PP 110/2014. Okresní soud totiž zjistil, že se stěžovatel v průběhu zkušební doby (v období podzimu 2015 a začátku roku 2016) podmíněného propuštění dopustil další trestné činnosti, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 roků; odsuzující rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 11. 2020. Z toho dovodil, že nebyla splněna podmínka podle ustanovení §91 odst. 1 trestního zákoníku, která požaduje po podmínečně propuštěném vedení řádného života. Ohledně plynutí zkušební doby podmíněného propuštění podle ustanovení §91 odst. 3 trestního zákoníku okresní soud zaujal názor, že došlo k prolomení této lhůty vinou stěžovatele a k jejímu neuplynutí, protože stěžovatel spáchal další trestnou činnost, o které bylo třeba rozhodnout. Nemohlo proto dojít k fikci podle citovaného zákonného ustanovení.
3. Následnou stížnost proti usnesení okresního soudu zamítl krajský soud usnesením, rovněž napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností. Krajský soud potvrdil zjištění okresního soudu a neshledal pochybení při posuzování skutkového stavu, neboť součástí spisu byly výslechy a zprávy probační a mediační služby, které okresní soud hodnotil v plné šíři a souvislostech. Podle názoru krajského soudu okresní soud nepochybil ani při prolomení lhůty podle §91 odst. 3 trestního zákoníku. V okamžiku, kdy se okresní soud dozvěděl o zahájení trestního stíhání (ke kterému došlo dne 28. 4. 2016), přičemž toto stíhání bylo vedeno pro skutky spáchané ve zkušební době, se totiž rozhodl vyčkat pravomocného rozhodnutí. Učinil tak s důvodným podezřením, že stěžovatel porušil podmínky vedení řádného života, které ve zkušební době požaduje §91 odst. 1 trestního zákoníku. Předmětná lhůta proto nebyla dodržena zaviněním stěžovatele, které spočívalo v trestné činnosti, které se ve zkušební době dopustil.
4. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy]. Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Podstatu nyní posuzované ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry okresního a krajského soudu, ve kterých shledává porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak se však podává z jejího obsahu, stěžovatel brojí výhradně proti výkladu ustanovení §91 odst. 3 trestního zákoníku obecnými soudy, přičemž však nenabízí žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Jak je přitom již naznačeno shora, Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není jim ani instančně nadřízen a jeho úkolem proto není a ani být nemůže "pouhý" výklad podústavního práva. Jinak řečeno, Ústavní soud je s ohledem na svoje ústavní vymezení oprávněn zasáhnout kasačním způsobem do rozhodovací činnosti obecných soudů toliko tehdy, shledá-li v jejich rozhodnutích porušení ústavně zaručeného základního práva (princip self restraint). Tuto pravomoc naopak nemá, nabízí-li stěžovatel pouze odlišný výklad podústavního práva, než učinily obecné soudy. I když by proto zdejší soud výklad nabídnutý stěžovatele považoval za přiléhavější či logičtější (což ovšem není nyní posuzovaný případ), nepostačuje tato okolnost k zásahu do rozhodnutí obecných soudů.
8. Ústavní soud dále uvádí, že výklad provedený obecnými soudy v této věci odpovídá i jeho vlastní judikatuře, podle které "nemohl soud o osvědčení stěžovatele (resp. o vykonání zbytku trestu odnětí svobody) rozhodovat dříve s ohledem na další probíhající trestní řízení (v němž byl stěžovatel za trestnou činnost spáchanou v době podmíněného propuštění posléze pravomocně odsouzen), neboť opačný postup by byl v rozporu se zásadou presumpce neviny" [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2957/18 ze dne 30. 9. 2019, zejm. bod 14; obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 2674/19 ze dne 13. 9. 2019]. Je tak zřejmé, že Ústavní soud v minulosti opakovaně akceptoval jako ústavně souladný takový výklad ustanovení §91 odst. 3 trestního zákona, podle kterého fikce osvědčení nemohla nastat z důvodu probíhajícího dalšího trestního řízení a právě v této okolnosti spočívá "vina" podmíněně odsouzeného.
9. Rovněž v nyní posuzované věci proto obecné soudy vyhodnotily aplikovanou zákonnou úpravu logicky, přesvědčivě a v souladu s jejím smyslem a proto i ústavně konformně, když dospěly k závěru, že o osvědčení stěžovatele nebylo možno rozhodnout dříve, dokud pravomocně neskončilo jiné trestní řízení. Závěr o tom, zda se stěžovatel osvědčil, totiž mohly soudy rozhodující ve smyslu §91 odst. 1 trestního zákoníku učinit toliko na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku, neboť postup opačný by byl v rozporu se zásadou presumpce neviny.
10. Ústavní soud má za to, že tento výklad není v rozporu ani s odbornou literaturou, na kterou poukazuje stěžovatel: "Samotná skutečnost, že se odsouzený (...), nachází se ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, ještě nezakládá jeho vinu na tom, že soud do 1 roku od uplynutí zkušební doby nerozhodl o osvědčení" (PÚRY, František. §91 [Společné ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1108). Je totiž třeba přisvědčit krajskému soudu, který vysvětluje, že vina není v projednávané věci založena (pouze) vazbou či výkonem trestu odnětí svobody, ale spáchanou trestnou činností. Nevyčkání na rozhodnutí v jiné trestní věci by pak ve svém důsledku zároveň vedlo k popření smyslu §91 trestního zákoníku, který je založen na hodnocení toho, zdali podmínečně propuštěný opravdu usiluje o řádné vedení života. Odsuzující rozsudek vydaný až po konci zkušební doby proto logicky nic nemění na skutečnosti, že se trestný čin stal právě ve zkušební době.
11. Ústavní soud má konečně za to, že v uvedeném postupu obecných soudů nelze spatřovat ani nepřípustnou nečinnost, jež by stěžovatele na újmu jeho základních práv udržovala v nejistotě. Stěžovatel si totiž musel být vědom, že pro rozhodnutí soudu o jeho osvědčení je zásadní, zda se v průběhu uvedené zkušební doby dopustil dalšího trestného činu či nikoli.
12. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní a k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu