ECLI:CZ:US:2021:3.US.1752.21.1
sp. zn. III. ÚS 1752/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2021, č. j. 13 Co 229/2020-155, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilého syna J., jehož matkou je P. P.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Brno - venkov (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. Nc 18/2020-64, svěřil nezletilého do péče navrhovatelky, Š. P., a určil, že navrhovatelka je oprávněna a povinna nezletilého vychovávat a zastupovat jej v běžných záležitostech namísto rodičů (výrok I.), rozhodl o výživném matky ve výši 1 500 Kč měsíčně (výrok II.) a výživném stěžovatele ve výši 3 000 Kč měsíčně s účinností od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), a dále zamítl stěžovatelův návrh na svěření nezletilého do jeho péče (výrok IV.).
5. K odvolání navrhovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku III. tak, že zavázal stěžovatele k placení výživného v částce 14 000 Kč měsíčně od 1. 2. 2019 do 31. 3. 2020 a v částce 16 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2020. Krajský soud dále rozhodl o dlužném výživném za dobu od 1. 2. 2019 do 31. 3. 2021 v částce 310 000 Kč, jež je stěžovatel povinen zaplatit k rukám navrhovatelky ve dvou splátkách způsobem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku a určil, že navrhovatelka je povinna z běžného i dlužného výživného vytvářet pro nezletilého úspory.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí, přičemž především napadá, že krajský soud stanovil výši výživného podle ustanovení §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Má za to, že v řízení dostatečným způsobem prokázal své příjmy i majetkové poměry, z čehož dovozuje, že zde nebyl dán prostor pro aplikaci předmětného zákonného ustanovení, které stanoví nevyvratitelnou právní domněnku příjmů ve výši odpovídající pětadvacetinásobku částky životního minima. Stěžovatel zdůrazňuje, že je zcela mimo jeho finanční možnosti uhradit vyměřené dlužné výživné, z kteréhožto důvodu též navrhuje odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Závěrem připomíná, že v řízení o výživném, ovládaném vyšetřovací zásadou, mají obecné soudy povinnost zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, a to nezávisle na důkazních návrzích stran. Pokud tedy měl krajský soud pochybnosti o příjmových a majetkových poměrech stěžovatele, měl možnost provést další důkazy, což však neučinil.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů, resp. krajského soudu, nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Jak již bylo zmíněno, do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Ústavní soud rovněž připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených teprve posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
10. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry krajského soudu je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilého, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Krajský soud své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by skutečně došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
11. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Tomuto požadavku krajský soud v této věci dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil, resp. srozumitelně vysvětlil, proč v nyní posuzovaném případě při stanovení výše výživného vycházel z nevyvratitelné domněnky předvídané ustanovením §916 občanského zákoníku.
13. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti.
14. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že krajský soud poté, co nabyl pochybnosti o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele, které nebyly rozptýleny ani doplňujícím účastnickým výslechem, vyzval stěžovatele usnesením ze dne 7. 2. 2021, č. j. 13 Co 229/2020-126, k doplnění skutkových tvrzení, k označení důkazů a k jejich předložení, přičemž jej poučil, že pokud své příjmy neprokáže, bude odvolací soud postupovat podle ustanovení §916 občanského zákoníku.
15. Naznačené pochybnosti však stěžovatel nerozptýlil, když zde i nadále přetrvávaly nejasnosti ohledně příjmů z nájmu, výše jeho skutečných příjmů od obchodní společnosti X a údajů týkajících se ekonomické situace společností, jejichž je jednatelem a společníkem (srov. rozsudek krajského soudu, bod 8). Krajský soud poukázal na rozporná tvrzení stěžovatele týkající se příjmů z nájmu; zdůraznil, že stěžovatel navzdory výzvám nepředložil některé (z hlediska posouzení jeho příjmových a majetkových poměrů) zásadní dokumenty (např. nájemní smlouvy, účetní závěrky či daňová přiznání stěžovatelových firem). Krajskému soudu nelze vytýkat ani to, že se nespokojil s předloženými dokumenty (zejména s daňovým přiznáním stěžovatele za roky 2018 až 2020), což ostatně potvrzuje rovněž komentářová literatura, z níž se podává, že pokud jsou příjmy rodiče, který je podnikatelem, po odečtení výdajů (nákladů) na jejich dosažení, zajištění a udržení mimořádně nízké, nelze uváděnou výši základu daně přeceňovat (srov. Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1016).
16. Co se týká stěžovatelova argumentu dovolávajícího se uplatnění vyšetřovací zásady, Ústavní soud již dříve zdůraznil, že i v řízení ovládaném touto zásadou, tedy též v řízení o výživném, je soudce v oblasti zjišťování skutkového stavu odkázán na záchytné body přednesené stranami, tj. že alespoň základní obrysy skutkového stavu musí vyplynout z aktivity účastníků [srov. nález sp. zn. I. ÚS 795/18 (N 85/94 SbNU 131) ze dne 21. 5. 2019, bod 19]. Krajským soudem vyžadovanou součinnost ovšem stěžovatel nevyvinul. V nyní posuzované věci tudíž nebyl po provedeném dokazování zjištěn skutkový stav (non liquet), a tedy bylo možné rozhodnout na základě pravidel o (objektivním) důkazním břemenu, což v případě rozhodování o výživném nabízí výslovně ustanovení §916 občanského zákoníku (srov. Lavický P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 70-72).
17. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává jen polemika stěžovatele s právními závěry krajského soudu, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
18. Ústavní soud závěrem podotýká, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vyživovací povinnosti nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Odmítnutí ústavní stížnosti tedy nevylučuje pozdější možnost stěžovatele podat návrh na snížení výživného.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se Ústavní soud již samostatně nezabýval, jelikož by to bylo za situace, kdy neprodleně rozhodl o samotné ústavní stížnosti, bezpředmětné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu