ECLI:CZ:US:2021:3.US.1754.21.1
sp. zn. III. ÚS 1754/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Miroslavem Ludvíkem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2021 č. j. 7 To 127/2021-274 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. ledna 2021 č. j. 5 PP 276/2012-241, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 5, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 25. 1. 2021 č. j. 5 PP 276/2012-241 rozhodl, že stěžovatel podle §91 odst. 1 trestního zákoníku vykoná zbytek trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 1. 2005 sp. zn. 3 T 99/2004, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2005 sp. zn 6 T 146/2004, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 1998 sp. zn. 2 T 560/97 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 10. 1999 sp. zn. 2 T 560/97 a z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 3. 1999 sp. zn. 10 T 34/99, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením okresního soudu ze dne 27. 12. 2012 č. j. 5 PP 276/2012-25. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění nežil řádným životem, jelikož se opakovaně dopouštěl další úmyslné trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen, a též záměrně nerespektoval výzvy soudů, proto soud (i po uplynutí lhůty uvedené v §91 odst. 3 trestního zákoníku) rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu.
3. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížností, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl s odůvodněním, že okresní soud plně respektoval §331 odst. 1 a §333 odst. 2 trestního řádu, když ve věci provedl veřejné zasedání a stěžovateli se dostalo možnosti se k předmětu věci vyjádřit v rámci vazebního zasedání konaného dne 9. 1. 2021, kdy bylo rozhodováno o realizaci příkazu k zatčení vydaného na stěžovatele v tomto vykonávacím řízení, a tuto jeho výpověď okresní soud přečetl u veřejného zasedání postupem podle §207 odst. 2 trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu bylo odejmuto právo vyjádřit se ústně a bezprostředně u veřejného zasedání ke skutečnosti, zda ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu žil řádným životem a vyhověl tak uloženým podmínkám. Toto veřejné zasedání se konalo dne 25. 1. 2021, stěžovatel se jej však nemohl zúčastnit, neboť v předmětný den byla v jeho bydlišti realizována domovní prohlídka v jiné trestní věci. Stěžovatel byl sice vyslechnut u vazebního zasedání, avšak nikoli ke skutečnostem, zda po zkušební dobu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody žil řádným životem, ale k vazebním důvodům. Rozhodnutí o nařízení zbytku výkonu trestu odnětí svobody bylo nadto vydáno po uplynutí zákonem stanovené jednoroční lhůty, tudíž podle stěžovatele vznikla v souladu s §91 odst. 3 trestního zákoníku zákonná fikce, že trest byl vykonán.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, stejně tak nelze dovodit ústavní nárok na to, aby trestní soud svým rozhodnutím vyslovil, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Je úkolem trestních soudů posoudit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro takový výrok (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2420/14, ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 231/09 či ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 799/02; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého (řádného) procesu podle čl. 36 Listiny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky dané §91 trestního zákoníku pro upuštění od výkonu zbytku trestu. Skutková zjištění obecných soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu a jsou náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu jim tedy nelze ničeho vytýkat.
8. Namítá-li stěžovatel, že se nemohl dostavit k nařízenému veřejnému zasedání, okresní soud v napadeném usnesení uvedl, že účast stěžovatele u veřejného zasedání nebyla nutná, neboť soud vycházel z jeho vyjádření učiněného v rámci vazebního zasedání. Krajský soud k tomu dodal, že stěžovatel se k veřejnému zasedání nedostavil bez omluvy, a své tvrzení, že se nemohl k veřejnému zasedání dostavit z důvodu domovní prohlídky provedené u něho v den konání veřejného zasedání, ničím objektivně nedoložil, proto se veřejné zasedání konalo podle §202 odst. 2 trestního řádu per analogiam v jeho nepřítomnosti.
9. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že postup okresního soudu je v souladu se zákonným i ústavním rámcem pro soudní rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Jak uvedly ve svých rozhodnutích obecné soudy, vzhledem k odsouzení stěžovatele ve zkušební době podmíněného propuštění za přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a ve třech případech za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchaných ve zkušební době, nařídil okresní soud již v roce 2017 veřejné zasedání směřující k rozhodnutí podle §91 odst. 1 trestního zákoníku, avšak stěžovatel se opakovaně k nařízenému veřejnému zasedání nedostavoval. Stěžovatel svou nepřítomnost zprvu omlouval, aniž by důvody omluvy vykazující znaky účelovosti prokázal, poté se již okresnímu soudu nepodařilo předvolání k nařízenému veřejnému zasedání stěžovateli doručit. Ze zpráv střediska Probační a mediační služby v Benešově měl okresní soud za zjištěné, že obdobný přístup měl stěžovatel též u veřejných zasedání nařízených podle §83 odst. 1 trestního zákoníku, a to i poté, co na něj byl vydán dne 14. 5. 2020 příkaz k zatčení, jež byl dne 16. 7. 2020 odvolán. Tyto poznatky vedly okresní soud k tomu, že dne 12. 10. 2020 vydal příkaz k zatčení stěžovatele, k zatčení stěžovatele pak došlo dne 8. 1. 2021. Ústavní soud se proto neztotožnil s námitkami stěžovatele, že postupem okresního soudu mu bylo zabráněno vyjádřit se k předmětu věci. Okresní soud splnil svou zákonnou povinnost, a k neúčasti na veřejném zasedání opakovaně docházelo pro překážky na straně stěžovatele.
10. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že došlo k překročení roční lhůty zakotvené v §91 odst. 3 trestního zákoníku, soudy však takový postup odůvodnily odkazem na stěžovatelovu snahu vyhnout se účasti na nařízených veřejných zasedáních, kterou ukončila až účinná realizace příkazu k zatčení. Zákonodárce přitom s překročením uvedené lhůty počítá, pokud rozhodnutí o výkonu zbytku trestu nelze vydat vinou okolností na straně odsouzeného. Výklad této poměrně obecné právní normy přísluší v prvé řadě obecným soudům. Ústavní soud nemůže tuto jejich činnost nahrazovat, ale pouze usměrňovat do ústavním pořádkem daného rámce (viz usnesení ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3428/14, bod 6). Výklad provedený obecnými soudy v projednávané věci přitom z tohoto rámce nevybočuje.
11. Za obecný smysl právního institutu lhůty považuje Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. např. nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Důraz na ochranu právní jistoty Ústavní soud v minulosti zdůraznil i při posuzování ústavnosti překročení roční lhůty upravené ustanovením §91 odst. 3 trestního zákoníku (viz např. usnesení ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 3254/10). Smyslem zakotvení této lhůty je podle Ústavního soudu snaha zákonodárce posílit právní jistotu odsouzených osob, které by jinak i po skončení zkušební lhůty mohly neomezeně dlouhou dobu žít v obavách z nečekaného nového omezení osobní svobody. Zároveň je tím nepřímo vyjádřena soudní kompetence a povinnost soudů sledovat život a činnost podmíněně propuštěných osob v co nejkratší době po skončení zkušební doby. Uvedené ustanovení tak podle Ústavního soudu zakládá legitimní očekávání definitivního vykonání trestu v případech, v nichž příslušný soud nedá jasně srozumitelným postupem odsouzené osobě najevo svou snahu rozhodnout o výkonu zbytku trestu odnětí svobody do konce uvedené roční lhůty. V daném případě však nemohl stěžovatel s ohledem na své shora popsané jednání takové očekávání mít.
12. Lze tedy uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatele je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel opětovně opakuje své již dříve uplatněné námitky, které však obecné soudy vzaly v potaz, a logickým, byť pro stěžovatele nepříznivým způsobem, je vyhodnotily, a ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily, proč je třeba jednání stěžovatele, který se opakovaně nedostavoval k nařízeným veřejným zasedáním, posuzovat s ohledem na četnost a charakter jeho omluv jako účelové. Ústavní soud má za to, že tato argumentace je logická a srozumitelná, a že postupem trestních soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, tím spíše, že se stěžovatel ke své trestné činnosti spáchané ve zkušební době vyjádřil při vazebním jednání, jak bylo obecnými soudy uvedeno. Ve své výpovědi učiněné ve vazebním zasedání stěžovatel uvedl, že krádeže ve zkušební době podmíněného propuštění se dopustil v souvislosti s tím, že zajišťoval pomoc své přítelkyni, která potřebovala kyslík, proto nezaplatil benzín, neboť spěchal do nemocnice. Taktéž následné tři přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání spáchal stěžovatel dle svého vyjádření v souvislosti se zdravotními problémy své přítelkyně. Není tedy zřejmé, co má stěžovatel na mysli, tvrdí-li, že byl vyslechnut k vazebním důvodům, nikoli však k tomu, zda žil po dobu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody řádný život. Z jeho výpovědi učiněné ve vazebním zasedání je zřejmé, že řádným způsobem života po uvedenou dobu nežil, naopak se dopouštěl opakované trestné činnosti, a z této skutečnosti obecné soudy ve svých závěrech, které z ústavněprávního hlediska plně obstojí, v napadených rozhodnutích vycházely.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu