ECLI:CZ:US:2021:3.US.1762.21.1
sp. zn. III. ÚS 1762/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti EUROVIA CS, a. s., sídlem U Michelského lesa 1581/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2021 č. j. 23 Cdo 2950/2020-826, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. 16 Co 384/2019-781, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. dubna 2019 č. j. 60 C 1061/2013-634, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, dále čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici žalobu na zaplacení 41 159 016,44 Kč, které obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl co do částky 18 431 779,52 Kč, a ve zbytku ji zamítl. Stěžovatelce pak uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 225 272,81 Kč. Stěžovatelka (coby zhotovitel) uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o dílo na výstavbu rychlostní silnice R55 (dále jen "smlouva o dílo"). Žalovaná částka představovala tvrzený nárok na zaplacení smluvních pokut a úroků z prodlení z ceny díla. Vedlejší účastnice nárok stěžovatelky odmítla mimo jiné s poukazem na započtení některých jejích pohledávek na pohledávky stěžovatelky. Obvodní soud považoval pohledávky vedlejší účastnice za prokázané. Pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého nesprávnou valorizací cen jiného stěžovatelkou zhotovovaného díla uplatnila vedlejší účastnice v rozhodčím řízení. Žaloby byly v rozhodčím řízení shledány důvodnými a stěžovatelce byla uložena povinnost tyto pohledávky zaplatit. Jediným důvodem, proč byly žaloby částečně zamítnuty, bylo promlčení některých pohledávek v době zahájení rozhodčího řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že je rozhodčími nálezy vázán podle §159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a judikatury Nejvyššího soudu. Podle obvodního soudu z odůvodnění nálezů jednoznačně vyplývá vyřešení všech sporných otázek týkajících se vzniku a existence těchto pohledávek. Obvodní soud v tomto směru dokazování již neprováděl a zdůraznil, že je třeba chránit legitimní očekávání a dobrou víru obou účastníků, že tyto pravomocně vyřešené otázky nebudou opětovně věcně přezkoumávány, a to tím spíše, bylo-li dokazování v rozhodčím řízení prováděno složitými a nákladnými znaleckými posudky. Navíc stěžovatelka nenamítla žádné obranné tvrzení neuplatněné v rozhodčích řízeních. Obvodní soud uzavřel, že v době, kdy se pohledávky střetly, ještě pohledávky stěžovatelky promlčeny nebyly. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl poměrně podle zásady úspěchu ve věci.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu z důvodu početní chyby obvodního soudu zamítl navíc v rozsahu částky 2 758 373,30 Kč, ve zbytku jej potvrdil. Městský soud konstatoval, že možností započtení a výkladu čl. 2.5 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen "VOP") se zabýval ve zrušujícím usnesení ze dne 26. 9. 2017 č. j. 16 Co 119/2017-444, vydaném v témže řízení. V něm dospěl k závěru, že v daném článku je řešen postup, kterým může objednatel nebo správce stavby započítávat pohledávky vzniklé na základě smlouvy o dílo, a čl. 2.5 VOP se netýká zápočtu pohledávek vzniklých mezi účastníky z jiných smluv. Započetla-li vedlejší účastnice nároky, jež pro ni vyplývaly z rozhodčích nálezů v rozsudku uvedených, šlo o započtení důvodné. Obvodní soud správně dospěl k závěru, že je vázán skutkovými zjištěními i právním posouzením provedeným Rozhodčím soudem. Uzavřením rozhodčí doložky se účastníci vzdali práva přezkumu skutkových a hmotněprávních závěrů soudem. Měl-li by soud následně přezkoumávat věcnou správnost rozhodčích nálezů, ztratila by úprava rozhodčího řízení smysl. Městský soud souhlasil se závěrem obvodního soudu, že k tomuto nároku není nutno dokazování opakovat a že je nutno vyjít i z odůvodnění předmětných rozhodčích nálezů. K nově uplatněnému započtení nároku vedlejší účastnicí, kterážto námitka byla vznesena již v řízení u obvodního soudu pod sp. zn. 57 C 2/2015, městský soud uvedl, že obvodní soud započtení části této pohledávky původně uznal a žalobu částečně zamítl. Nicméně po zrušujícím zásahu Nejvyššího soudu městský soud novým rozhodnutím žalobu zamítl, neboť vedlejší účastnice vymáhanou částku zaplatila. Proto městský soud shrnul, že tuto část pohledávky lze opět k započtení použít a zároveň platí, že je uplatněna důvodně. O náhradě nákladů řízení rozhodl městský soud podle téže zásady jako obvodní soud.
4. Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčino dovolání, neboť dospěl k závěru, že žádná ze sedmi stěžovatelkou vznesených otázek nezaložila jeho přípustnost. Pohledávka vedlejší účastnice byla podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho rozhodovací praxí způsobilá k započtení, o čemž Nejvyšší soud rozhodl mezi týmiž účastníky řízení již rozsudkem ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1630/2016. Pro posouzení jejich promlčení je rozhodné, zda (ne)byly promlčeny v době, kdy vznikla pozdější z nich. Na rozdíl od mínění stěžovatelky měl Nejvyšší soud za to, že započíst mohla vedlejší účastnice i pohledávky nesplatné, byly-li splatné k její výzvě, a to ode dne, kdy takto mohla stěžovatelku poprvé požádat o plnění [§391 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obch. zák.")]. Přípustnost tudíž nezaložila ani otázka, zda se promlčelo právo zesplatnit pohledávku, splatnou na výzvu, neboť na ní rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Dále podle Nejvyššího soudu nevyložil městský soud čl. 2.5 VOP v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; stěžovatelka z jeho rozhodnutí však nesprávně dovodila zákaz započítávání pohledávek vzniklých z jiných smluv. Nicméně obvodní soud i městský soud se zřetelem k §266 obch. zák. a relevantním výkladovým metodám řádně odůvodnily, že tento článek upravuje toliko způsob započtení vzájemných pohledávek ze smlouvy o dílo. Nejvyšší soud dospěl také k závěru, že přípustnost dovolání nezaložila otázka (ne)závaznosti odůvodnění rozhodčího nálezu. Stěžovatelka údajně přehlédla, že podle judikatury Nejvyššího soudu, vypořádal-li se soud v jiném řízení s otázkou, která nebyla přímo předmětem sporu, pouze v odůvodnění rozhodnutí, není to sice pro soud v dalším řízení závazné, což ale neznamená, že by mohl soud závěry předchozího pravomocně skončeného řízení zcela pominout; naopak se s nimi musí vypořádat, chce-li se od nich odchýlit. Městský soud však v napadeném rozhodnutí toliko potvrdil správnost závěrů obvodního soudu, který náležitě vyložil důvody, pro které přihlédl k závěrům rozhodčích nálezů o tom, že existence předmětných pohledávek je dána, neboť docházelo k nesprávné valorizaci cen díla, přičemž ochrana legitimního očekávání účastníků řízení vyžaduje, aby v projednávané věci byla tato otázka posouzena obdobně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv zejména tím, že obecné soudy údajně přiznaly odůvodnění rozhodčích nálezů závaznost, která přísluší pouze výroku. V důsledku toho soudy přihlédly k obraně vedlejší účastnice započtením promlčených pohledávek na pohledávky stěžovatelky, představující žalobní nárok. Údajnou existenci započítávaných pohledávek však vedlejší účastnice prokazovala pouze rozhodčími nálezy. Do jejich zamítavého výroku se ale promítl toliko závěr o promlčení pohledávek vedlejší účastnice obsažený v odůvodnění. Nadto započtené pohledávky vedlejší účastnice nikdy neuplatnila v souladu s příslušnými smlouvami, neboť se nestaly splatnými. Navíc okruh zhotovitelů, s nimiž vedlejší účastnice smlouvy uzavřela, nebyl totožný s těmi, se kterými uzavřela smlouvu o dílo. Ani z odůvodnění rozhodčích nálezů podle stěžovatelky neplyne, že by vedlejší účastnici skutečně vznikl nárok na vrácení nesprávně vyčíslené valorizace.
6. Dále stěžovatelka namítá, že ve skutkově obdobné věci, týkající se nároku vedlejší účastnice, posoudil Rozhodčí soud totožný postup zhotovitelů při valorizaci nákladů jinak než ve věci poukazované v napadených rozhodnutích. Ve stěžovatelkou odkazované věci přitom nebyl nárok vedlejší účastnice promlčen a zamítnut byl z důvodu správnosti postupu stěžovatelky a dalších zhotovitelů. Kromě toho se obecné soudy nezabývaly např. tím, že rozhodčí soud v odkazovaných rozhodnutích nehodnotil, zda vedlejší účastnice postupovala v souladu s čl. 2.5 VOP a zda mohly tvrzené nároky vůbec vzniknout. Podle rozhodnutí britské Soudní komise Soukromé rady údajně nelze podle čl. 2.5 VOP započíst jiné než bezodkladně oznámené pohledávky. Stejně tak nelze započíst pohledávku jednostranně. Nejvyšší soud si podle stěžovatelky protiřečil, neboť nejdříve konstatoval, že posouzení otázky nesouvisející přímo s předmětem řízení, je-li obsaženo toliko v odůvodnění rozhodnutí, není v jiných řízeních závazné. Dále měly soudy pominout, že vedlejší účastnice se snažila na stěžovatelčiny splatné pohledávky započíst své údajné pohledávky, které nebyly splatné, což je v rozporu s obchodním zákoníkem i praxí Nejvyššího soudu. Splatnost totiž závisela na výzvě k zaplacení, kterou vedlejší účastnice doručila stěžovatelce po uplynutí promlčecí doby. Nadto obecné soudy ignorovaly, že vedlejší účastnice započetla na pohledávky stěžovatelky i nároky, které dříve započetla na jiné její pohledávky při obraně v řízení u obvodního soudu vedeném pod sp. zn. 57 C 594/2013 a sp. zn. 57 C 2/2015.
7. V posledku stěžovatelka namítá, že jí měly soudy přiznat náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř., neboť svůj nárok uplatnila důvodně, nicméně ji v důsledku jednostranného započtení pohledávek vedlejší účastnicí nebyla přiznána celá žalovaná částka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto nutno vycházet z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho použití na individuální případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (N 14/92 SbNU 159)].
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V posuzované věci lze souhlasit s náhledem obecných soudů, že jde o skutkově i právně složitý případ. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem rozsáhlé ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších příloh a dospěl k závěru, že rozhodné otázky se týkají výkladu podústavního práva a že stěžovatelka - opakovaně a různými formulacemi - uplatnila tytéž námitky vznesené již v řízeních před obecnými soudy. Obecné soudy se s nimi v napadených rozhodnutích vypořádaly logicky a se srozumitelným odůvodněním, na které stěžovatelka bere jen částečný zřetel.
12. V prvé řadě nutno přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že v posuzované věci nepřiznal městský soud odůvodněním rozhodčích nálezů závaznost, která podle zákona odpovídá výroku odůvodnění. Jinými slovy lze tento závěr vyjádřit i tak, že stěžovatelka mechanicky abstrahuje od souvislosti výroku a jeho odůvodnění (tím spíše, je-li výrok zamítavý), a naopak má za to, že již dříve vyřešená otázka má být projednána znovu, není-li její řešení patrné přímo z výroku rozhodnutí. Nejvyšší soud výstižně odůvodnil, že formální nezávaznost odůvodnění nelze chápat jako naprostou nesouvislost a irelevanci, neboť by jinak v rozporu s požadavkem předvídatelnosti soudních rozhodnutí mohly být řešeny znovu stále tytéž otázky. Ačkoli tato souvislost a promítnutí již vyslovených (dílčích) závěrů do dalších individuálních případů může nabývat podle specifických okolností řešené věci různé intenzity, nelze v tomto ohledu v napadených rozhodnutích shledat exces nebo libovůli ústící v jejich neústavnost. Námitka nejednotnosti praxe Rozhodčího soudu je pak nepřípadná již proto, že obvodní soud jednoznačně konstatoval, že stěžovatelka nepřednesla žádnou novou obranu, kterou by neuplatnila v rozhodčích řízeních, přičemž tento závěr stěžovatelka nerozporovala.
13. Obdobně logicky posoudil Nejvyšší soud již dříve řešenou otázku započtení nesplatných pohledávek, a to vzhledem k okamžiku splatnosti; tzn., je-li pohledávka splatná na výzvu věřitele, může ji k prvnímu možnému dni výzvy započíst na pohledávku svého dlužníka. Tento závěr nevykazuje ústavněprávních nedostatků, pročež v tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na srozumitelné odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Při námitce nesprávného výkladu čl. 2.5 VOP stěžovatelka zjevně pomíjí podstatu daného závěru obecných soudů. Ten totiž nespočíval v posouzení "bezodkladnosti" oznámení započtení pohledávky nebo jeho "jednostrannosti", jak stěžovatelka namítá. Nadto je zřejmé, že tyto úvahy nemohou zvrátit samotný závěr o výkladu a použití příslušného ustanovení.
15. Dále má Ústavní soud za to, že obecné soudy v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily, že vedlejší účastnice nezapočetla již dříve započtené pohledávky, neboť zamítnutí žaloby ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 57 C 2/2015 bylo zapříčiněno následným plněním vedlejší účastnice. V posledku je zjevně neopodstatněnou i stěžovatelčina námitka mířící proti výrokům napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu o náhradách nákladů řízení. V této souvislosti stěžovatelka neuplatnila bližší argumentaci, kterou by se snažila zpochybnit standardní zákonný způsob rozhodnutí o náhradách nákladů řízení. Toliko předestřela názor o nutnosti výjimečného použití §150 o. s. ř.
16. Lze shrnout, že v napadených rozhodnutích není přítomna ústavněprávně relevantní - tzv. kvalifikovaná vada, naplňující kritéria vymezená výše v bodu 9. Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek. v. r.
předseda senátu