ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2950.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2950/2020-826
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně EUROVIA CS, a. s. , se sídlem v Praze, U Michelského lesa 1581/2, identifikační číslo osoby 45274924, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., PhD., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, proti žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 1302/88, o zaplacení částky 41.159.016,44 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 1061/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 16 Co 384/2019-781, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66.308 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 60 C 1061/2013-634, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 18.431.779,52 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 22.727.236,92 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 16 Co 384/2019-781, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 2.758.373,30 Kč, jinak v tomto výroku a v zamítavém výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 2.758.373,30 Kč zamítá, a v níž potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky:
(i) Zda je možné započíst nesplatnou pohledávku, resp. pohledávku splatnou na výzvu, ve vztahu k níž se věřiteli před učiněním výzvy k úhradě právo učinit tento úkon promlčelo, vůči pohledávce splatné.
(ii) Zda je možné použít k jednostrannému započtení vůči pohledávce ze smlouvy pohledávky dovozované z jiné smlouvy v rozporu s touto jinou smlouvou.
(iii) Otázka výkladu smluvního ujednání podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).
(iv) Zda se podle obchodního zákoníku promlčuje právo učinit úkon jednostranného započtení.
(v) Zda jsou podle §159a o. s. ř. závazné pro soudy názory vyslovené v odůvodnění zamítavého rozhodnutí vydaného v jiném řízení vedeném s jiným okruhem účastníků, které se do zamítavého výroku rozhodnutí nepromítly a na nichž není zamítavý výrok rozhodnutí postaven.
(vi) Zda lze úspěšně použít v rámci procesní obrany proti soudně uplatněnému nároku k započtení pohledávku, která již byla dříve použita k započtení v jiném soudním řízením vůči jiným pohledávkám, navíc v situaci, kdy se věřitel v jiném soudním řízení o předmětné započtení opírá jako o započtení, v jehož důsledku tyto jiné pohledávky vskutku zanikly.
(vii) Zda je povinností soudu v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posoudit úspěch ve věci s ohledem na průběh řízení a důvodnost původně podané žaloby, resp. zda měla žalobkyně převažující úspěch ve věci, když jejímu zjištěnému a v celém rozsahu oprávněnému žalobnímu nároku nebylo částečně vyhověno pouze z důvodu akceptace jednostranného zápočtu promlčených pohledávek provedeného dlužníkem (žalovanou) až v průběhu soudního řízení, navíc poté, co mu nebyly předmětné pohledávky v jiném řízení pravomocně přiznány, resp. zda měly soudy povinnost tyto skutečnosti jako okolnosti hodné zvláštního zřetele zohlednit v rámci úvahy dle §150 o. s. ř. a náklady žalované v dané věci nepřiznat.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.), neboť právní posouzení odvolacího soudu shora uvedených otázek považuje za nesprávné. Na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dle §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Dle §358 obch. zák. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
Dle §359 obch. zák. proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky.
Podle §388 odst. 2 obch. zák. i po uplynutí promlčecí doby může však oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže a) obě práva se vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, nebo b) právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku způsobilosti pohledávek k započtení [dovolací otázka shora označená sub (i)], neboť dle dovolatelky pohledávky žalované nebyly v době započtení splatné. Tato dovolací námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Právní otázku způsobilosti započtení pohledávek z obchodních závazkových vztahů splatných na výzvu věřitele dovolací soud již řešil (a to ve vztahu mezi stejnými účastníky jako ve věci zde projednávané) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016. V tomto rozsudku dovolací soud uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého pohledávky dovolatele [v poměrech zde projednávané věci žalované] (kvalifikované jako pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení) splatné na výzvu bylo možné započítat proti pohledávkám žalobkyně [v poměrech zde projednávané věci dovolatelky] splatným též na výzvu, a to v tom rozsahu, ve kterém nebyly promlčené v době, kdy se započítávané pohledávky setkaly, tj. kdy vznikla pozdější z nich. Namítá-li dále v této souvislosti dovolatelka, že žalovaná nemohla platně započíst své tvrzené pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které byly v době započtení nesplatné, přehlíží, že ze závěrů rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1630/2016 vyplývá, že v souladu s §358 obch. zák. je možné takové právo na plnění – pohledávku (srov. §488 obč. zák.), která dosud nemusí být z důvodu absence výzvy věřitele k plnění splatná, jednostranně započítat proti jiné pohledávce téhož druhu, již od okamžiku, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat, tj. ode dne vzniku pohledávky (§391 odst. 1 obch. zák.). Dovolací soud neshledal důvod, pro který by se měl od závěrů vyslovených v odkazovaném rozsudku v projednávané věci odchýlit. Přípustnost dovolání proto nemohou založit ani další námitky dovolatelky o tom, že právo (žalované) zesplatnit pohledávku splatnou na výzvu se v dané věci promlčelo, neboť dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Obdobně přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky o tom, že na straně žalované došlo dle §390 obch. zák. k promlčení práva učinit úkon jednostranného započtení [dovolací otázka sub (iv)]. Ve shora odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, (jak již výše uvedeno) dovolací soud posuzoval otázku, zda lze v režimu obchodního zákoníku platně a účinně jednostranně započíst promlčenou pohledávku splatnou na výzvu vůči jiné pohledávce za situace, kdy promlčení započítávané pohledávky nastalo před tím, než se tato pohledávka stala splatnou, a současně před tím, než byl učiněn projev vůle směřující k započtení. S odkazem na §358 ve spojení s §388 odst. 2 písm. b) obch. zák. pak v tomto rozsudku dovolací soud dovodil, že shora popsané podmínky jednostranného započtení pohledávky splatné na výzvu věřitele se uplatní i v případě pohledávky, která je již promlčena, avšak pouze tehdy, nastalo-li promlčení teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, tedy v tom rozsahu, ve kterém nebyly pohledávky promlčené v době, kdy se započítávané pohledávky setkaly, tj. kdy vznikla pozdější z nich. Dovolatelkou předestřený právní závěr, dle kterého je nutné v tomto případě posuzovat nejenom otázku promlčení samotné započítávané pohledávky, ale též právního úkonu směřujícího k započtení, by ve zde projednávané věci vedl k faktické nepoužitelnosti §388 odst. 2 písm. b) obch. zák.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud k tomuto pravidlu uvádí, že pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze k započtení použít, popř. započtení proti ní úspěšně namítat), je rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly. Pokud je podmínka vzájemnosti splněna, platí, že byla-li vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později splatná, je zánik závazku jednostranným započtením (ať již podle §581 odst. 2 obč. zák. nebo podle §358 obch. zák.) vyloučen; jinými slovy, uplynutí promlčecí doby až poté, kdy se splatné pohledávky setkaly, nemá vliv na možnost započtení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1781/2005). Jestliže tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posuzoval v rámci způsobilosti započtení pohledávek otázku, zda se započítávané pohledávky mohly setkat před promlčením, nikoliv otázku promlčení samotného kompenzačního úkonu takto promlčené pohledávky, odpovídá tento postup předchozí rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to i mezi účastníky tohoto řízení (dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017).
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky o tom, že v projednávané věci byla možnost jednostranného započtení mezi stranami vyloučena smluvním ujednáním [dovolací otázka shora označená sub (ii) a (iii)], neboť dle dovolatelky čl. 2.5 VOP bránil žalované v započtení jakýchkoliv nároků dovozovaných z těchto smluv, které nebyly žalovanou uplatněny a vyčísleny v těchto smlouvách stanoveným postupem, vůči jakýmkoliv nárokům žalobkyně. Těmito dovolacími námitkami dovolatelka sporuje závěr soudu prvního stupně a odvolacího soudu, který s odkazem na závěry usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2017, č. j. 16 Co 119/2017-444, uzavřel, že čl. 2.5 VOP, ve kterém je řešen postup, kterým může objednatel nebo správce stavby započítávat pohledávky vzniklé na základě předmětné smlouvy o dílo, se netýká zápočtu pohledávek vzniklých mezi účastníky z jiných smluvních vztahů.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007) platí, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.
Jakkoliv dovolatelka na závěry této rozhodovací praxe v dovolání odkazuje (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3211/2017), nesprávně z ní vyvozuje, že odvolací soud obsah čl. 2. 5. VOP vyložil v rozporu s touto rozhodovací praxí. Odvolací soud potvrdil důvody uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně, který dospěl k závěru o tom, že smluvní dokumentace (resp. čl. 2. 5. VOP) neobsahuje všeobjímající zákaz započítávání vzájemných pohledávek, nýbrž účastníkům předepisuje pouze postup vzájemného uplatňování pohledávek dle smlouvy. Tento závěr byl řádně zdůvodněn na základě aplikace §266 obch. zák. s odkazem na stranám známý účel tohoto pravidla podmínek FIDIC. Jelikož se odvolací soud neodchýlil od citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu projevu vůle dle §35 obč. zák. ani §266 obch. zák., nebyl ze strany dovolatelky naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s praxí dovolacího soudu posoudil otázku závaznosti závěrů obsažených v zamítavém pravomocném rozhodnutí (zde v rozhodnutí rozhodčího soudu) [dovolací otázka shora označená sub (v)], ani zde nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, neboť nejde o právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud (resp. soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže dovolatelka odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2007/2008, s tím, že dovolací soud v tomto rozhodnutí uvádí, že vázanost soudu jiným rozhodnutím se nevztahuje na rozhodnutí vydané v jiném řízení, jehož okruh účastníků je odlišný, přehlíží, že v odkazovaném usnesení dovolací soud dále uvádí, že ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. sice rozsah závaznosti pravomocného rozsudku pro vyjmenované subjekty, mezi něž patří soudy, explicitně spojuje s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (ve znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud k výkladu §159a o. s. ř. ve své ustálené rozhodovací praxi dále uvádí, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2807/16, jako zjevně bezdůvodnou). To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 3 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009). Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.
Od těchto závěrů se přitom odvolací soud neodchýlil, jestliže ve svém rozhodnutí potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně, který náležitě vyložil důvody, pro které přihlédl k závěrům rozhodčích nálezů o tom, že existence předmětných pohledávek je dána, neboť docházelo k nesprávné valorizaci cen díla, a zájem na ochraně legitimního očekávání účastníků řízení vyžaduje, aby ve zde projednávané věci byla tato otázka posouzena obdobně, a to za situace, kdy žalobkyně nenamítala žádné obranné tvrzení, které by již neuplatnila v předmětných rozhodčích řízeních.
K otázce vymezené sub (vi), kterou dovolatelka sporuje existenci pohledávek způsobilých k započtení (ohledně částky 1.960.372,53 Kč), dovolací soud uvádí, že v této otázce dovolání přípustné není. Dovolatelka namítá, že v tomto rozsahu žalovaná svoji pohledávku již započetla v rámci řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 2 /2015. Odvolací soud však z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Co 220/2019-757, dovodil, že k zamítnutí žaloby zde nedošlo z důvodu započtení, nýbrž proto, že žalovaná se dobrovolně dříve podřídila pravomocnému rozsudku. V tomto ohledu nemohou námitky dovolatelky ohledně existence započtení zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, ve kterém dovolatelka zpochybňuje správnost výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky [dovolací otázka shora označená sub (vii)], není dovolání přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu