ECLI:CZ:US:2021:3.US.1765.21.1
sp. zn. III. ÚS 1765/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 26 Cdo 548/2021-579, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. 9. 2020 č. j. 69 Co 422/2019-489, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 8. 2019 č. j. 3 C 42/2018-351, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Centra sociálních služeb Jeseník, se sídlem Beskydská 1298, Jeseník, zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. 9. 2020 č. j. 69 Co 422/2019-489, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 8. 2019 č. j. 3 C 42/2018-351, se odkládá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 8 odst. 1 Úmluvy, v čl. 31 odst. 1 Listiny, v čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny, v čl. 19 odst. 1 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, v čl. 9 odst. 1 a v čl. 26 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižení a v čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. V řízení, které předcházelo nyní posuzované ústavní stížnosti, uložil Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") stěžovateli povinnost vyklidit blíže specifikovaný jednolůžkový pokoj č. X, ve druhém poschodí bloku Y Centra sociálních služeb XY (v řízení před obecnými soudy žalobce) a tento předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). V nyní napadeném rozsudku zejména uvedl, že žalobce a stěžovatel uzavřeli dne 6. 12. 2015 smlouvu o poskytování sociální služby - domov pro seniory na dobu určitou jednoho roku v souladu s ustanovením §49 zákona č. 108/2006 Sb., sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"), a to i přesto, že stěžovatel nesplňoval minimálně podmínku 65 let věku pro žadatele o službu stanovenou zřizovatelem, městem Jeseník. Bylo však zohledněno, že stěžovatel jako pacient s roztroušenou sklerózou žil ve zcela nevyhovujících podmínkách v suterénu domu obývaného již jeho bývalou manželkou a jednou z jejich dcer, když ovšem s manželkou byl podle vlastního vyjádření "ve válečném stavu" a byl tak odkázán toliko na pomoc přátel a distanční pečovatelskou službu v pracovní dny [o víkendech byl zcela bez pomoci, což ohrožovalo jeho život tak, jak to má na mysli §92 písm. a) zákona o sociálních službách]. Předmětem smlouvy proto bylo poskytování pobytové služby - domov pro seniory, když žalobce je poskytovatelem sociální služby.
3. Okresní soud dále vycházel ze zjištění, že stěžovatel je osobou se zdravotním postižením nacházející se v nepříznivé sociální situaci, které náleží subjektivní právo na dostupnost vhodné sociální služby. Z provedeného dokazování ovšem podle okresního soudu vyplynulo, že stěžovatel u jemu poskytované sociální služby nesplňuje podmínky pro příslušnost k cílové skupině, a to nejen věkem ale ani nutným rozsahem péče (péče o jeho osobu je podstatně časově a finančně náročnější než u jiných uživatelů sociální služby). Doba trvání smlouvy o sociálních službách byla v případě stěžovatele opakovaně prodlužována dodatky s tím, že posledním dodatkem byla smlouva prodloužena do 30. 9. 2017. K uzavření dalšího dodatku smlouvy pak již nedošlo, neboť stěžovatel nesouhlasil s podmínkou, že po uplynutí v dodatku stanovené doby by měl zařízení žalobce opustit, což mimo jiné vedlo k tomu, že stěžovatel nemá uzavřenou smlouvu s poskytovatelem sociálních služeb. Stěžovatel tak pobývá od 1. 10. 2017 v budově žalobce bez uzavřené smlouvy o sociálních službách. Žalobce přitom opakovaně nabízel stěžovateli pomoc při vyhledání jiného vhodného poskytovatele, jak s ohledem na stěžovatelův věk tak na rozsah péče, která je s ohledem na jeho onemocnění nutná, a to dokonce v rámci Olomouckého kraje. Stěžovatel však k tomu žalobci neposkytl potřebnou součinnost, neboť uzavření smlouvy s jiným poskytovatelem sociálních služeb odmítl a naopak trval na tom, aby mu i nadále byla poskytována sociální služba žalobcem, při které bude sám pobývat na pokoji, což mu žádný jiný poskytovatel sociální služby nemůže zaručit. V této souvislosti ovšem okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018 (N 10/88 SbNU 133; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), podle něhož nelze dotčené osobě zaručit, že bude mít přístup k sociální péči v konkrétní podobě podle svých ideálních představ. S ohledem na absenci uzavřené smlouvy o sociální službě bylo pak nutno podle okresního soudu žalobě na vyklizení vyhovět s tím, že stěžovateli byla dána k vyklizení části nemovitosti (jím obývaného pokoje) delší lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.
4. U stěžovatele navíc nebyly podle okresního soudu dány ani hlubší sociální vazby na město Jeseník a jeho bezprostřední okolí, které by mohly činit ve spojení s dalšími okolnostmi povinnost stěžovatele vyklidit pokoj rozpornou s dobrými mravy. Stěžovatel je rozvedený, má dvě zletilé dcery Z. a P. Stěžovatele nejčastěji navštěvuje jeho dcera P., která bydlí v O. a jeho bratranec, který bydlí v P. a sestřenice A., která bydlí v J. Nelze tak podle okresního soudu konstatovat, že by existoval okruh příbuzných osob, které by pravidelně stěžovatele navštěvovaly právě v zařízení žalobce. Okresní soud navíc neuvěřil tvrzení stěžovatele, že mu původní smlouva nebyla řádně přečtena a že tedy nevěděl, že je uzavřena toliko na dobu jednoho roku. Okresní soud poukázal na to, že už před svým přijetím do zařízení žalobce stěžovatel věděl, že nespadá do cílové skupiny tohoto řízení a byl přijat jen s ohledem na jeho nevyhovující sociální situaci ohrožující jeho život. Stěžovatel je přitom přiměřeně inteligentní, o své finanční záležitosti se stará prostřednictvím internetového bankovnictví za pomoci hlasového ovládání. Okresní soud rovněž nepovažoval za nutné nechat znalecky zkoumat stěžovatelův zdravotní stav, když ten se prokazatelně zhoršuje. Okresní soud v této souvislosti dodal, že stěžovatel odmítl zprostit mlčenlivosti svoji ošetřující lékařku pro účely výslechu před soudem.
5. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") potvrzen. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Zejména opětovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17, podle něhož jsou vyšší územně samosprávné celky povinny zabezpečit, aby osobám v nepříznivé sociální situaci na jejich území byly k dispozici potřebné sociální služby, včetně služeb sociální péče. Nejde přitom podle Ústavního soudu o to, aby dotčené osoby měly přístup k sociální péči v podobě podle svých ideálních představ například u konkrétního poskytovatele. Musí ale existovat takové služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci a mohou jim pomoci vést důstojný a pokud možno co nejméně závislý život. V návaznosti na tyto závěry se pak Ústavní soud již vyjádřil ke sporu mezi nynějším stěžovatelem a žalobcem v usnesení sp. zn. III. ÚS 1287/20 ze dne 7. 7. 2020, když rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesení o zamítnutí jeho návrhu na vydání předběžného opatření, když poznamenal, že pro stěžovatele vhodné sociální služby jsou dostupné v jiných zařízeních, která se specializují na pacienty trpící roztroušenou sklerózou.
6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání zpochybňuje posouzení věci učiněné krajským soudem prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně jeho rodinných vazeb, ohledně posouzení náročnosti a rozsahu péče o jeho osobu a ohledně existence zařízení, které by mu mohlo poskytnout odpovídající sociální služby); uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než jaký zákon připouští. Obecné soudy rovněž podle Nejvyššího soudu správně zkoumaly, zda žaloba směřující proti stěžovateli není rozporná s dobrými mravy. V této souvislosti správně zdůraznily, že žalobce se opakovaně snažil stěžovateli pomoci při hledání jiného pro něj vhodného zařízení, stěžovatel však odmítl požádat o poskytování služeb v jiném řízení. Nemůže tedy jít bez dalšího k tíži žalobce, že stěžovatel doposud nemá zajištěno ubytování se sociálními službami v jiném řízení. I kdyby totiž byla pravda, že stěžovatel při podpisu původní smlouvy nevěděl, že tato je uzavírána toliko na dobu určitou jednoho roku, pak minimálně sám stěžovatel uvádí, že o této skutečnosti se dozvěděl nejpozději 15. 3. 2016, přičemž od tohoto okamžiku již mohl začít svoji situaci řešit.
7. Podstata stížnostní argumentace spočívá především v tvrzeném porušení práva na lidskou důstojnost, se kterou se pojí nejen zákaz veřejné moci do ní zasahovat, nýbrž také pozitivní povinnost státu zabraňovat, aby k jejímu porušování docházelo ze strany soukromých osob. Aspekt lidské důstojnosti nabývá na významu zejména u osob se zdravotním postižením, které mají menší možnosti se o svoje práva zasazovat samy. Ve svém výsledku jde proto o celkovou kvalitu jejich života. V daném případě stěžovatel žalobci a obecným soudům vytýká, že z jejich strany nikdy nedošlo k faktickému posouzení reálného naplnění jeho nezbytných specifických potřeb u jiných zařízení sociálních služeb a pokud je kontaktoval stěžovatel a jeho rodina, bylo vždy sděleno, že buď mají plnou kapacitu, anebo nedisponují jednolůžkovým pokojem. Požadavek zachování soukromého a rodinného života s ohledem na lidskou důstojnost stěžovatele proto nejlépe splňuje právě žalobce. Stěžovatel dále nesouhlasí s interpretací nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17 a odkazuje na bod 54 odůvodnění, kde je zdůrazněno, že sociální služby by měly být osobám se zdravotním postižením dostupné v takové podobě, která je adekvátní jejich stavu a situaci a může jim pomoci vést důstojný a co nejvíce nezávislý život při zachování maxima osobní autonomie, bez sociálního vyloučení a při maximálním sociálním začlenění. Nepostačuje proto tvrdit, že existuje jiné na první pohled "vhodné" sociální zařízení, nýbrž musí být zvažováno, jaké služby a podmínky pobytu tato zařízení nabízejí. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje na specifika Olomouckého kraje, kdy od jeho místa bydliště (M.) je Jeseník vzdálen cca 15 minut vozidlem, zatímco jiné sociální zařízení poblíž Olomouce téměř 2 hodiny. Ohled je navíc třeba brát nejen na vazby rodinné, nýbrž i přátelské, neboť to byli právě přátelé, kteří stěžovatele navštěvovali a pomáhali v péči o něj.
8. Ústavní stížnost stěžovatel spojil rovněž s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Tento návrh odůvodnil tím, že napadená rozhodnutí jsou exekučním titulem, přičemž stěžovatelem tvrzená práva na ochranu lidské důstojnosti, zdraví a soukromého života jsou nejlépe chráněna právě v zařízení vedlejšího účastníka. Stěžovatel má za to, že odklad vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jelikož případné přijetí jiné osoby do daného zařízení určitě není naléhavější než setrvání stěžovatele, jehož zdravotní stav je velmi vážný a v podstatě nemá jinou alternativu. Navíc, nedošlo-li by k odložení vykonatelnosti, ztratila by následná ochrana práv stěžovatele praktický význam (po přijetí jiného klienta by totiž nebylo možno uvést věc do původního stavu).
9. K návrhu na odklad vykonatelnosti se vyjádřili Nejvyšší soud a vedlejší účastník; okresní soud pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, který v dané věci vydal, a krajský soud se nevyjádřil vůbec.
10. Nejvyšší soud uvádí, že není dán důvod pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť stěžovateli bylo od počátku známo, že je ubytován na základě smlouvy uzavřené na dobu určitou a o přesun do jiného zařízení neměl zájem.
11. Vedlejší účastník se rovněž domnívá, že pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí není dán důvod, jelikož stěžovatel již téměř čtyři roky užívá předmětné ubytování bez právního důvodu a odmítá podat žádost o ubytování v zařízení odpovídající jeho zdravotnímu stavu a cílové skupině. Stěžovatel opomíjí §92 písm. a) a §93 písm. a) zákona o sociálních službách, ze kterých plyne povinnost Městského úřadu města Jeseník a Krajského úřadu Olomouckého kraje zajistit poskytnutí sociální služby, takže nehrozí, že by se stěžovatel "ocitl na ulici". Z hlediska vyvažování jednotlivých zájmů vedlejší účastník uvádí, že v daném případě nejde jen o protiprávní užívání cizí nemovitosti, nýbrž i o nucení poskytovat stěžovateli nepřetržitou péči, přičemž stěžovatel blokuje poskytování odpovídající péče někomu jinému, a to za situace nedostatku kapacity těchto služeb v daném kraji. V důsledku poskytování péče stěžovateli navíc zaměstnanci vedlejšího účastníka nemají dostatek času věnovat se dostatečně ostatním klientům. Vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí je proto v rozporu s veřejným zájmem na poskytování kvalitních sociálních služeb vedlejším účastníkem.
12. Ústavní soud může podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
13. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu v daném případě splněny. Odklad vykonatelnosti je sice institutem mimořádným a citované ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 254/02 ze dne 9. 6. 2004), nicméně s ohledem na velmi specifické okolnosti dané věci je třeba přisvědčit stěžovateli především v tom argumentu, že výkonem napadených rozhodnutí by následné (případné) vyhovění ústavní stížnosti bylo prakticky nerealizovatelné, jelikož po vystěhování stěžovatele ze zařízení vedlejšího účastníka by byl z kapacitních důvodů jeho návrat nemožný. Tento argument ostatně nepřímo potvrdil ve shora rekapitulovaném vyjádření vedlejší účastník, který poukázal právě na potřebu využít ubytovací místo stěžovatele někým jiným. Zákonná podmínka nepoměrně větší újmy na straně stěžovatele je proto naplněna.
14. Současně platí, že jsou-li podle odkazovaných ustanovení §92 písm. a) a §93 písm. a) zákona o sociálních službách obecní (resp. městský) a krajský úřad povinny zajišťovat poskytnutí sociální služby a je-li zřizovatelem vedlejšího účastníka a vlastníkem předmětné nemovitosti Město Jeseník, nemůže být v rozporu s důležitým veřejným zájmem odklad vyklizení daného pokoje stěžovatelem do skončení řízení o ústavní stížnosti, jelikož i když by k tomu došlo, byly by uvedené subjekty povinny zajistit odpovídající náhradu.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu