ECLI:CZ:US:2021:3.US.1822.21.1
sp. zn. III. ÚS 1822/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Zemanem, advokátem, sídlem Kotlářská 989/51a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 7 Tdo 237/2021-477, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2020 č. j. 9 To 125/2020-423 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. února 2020 č. j. 43 T 60/2019-395, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst.4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě účastenství jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobžalované B. S. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byl stěžovatel a spoluobžalovaná zavázáni nahradit společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti A+S, s. r. o., škodu ve výši 583 040 Kč.
3. Odvolání stěžovatele a spoluobžalované Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy, přičemž stejně jako v dovolání namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Domnívá se, že nemohou obstát závěry soudů o jeho výšce a délce chodidla, které jsou v rozporu s provedenými důkazy. Nesouhlasí přitom se znaleckým posudkem ke stanovení biometrických dat pachatele přepadení benzínové čerpací stanice a tvrdí, že z trestného jednání ho nemůže usvědčovat ani výpověď svědka T., přičemž polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které nejsou podle jeho názoru důkazně podloženy. Stěžovatel vznáší námitky i proti rozhodnutí o výši způsobené škody. V této souvislosti tvrdí, že poškozená společnost nedoložila výši hotovosti v obálce - tržbu z kávovaru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, okresní soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. Náležitě se věnoval též odůvodnění výroku o náhradě škody. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Krajský soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. Zmínil přitom i podobný způsob jednání, za nějž byl stěžovatel v minulosti již 3x soudně trestán a odsouzen. Žádné pochybení neshledal ani v rozhodnutí o výši způsobené škody. Z obou napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele a o výši škody způsobené trestnou činností žádné pochybnosti.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy.
12. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud všemi relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Znovu se tak zabýval jak údajným rozporem v odhadu výšky pachatele a námitkami k velikosti bot, přičemž poukázal na další provedené důkazy, které se zpochybňovaným znaleckým posudkem znaleckého ústavu korespondují, tak zpochybněnou výší způsobné škody a konkrétními důkazy, z nichž bylo při jejím stanovení vycházeno. Případně se též vyslovil k prvotní výpovědi stěžovatele, v níž se za přítomnosti svého obhájce k vytýkanému jednání zcela doznal. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí.
13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu