ECLI:CZ:US:2021:3.US.1849.21.1
sp. zn. III. ÚS 1849/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, sídlem Hroznová 63/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019 č. j. 21 Cdo 935/2019-291 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2020 č. j. 62 Co 122/2014-312, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Chaloupky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 95 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2018 č. j. 62 Co 122/2014-242 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 9. 2013 č. j. 17 C 267/2011-72, jímž obvodní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala stěžovatelka dne 17. 10. 2011. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem ve zjištění, že vedlejší účastník byl předsedou odborové organizace, která působila u stěžovatelky v době jeho funkčního období. Právní předchůdce stěžovatelky požádal dopisem ze dne 9. 6. 2011 tuto odborovou organizaci o udělení souhlasu k rozvázání pracovního poměru s vedlejším účastníkem podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen "zákoník práce") se zřetelem na §61 odst. 2 až 4 tohoto zákona. Protože odborová organizace v 15denní lhůtě k uvedené žádosti nezaujala stanovisko, městský soud podle §61 odst. 2 věta druhá zákoníku práce vycházel z fikce, že tento souhlas byl udělen dne 25. 6. 2011, tedy po uplynutí 15 dnů ode dne, kdy odborová organizace byla zaměstnavatelem vedlejšího účastníka o tento souhlas požádána.
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2019 č. j. 21 Cdo 935/2019-291 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po konstatování, že otázka povahy a běhu lhůty podle §61 odst. 3 zákoníku práce dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, uzavřel, že v §61 odst. 3 zákoníku práce jde o dobu podle §333 zákoníku práce, nikoli o prekluzivní či promlčecí lhůtu. Jde tedy o dobu, resp. vymezení času, po kterou trvají účinky uděleného souhlasu odborové organice nebo fikce, a jejím uplynutím zaniknou podle §578 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") ve spojení s §326 zákoníku práce. To, že je v §61 odst. 3 zákoníku práce uveden pojem lhůta, na uvedeném nic nemění. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že lhůta dvou měsíců (§61 odst. 3 zákoníku práce) se neprodlužuje o ochranné doby uvedené v §53 odst. 1 tohoto zákona.
4. Městský soud poté rozsudkem ze dne 8. 4. 2020 č. j. 62 Co 122/2014-312 změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 9. 2013 č. j. 17 C 267/2011-72 tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 je neplatná. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, měl za relevantní, že stěžovatelka ke dni 17. 10. 2011, kdy výpověď z pracovního poměru vedlejšímu účastníkovi udělila, neměla souhlas odborové organizace, jak požaduje §61 zákoníku práce, neboť o tento souhlas řádně nepožádala, když předchozí souhlas, udělený fikcí, již nemohla s ohledem na uplynutí dvouměsíční doby podle §61 odst. 3 tohoto zákona použít. Výpověď z pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku ve spojení s §18 zákoníku práce.
5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2021 č. j. 21 Cdo 3475/2020-339 odmítl jako nepřípustné, když neshledal důvod, aby již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak než v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2019 č. j. 21 Cdo 935/2019-291.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav věci, když se nezabývaly všemi okolnostmi výpovědi z pracovního poměru, což ve svých důsledcích vedlo k nesprávnému výkladu zákona a k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů. Nejvyšší soud, aniž by shledal rozpor zákona s ústavním pořádkem, znění zákona svým výkladem měnil, čímž došlo k nepřípustnému výkladu a použití podústavního práva vykazujícímu znaky libovůle. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s právními závěry dovolacího soudu, které poskytují zaměstnanci - členu odborového orgánu návodně ochranu absolutní, zatímco zaměstnavateli v případě tohoto problémového zaměstnance poskytují ochranu nulovou. Stěžovatelka taktéž napadá argumentaci dovolacího soudu, že ochrana člena odborového orgánu podle §61 odst. 3 zákoníku práce má zcela jiný účel než ochranná doba podle §51 odst. 3 tohoto zákona. Stěžovatelce se v této souvislosti jeví nesrozumitelným sousloví "zcela jiný". Zcela jiným účelem rozumí stěžovatelka účel opačný či přinejmenším podstatně odlišný. Tak tomu v daném případě není, neboť účel je naprosto totožný, tedy ochrana zaměstnance, pouze u zaměstnance - člena odborového orgánu je tato ochrana zvýšená. Nejvyšší soud taktéž nepřihlédl k závěru obvodního soudu, který shledal, že po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby vedlejšího účastníka nadále zaměstnávala (§61 odst. 4 zákoníku práce). Výklad Nejvyššího soudu podle stěžovatelky vede k tomu, že člen odborového orgánu, u kterého byl udělen souhlas s výpovědí, bude ve výhodě proti členu odborového orgánu, u kterého orgán odborové organizace souhlas s výpovědí odepřel, neboť v případě, kdy odborový orgán odepře souhlas s výpovědí, může ji soud shledat platnou, a orgán odborové organizace by tak odepřením souhlasu s výpovědí svému členu nepomohl, nýbrž by mu přitížil. Stěžovatelka je přesvědčena, že lhůta uvedená v §61 odst. 3 zákoníku práce je lhůtou, nikoli dobou, jak dovodil Nejvyšší soud, jehož výklad považuje stěžovatelka za protiústavní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, jejich skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým Nejvyšší soud vyložil §61 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého zaměstnavatel může použít předchozího souhlasu odborové organizace podle odstavce 2 jen ve lhůtě 2 měsíců od jeho udělení. Podle citovaného ustanovení se přitom za předchozí souhlas považuje též, jestliže odborová organizace písemně neodmítla udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode dne, kdy byla o něj zaměstnavatelem požádána.
11. V posuzované věci nastala fikce udělení souhlasu dne 25. 6. 2011, dvouměsíční lhůta podle §61 odst. 3 zákoníku práce skončila dne 25. 8. 2011. Stěžovatelka má za to, že byl-li vedlejší účastník v průběhu této doby (od 12. 7. 2011 do 9. 10. 2011) v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a podle §53 písm. a) zákoníku práce se tak na něj vztahovala ochranná doba, po kterou mu nebyla oprávněna stěžovatelka dát výpověď z pracovního poměru, prodlužuje se dvouměsíční lhůta o tuto ochrannou dobu.
12. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vyložil právní úpravu lhůt v občanském zákoníku a zákoníku práce a uvedl, že k zániku práva proto, že nebylo vykonáno ve stanovené lhůtě, dochází jen v případech lhůt uvedených v ustanovení §330 zákoníku práce, které jsou lhůtami prekluzivními, ostatní lhůty mají povahu lhůt promlčecích. Z dikce §61 odst. 3 zákoníku vyplývá, že zaměstnavatel může souhlasu odborové organizace k rozvázání pracovního poměru použít jen po omezenou dobu dvou měsíců, jinak (po jejím uplynutí) souhlas zaniká. Nejde tedy ani o lhůtu prekluzivní ani o lhůtu promlčecí, ale pouze o vymezení doby, po kterou trvají účinky poskytnutého souhlasu. Počítání běhu této doby se s ohledem na výslovné znění §333 odst. 1 zákoníku práce (podle kterého doba počíná prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby; to platí také v případě, kdy je uplynutím doby podmíněn vznik nebo zánik práva) řídí §122 občanského zákoníku, přičemž zákoník práce ani citované ustanovení občanského zákoníku žádnou možnost prodloužení, přerušení běhu nebo přetržení této doby v tomto případě neznají.
13. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu týkající se způsobu výkladu práva.
14. Ústavní soud se k povaze intepretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), podle něhož "jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem. Uvedené závěry Ústavního soudu jsou v souladu s relevantními názory české právní doktríny (srov. zejména Holländer P., Ústavněprávní argumentace, Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha 2003) a vycházejí z převažujícího evropského proudu doktrinálních, stejně jako judiciálních názorů na povahu soudcovské interpretace práva.
15. Ústavní soud shrnuje, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak naznačuje ve své ústavní stížnosti stěžovatelka, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů. Při hodnocení svévolnosti a iracionálnosti výkladu práva, a tedy při hodnocení ústavnosti rozhodování obecných soudů, vezme Ústavní soud v potaz vedle argumentů obsažených v samotném napadeném rozhodnutí též argumenty obsažené v ustálené judikatuře obecných soudů a v právní doktríně.
16. Ve světle těchto úvah Ústavní soud dovodil, že na napadená rozhodnutí nelze v žádném případě pohlížet jako na protiústavní. Tím méně pak lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by Nejvyšší soud vykládal zákon svévolným způsobem či dokonce měnil jeho význam. Jak již bylo opakovaně řečeno, pro věc je podstatný charakter stanoveného časového úseku (omezená doba, po kterou může zaměstnavatel souhlasu odborové organizace s rozvázáním pracovního poměru použít, jinak souhlas zaniká) a charakter tohoto souhlasu (faktický úkon představující hmotněprávní předpoklad platnosti tohoto rozvázání pracovního poměru, nikoli právní jednání, jehož důsledkem je vznik, změna nebo zánik práv a povinností).
17. Je to naopak stěžovatelka, kdo nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný, polemizuje v rovině podústavního práva s napadenými rozhodnutími a v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již dříve v průběhu řízení, a s níž se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu