ECLI:CZ:US:2021:3.US.1870.21.1
sp. zn. III. ÚS 1870/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Stratílka, zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Hrubým, sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2021 č. j. 25 Cdo 1084/2020-336, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a 1) J. Š. a 2) J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Vedlejší účastníci se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") domáhali po stěžovateli náhrady ušlého zisku a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku jeho jednání, které spatřovali jako rozporné s dobrými mravy. Okresní soud rozhodl částečným a mezitímním rozsudkem o tom, že se nárok prvního vedlejšího účastníka na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč zamítá (výrok I.), že je dán nárok prvního vedlejšího účastníka na náhradu ušlého zisku (výrok II.) a konečně, že je dán nárok druhého vedlejšího účastníka na náhradu nemajetkové újmy (výrok III.) s tím, že o výši nároku prvního vedlejšího účastníka na náhradu ušlého zisku, o výši nároku druhého vedlejšího účastníka na náhradu nemajetkové újmy a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Ze skutkových zjištění okresního soudu vyplývá, že stěžovatel od roku 2012 podával opakovaně a soustavně podněty a oznámení různým orgánům veřejné moci ve snaze omezit či zabránit rozvoji podnikatelských aktivit prvního vedlejšího účastníka, který měl na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatele umístěnou nástrojářskou dílnu. V neposlední řadě podával stěžovatel podněty ke Krajské hygienické stanici Pardubického kraje (dále jen "hygienická stanice"), v nichž upozorňoval na překročení hygienických limitů v chráněném venkovním prostoru staveb. Řízení o přestupku prvního vedlejšího účastníka bylo hygienickou stanicí po více než dvou letech zastaveno, neboť skutek nebyl přestupkem. V mezidobí stěžovatel i přes probíhající řízení podával další stížnosti k hygienické stanici i příslušnému stavebnímu úřadu. Videozáznamem z průmyslových kamer bylo dále prokázáno, že stěžovatel opakovaně v časných ranních hodinách zvonil na zvonky umístěné v rodinných domech vedlejších účastníků. V časných ranních hodinách též soustavně a opakovaně oznamoval Policii České republiky (dále jen "policie") údajné rušení nočního klidu z nástrojářské dílny prvního vedlejšího účastníka. Při výjezdu policie nebylo nikdy prokázáno, že by docházelo k rušení nočního klidu, resp. že by se první vedlejší účastník dopouštěl jakéhokoliv přestupku. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že jediným cílem jeho jednání bylo omezení nebo zastavení provozu nástrojářské dílny. U druhého vedlejšího účastníka došlo vlivem jednání stěžovatele k zásadnímu zhoršení jeho zdravotního stavu, byla mu též diagnostikována porucha spánku, depresivní a úzkostná porucha.
3. Okresní soud vyšel při právním posouzení žaloby zejména z §2909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") a dospěl k závěru, že jednání stěžovatele představuje šikanózní výkon práva, který se příčí dobrým mravům. V důsledku jeho jednání došlo ke vzniku nemajetkové újmy u druhého vedlejšího účastníka a ušlého zisku u prvního vedlejšího účastníka, který byl omezován v rozvoji svých podnikatelských aktivit. Podle okresního soudu též nelze přehlížet, že podnikání vedlejších účastníků bylo na daném území zahájeno mnohem dříve, než stěžovatel požádal o stavbu rodinného domu v těsné blízkosti fungující nástrojářské dílny. Jako nedůvodný shledal okresní soud pouze nárok prvního vedlejšího účastníka na nárok nemajetkové újmy, neboť nebylo prokázáno, že vznikla újma na jeho přirozených právech.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III., pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku prvního vedlejšího účastníka tak, že se jeho požadavek na zaplacení částky 310 000 Kč zamítá (výrok I.), a v další části III. výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku druhého vedlejšího účastníka, že se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III.). Krajský soud rovněž rozhodl, že stěžovatel a první vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani za odvolací řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že právní jednání stěžovatele spočívající v opakovaném podávání podnětů různým státním orgánům bylo na hranici rozporu s dobrými mravy, opakované vyzvánění na zvonky vedlejších účastníků v nočních a ranních hodinách je rozporné s dobrými mravy. Podle jeho právního závěru však toto protiprávní jednání stěžovatele není v příčinné souvislosti s majetkovou újmou prvního vedlejšího účastníka, který neprokázal, že ušlý zisk nemohl realizovat v denní pracovní době. V případě nároku prvního vedlejšího účastníka na ušlý zisk nelze podle krajského soudu shledat ani subjektivní složku odpovědnosti stěžovatele, tj. úmyslné zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu. Ohledně nemajetkové újmy druhého vedlejšího účastníka považoval krajský soud rozhodnutí okresního soudu za předčasné.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal dovolání stěžovatel a první vedlejší účastník. Jelikož dovolání stěžovatele směřovalo pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení a bylo objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], Nejvyšší soud je odmítl. Dovolání vedlejších účastníků shledal Nejvyšší soud jako přípustné pro řešení otázek stanovení příčinné souvislosti a zavinění u protiprávního jednání stěžovatele, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl, že se rozsudek krajského soudu v I. výroku mění tak, že se rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku prvního vedlejšího účastníka, potvrzuje. Nejvyšší soud zdůraznil, že podstatou předmětného sporu je představa stěžovatele, že může po prvním vedlejším účastníkovi "požadovat zabránění šíření hluku a vibrací do jeho rodinného domu, a v konečném důsledku omezení či zrušení provozu v jeho nástrojárně". Podnikání prvního vedlejšího účastníka však neodporuje právním předpisům a předmětný spor nijak nezapříčinilo. K pochybení došlo toliko u stěžovatele, který svůj "dům postavil s vědomím existence nástrojárny a nijak jej nezabezpečil proti hluku a vibracím, ačkoli byl na toto riziko upozorněn". Stěžovatel nemůže nápravu pro sebe zjednat jinak než stavebními úpravami svého domu. Po prvním vedlejším účastníkovi nelze spravedlivě požadovat omezení podnikání, neboť výstavba rodinného domu v průmyslové zóně a nedostatečná hluková izolace jde pouze k jeho tíži. Pokud krajský soud uzavřel, že první vedlejší účastník "prokázal reálnou možnost zvýšeného odbytu a dosažení vyššího zisku", není závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním stěžovatele a vznikem újmy prvního vedlejšího účastníka správný, neboť prvotní příčinou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo, byly opakované podněty stěžovatele správním orgánům požadující omezení či zastavení provozu prvního vedlejšího účastníka. Podle Nejvyššího soudu by "za této situace ... ignorování probíhajících správních řízení a rozšíření provozu v nástrojárně bylo ... více než riskantní. Takovéto jednání nelze považovat za dobrovolné upuštění od podnikatelského záměru rozšířit činnost". Nad rámec toho shledal Nejvyšší soud důvodnou též námitku stěžovatele, že jej krajský soud nepoučil podle §118a odst. 3 o. s. ř. a neposkytl mu prostor pro doplnění žalobních tvrzení a důkazů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel shrnuje průběh řízení před obecnými soudy a uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení výše vymezených základních práv a svobod. Za nesprávný považuje závěr Nejvyššího soudu, že první vedlejší účastník "neporušuje žádné právní normy", když řízení o přestupku bylo hygienickou stanicí zastaveno pouze pro nenaplnění materiální stránky skutkové podstaty přestupku. Stěžovatel je přesvědčen, že první vedlejší účastník svým podnikáním překračuje závazné hlukové limity. Závěr Nejvyššího soudu je tak podle něj v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud neopřel své závěry "o žádnou vlastní argumentaci", čímž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Závěr Nejvyššího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a údajným ušlým ziskem není řádně odůvodněn. Stěžovatel pouze využíval svého práva podávat podněty k orgánům veřejné moci, což nemůže samo o sobě vést ke vzniku škody. To platí tím spíše, jsou-li předmětná správní řízení zahajována z moci úřední. Stěžovatel též zdůrazňuje, že prostřednictvím stavebních úprav nemohl svůj dům zabezpečit proti hluku a vibracím. Dospěl-li Nejvyšší soud k opačnému závěru, popírá závěry hlukové studie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné takové prostředky nebyly proti rozsudku Nejvyššího soudu přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)].
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
11. Právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 nebo ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 588/21). Jde-li o další ústavně zaručená práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, uvádí u nich pouze příslušná ustanovení Listiny bez jakékoliv bližší ústavněprávní argumentace.
12. Obsahem ústavní stížnosti je pouhé pokračování polemiky se závěry okresního soudu a následně Nejvyššího soudu, resp. se na základě vlastní skutkové fikce domáhá přehodnocení závěrů obsažených v napadeném rozsudku. To však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť "vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek ... kvalifikované vady" (srov. usnesení ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1433/21). Ústavní soud přitom v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu kvalifikované vady způsobující jeho protiústavnost neshledal.
13. Rozsudek Nejvyššího soudu je náležitým způsobem odůvodněn, je z něj patrné, z jakých ustanovení právních předpisů soud vycházel, žádné z relevantních ustanovení neopomenul a dostatečným způsobem rovněž vysvětlil, jaké právní závěry z nich plynou. Z napadeného rozsudku rovněž jasně vyplývá, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se krajský soud odchýlil a proč nelze přisvědčit jeho závěru o nedostatku příčinné souvislosti a úmyslu stěžovatele (viz bod 5 výše). Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud opřel nejen o svou judikaturu, ale i doktrinální názory odborné literatury z oblasti deliktního práva. Ústavní soud v posuzované věci neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu [nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 (N 181/38 SbNU 449)]. Zásadní v dané věci je, že první vedlejší účastník nebyl nikdy v přestupkovém ani trestním řízení pravomocně uznán vinným z protiprávních jednání, která mu stěžovatel připisuje. Po prvním vedlejším účastníkovi není možné spravedlivě požadovat zastavení podnikatelské činnosti jen proto, že si stěžovatel v těsné blízkosti jeho nástrojářské dílny postavil rodinný dům.
14. Nikterak nepřiměřeným není ani závěr Nejvyššího soudu, že byly splněny všechny podmínky pro přiznání náhrady škody podle §2909 o. z., když stěžovatel podle skutkových zjištění okresního soudu svým jednáním sledoval jako hlavní (nikoliv nutně jediný) účel poškození vedlejších účastníků. Stěžovatel si přitom musel být vědom toho, že svým jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, mimo jiné zásadním způsobem ztěžuje podnikání prvního vedlejšího účastníka. Ústavní soud zdůrazňuje, že určení konkrétní výše ušlého zisku bude teprve předmětem soudního rozhodování, když prozatím bylo rozhodnuto pouze částečným a mezitímním rozsudkem.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu