ECLI:CZ:US:2021:3.US.1887.21.1
sp. zn. III. ÚS 1887/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Adama Dzurka a 2) Michaely Dzurkové, zastoupeni Mgr. Petrem Lukáčem, advokátem se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 30 Co 47/2021-161, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podaná podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se takto domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vyjádřit se k věci před soudem podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále jím mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 20 C 100/2020-135, uložil žalované obci Jabkenice povinnost zaplatit stěžovatelům částku 72 248,02 Kč s úrokem z prodlení jako náhradu za užívání pozemku stěžovatelů bez právního důvodu (výrok I.), v části týkající se částky 82 695,98 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 61 184,60 Kč. Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a o vrácení zálohy na znalečné. Výroky o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatelé sice byli úspěšní jen zčásti, výše plnění však závisela na znaleckém posudku podle §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Proto jim náleží plná náhrada nákladů řízení, které vynaložili na zaplacení soudního poplatku a na úhradu nákladů právního zastoupení advokátem.
3. K odvolání všech účastníků řízení rozhodl krajský soud (bez nařízení jednání) takto:
"I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku IV. tak, že žalobci jsou povinni zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi náhradu nákladů řízení ve výši 2 835,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi náhradu nákladů řízení ve výši 2 514,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku V. tak, že žalované se část zálohy na znalecký posudek nevrací. [...] II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 571 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Zdeňka Jelínka." Krajský soud vyšel z toho, že kromě vlastnického práva k pozemku definovanému v rozsudku okresního soudu stěžovatelé od původní majitelky pozemku nabyli též její pohledávku za žalovanou za užívání daného pozemku bez právního důvodu, když žalovaná část pozemku užívala jako sběrný dvůr. Jako náhradu za bezdůvodné obohacení stěžovatelé požadovali částku 154 944 Kč s příslušenstvím. Výši bezdůvodného obohacení dokládali odhadem ceny za pronájem pozemků vypracovaným certifikovaným realitním makléřem. Žalovaná proti tomu namítala, že užívala jen čtvrtinu daného pozemku a že výše nájemného, ze kterého stěžovatelé vycházejí, je nadhodnocená, neboť by odpovídala ročnímu nájemnému ve výši přesahující samotnou obvyklou cenu celého pozemku. Ze zjištění učiněného již okresním soudem krajský soud dále konstatoval, že stěžovatelé daný pozemek nabyli za kupní cenu 269 000 Kč, když okresní soud k určení hodnoty za užívání pozemků ustanovil znalce, který obvyklé nájemné určil ve výši 8,33 Kč za 1 m2 měsíčně (nikoliv tedy ve výši 18 Kč za 1 m2 měsíčně, jak tvrdili stěžovatelé s odkazem na odhad realitního makléře).
4. Za tohoto stavu krajský soud konstatoval, že podle §142 odst. 3 o. s. ř. lze plně přiznat náhradu nákladů řízení i účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, a to v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku. Takový postup je ale jen možností a je na uvážení soudu, zdali jej bude aplikovat. I za splnění předpokladů stanovených v hypotéze normy obsažené v §142 odst. 3 o. s. ř. tedy může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé důvody. Postup podle §142 odst. 3 o. s. ř. se pak podle krajského soudu uplatní zejména u náhrady za nemajetkovou újmu, když její spravedlivou výši lze jen velmi obtížně předem odhadnout. Stěžovatelé se ale domáhali zaplacení postoupené pohledávky z bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému z pozemku a vycházeli při tom z výše, která výši obvyklou přesahovala o 116 % a požadovali za 32 měsíců užívání pozemku částku, která odpovídala přibližně 58 % kupní ceny, za kterou celý pozemek koupili. Stěžovatelé by tak za částku 269 000 Kč nabyli nejen pozemek, ale také pohledávku, jejíž výše by při jejich způsobu výpočtu činila 203 364 Kč. Navíc stěžovatelé převzali předmětný pozemek v době, kdy tento již byl žalovanou bezdůvodně užíván. Do jejich vlastnického práva žalovaná zasahovala přibližně jen 4 měsíce, tedy asi osminu doby, za kterou požadovali zaplacení bezdůvodného obohacení. O užívání pozemku ze strany žalované a o tom, že k takovému užívání nemá žádný právní důvod, stěžovatelé věděli, neboť sami tvrdili, že v kupní ceně již byla zohledněna hodnota později postoupené pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Protože rozdíl mezi procesním úspěchem obou stran řízení byl asi jenom 10 %, tedy zanedbatelný, rozhodl krajský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak rozhodl na základě kritéria úspěchu ve věci.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Po zvážení argumentace stěžovatelů a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud - s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy] a své postavení vůči obecným soudům - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
8. Princip minimalizace zásahů je nadto patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ze dne 16. 4. 2019 a další). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelů pak uvádí Ústavní soud následující.
10. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že změna výroků o náhradě nákladů řízení, ke které přistoupil krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím (zejména ke změně výroku III. rozsudku okresního soudu), byla pro ně překvapivá, protože krajský soud věc posuzoval bez nařízení jednání, pak tato jejich argumentace není zcela přiléhavá. Nesouhlas s povinností hradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení s ohledem na špatnou určitelnost výše jimi požadovaného plnění totiž ve svém odvolání vyjádřila již žalovaná, stěžovatelé se k němu měli možnost vyjádřit a krajský soud jejich vyjádření ve svém rozhodnutí také řádně rekapituluje.
11. Stěžovatelům byly rovněž známy závěry znaleckého posudku okresním soudem ustanoveného znalce, podle něhož výše nájmu, jak ji určil stěžovateli oslovený makléř, není pro účely určení rozsahu bezdůvodného obohacení přiměřená, neboť makléř vycházel toliko z výše nabízeného nájemného v rámci inzerce a nikoliv tedy z nájemného, za které se posléze nájem inzerovaných pozemků reálně uskutečnil. Navíc makléř podle soudního znalce při určení výše obvyklého nájemného bral v úvahu pozemky, které byly od pozemku stěžovatelů vzdáleny 40 až 100 km, když sama tato okolnost makléřem učiněné závěry podle soudního znalce značně relativizuje. Tyto závěry znalce přitom stěžovatelé důsledně nezpochybňují ani v ústavní stížnosti, tzn. kupř. neuvádí konkurenční metody a východiska, z nichž měl znalec podle jejich názoru vycházet a nevycházel. Proti správnosti závěrů znaleckého posudku se přitom nevymezil ani okresní soud a proto krajský soud nepochybil, pokud z nich vycházel.
12. Úvaha krajského soudu (vycházející z odvolací argumentace žalované), že výše stěžovateli požadované náhrady za bezdůvodné obohacení mající odpovídat obvyklému nájemnému, je nepřiměřená i vzhledem ke kupní ceně daného pozemku, pak byla pro krajský soud toliko doplňkovou, a proto v soudním řízení obvyklá cena pozemku, který stěžovatelé nabyli, zjišťována nebyla. Nadto ani sami stěžovatelé v ústavní stížnosti přímo nerozporují závěr soudního znalce, že v oblasti, v níž se pozemek stěžovatelů nachází, se pozemky obdobného charakteru nevyskytují. Jediný pozemek, který znalec v této souvislosti nalezl, byl přitom pro vytvoření referenčního kritéria nedostatečný z důvodů, které znalec popsal a které jsou v rozhodnutí rekapitulovány.
13. Odkazují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 998/20 ze dne 23. 3. 2021, pak přehlíží, že tento nález se skutkově týkal okolností aplikace moderačního práva podle §150 o. s. ř.. Týkal se tedy posouzení splnění podmínek pro aplikaci výjimky z jinak obecného pravidla, že o náhradě nákladů řízení se rozhoduje na základě kritéria úspěchu ve věci. Přitom ale takové základní kritérium - i vzhledem k argumentaci žalované v jejím odvolání - krajský soud pro své rozhodnutí použil (v tomto ohledu ostatně i krajský soud rozhodl ve prospěch stěžovatelů, neboť vyšel z toho, že úspěch účastníků řízení byl srovnatelný, když ovšem nebyl zcela vyrovnaný).
14. Odkazují-li stěžovatelé konečně na nález sp. zn. IV. ÚS 2097/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 78/61 SbNU 245) s tím, že uvedeným rozhodnutím krajského soudu bylo zasaženo do jejich majetkové sféry, pak tento argument sám o sobě nepostačuje ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neboť z hlediska posouzení ústavnosti je rozhodné, zdali řízení před obecným soudem (zde krajským soudem) a rozhodnutí z něho vzešlé lze považovat za ústavně akceptovatelné. Shora přitom Ústavní soud vysvětlil, proč se domnívá, že stěžovatelům byla známa všechna úvahová východiska, mezi nimiž krajský soud nakonec volil. Stěžovatelé pak k nim mohli zaujmout své stanovisko, což také v rámci svého odvolání a svého vyjádření k odvolání žalované učinili.
15. Ústavní soud proto ze všech shora uvedených důvodů uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto byla jejich ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu