ECLI:CZ:US:2021:3.US.1968.21.1
sp. zn. III. ÚS 1968/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení obcí Mikroregionu Vsetínsko, se sídlem Svárov 1080, Vsetín, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2021, č. j. 4 Afs 336/2020-48, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2020, č. j. 30 Af 78/2018-114, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 6. 2018, č. j. 25657/18/5000-10480-712342, platebnímu výměru Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 2. 6. 2017, č. j. 1338200/17/3300-31474-803533, a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 2. 6. 2017, č. j. 1338208/17/3300-31474-803533, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Zlínský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí finančních úřadů a správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip předvídatelnosti a legitimního očekávání v postupu orgánů veřejné moci a princip vázanosti veřejné moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále také "správce daně") platebním výměrem ve dne 2. 6. 2017, č. 35/2017, č. j. 1338200/17/3300-31474-803533, vyměřil stěžovateli odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 9.628.480 Kč. Dále platebním výměrem ze dne 2. 6. 2017, č. 36/2017, č. j. 1338208/17/3300-31474-803533, vyměřil stěžovateli odvod do Státního fondu životního prostředí za porušení rozpočtové kázně ve výši 566.382 Kč. Následné odvolání stěžovatele proti těmto rozhodnutím správce daně bylo rovněž nyní napadeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství zamítnuto a oba platební výměny správce daně byly potvrzeny.
3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta i navazující stěžovatelova žaloba. Krajský soud zejména zdůraznil, že zákonodárce kontrolní řízení zakotvil nejen na úrovni poskytovatele dotace (veřejnosprávní kontrola), ale také na úrovni územních finančních orgánů (veřejnosprávní a daňová kontrola). Správce daně tak není při rozhodování o odvodu za porušení rozpočtové kázně vázán závěry poskytovatele dotace. V posuzovaném případě navíc - v rozporu s míněním stěžovatele - podle krajského soudu nedošlo k opakované daňové kontrole, jelikož kontrola provedená Státním fondem životního prostředí a audit provedený Ministerstvem financí se řídily jinými právními předpisy a sledovaly odlišné cíle. Odvod za porušení rozpočtové kázně je ukládán rovněž zcela nezávisle na eventuálním rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o správním deliktu v oblasti veřejných zakázek. Diskriminační kritérium přehnaně dlouhé praxe některých pracovníků stavby vyplývá podle krajského soudu i z toho, že byť je projekt "Čistá řeka Bečva II" sice obsáhlý, jednotlivé dílčí projekty však samy o sobě nepředstavují nijak složité stavební záměry.
4. Následná kasační stížnost byla ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. I podle Nejvyššího správního soudu totiž stěžovatel nerozlišuje mezi veřejnosprávní kontrolou, pro niž je podstatné ověření skutečností rozhodných pro hospodaření s veřejnými prostředky zahrnujícími finanční podporu, a daňovou kontrolou zaměřující se na dodržení rozpočtové kázně v souvislosti s dotací poskytnutou ze státního rozpočtu. Kontrola poskytnutí dotace je tedy upravena vícero předpisy, což s sebou nutně nese i možnost provádění kontroly ze strany více subjektů. Každá z těchto kontrol tedy sleduje odlišné cíle. Žádný z výsledků těchto případných kontrol pak není nadřazen zjištěním ostatních kontrolních orgánů a nepředstavuje pro kontrolující orgán ani předběžnou otázku a s tím spojenou překážku věci rozhodnuté. Zatímco totiž veřejnosprávní kontrola směřuje k odstranění zjištěných nedostatků, daňová kontrola může vyústit v uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, tedy k vrácení finančních prostředků použitých v rozporu s pravidly dotace. Nejvyšší správní soud se ztotožnil rovněž se závěrem, že stěžovatelem požadovaná délka praxe pro některé pracovníky stavby byla zřejmě nepřiměřená ve vztahu k velikosti, složitosti a technické náročnosti konkrétní veřejné zakázky. Stěžovatel se tak dopustil skryté diskriminace spočívající v nepřiměřenosti kvalifikačních předpokladů ve vztahu ke konkrétní veřejné zakázce. Stěžovatel totiž vyžadoval praxi několikanásobně delší, než je praxe vyžadovaná pro složení kvalifikační zkoušky autorizovaného inženýra, a to bez konkrétních důvodů. Výše odvodů za nepřiměřeně vysokou kvalifikační praxi pak vychází ze samotných podmínek jednotlivých dotačních titulů.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
9. Ústavní soud především konstatuje, že ačkoliv je stěžovatelova stížnostní argumentace obsáhlá, jde v podstatě jen o opakování již uplatněných argumentů, s nimiž se správní orgány i správní soudy v dané věci dostatečně vypořádaly, Ústavní soud jejich závěry zcela akceptuje a z ústavněprávního hlediska nezaznamenal žádnou ústavněprávní diskrepanci, která teprve by ho opravňovala k tomu, aby napadená rozhodnutí zrušil pro jejich protiústavnost.
10. V napadených rozhodnutích je totiž především velmi podrobně a přesvědčivě vysvětleno, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení zákazu opakovaných kontrol ve smyslu stěžovatelem blanketně odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Není proto přiléhavý odkaz stěžovatele například na nález Ústavního soudu [nadto zamítavý - sp. zn. II. ÚS 597/02 ze dne 3. 1. 2005 (N 1/36 SbNU 3); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/], neboť zde Ústavní soud dospěl k závěru, že není v rozporu principem zákazu opakovaných kontrol, pokud správce daně na základě dodatečně zjištěných údajů plynoucích z tzv. křížové daňové kontroly provedl opakovanou daňovou kontrolu. K takové situaci ovšem ve stěžovatelově věci vůbec nedošlo, neboť v jeho případě daňové orgány neprováděly opakovanou daňovou kontrolu. Orgány veřejné moci - zjednodušeně řečeno - ověřovaly dodržení podmínek poskytnuté dotace, a to hledisky různých právních předpisů a tedy prostřednictvím odlišných orgánů veřejné správy, v souladu se zákonem jim vymezenou pravomocí a příslušností (v napadených rozhodnutích je v této souvislosti zdůrazněno, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže kontroluje jiné oblasti hospodaření v rámci poskytnuté veřejné podpory, než jakou kontrolují orgány daňové správy).
11. Jinou otázkou samozřejmě zůstává, zda takto nastavený systém kontroly vícerými orgány je pro zjištění náležitého hospodaření s poskytnutými dotacemi nezbytný a efektivní a zda by takovou kontrolu nebylo možné provádět jednodušeji, což ostatně stěžovatel naznačuje i ve stížnostní argumentaci. Takové uvážení ovšem přísluší zákonodárci a Ústavnímu soudu naopak nenáleží, aby bez dalšího správnost nastavení zákonných kontrolních mechanismů při poskytování prostředků z veřejných rozpočtů hodnotil.
12. S judikaturou souladný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008-152; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod http://www.nssoud.cz/) je rovněž závěr správních soudů učiněný v dané věci, že nepřiměřenost stěžovatelem požadovaných kvalifikačních předpokladů pro některé vedoucí pracovníky stavby byla do té míry zjevná, že si kritérium (ne)přiměřenosti mohly orgány daňové správy posoudit samy, aniž by k hodnocení takové otázky potřebovaly stanovisko znalce. Správní soudy v tomto ohledu odkázaly mimo jiné na to, že stěžovatelem vyžadovaná praxe je delší, než jakou praxi vyžaduje zákon od uchazečů, kteří chtějí složit kvalifikovanou zkoušku autorizovaného inženýra. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že jím realizovaný projekt je natolik komplexní a náročný, že ani zkušenosti a znalosti autorizovaného inženýra by pro jeho realizaci samy o sobě nestačily. V tomto ohledu totiž správní orgány i správní soudy přesvědčivě vyložily, že ačkoliv je stěžovatelem realizovaný projekt jako celek skutečně velmi náročný a komplexní, jednotlivé dílčí projekty - na nichž se budou kvalifikovaní pracovníci stavby přímo podílet - nijak výjimečné nejsou. Proto ani tento argument stěžovatele nemůže obstát. Pro posouzení naplnění kritéria skryté diskriminace (dané požadavkem nepřiměřeně dlouhé praxe) pak ani podle Ústavního soudu není podstatné, kolik jednotlivých subjektů o stěžovatelem vyhlášená výběrová řízení projevilo zájem; podstatné naopak je, kolik subjektů díky nepřiměřeně stanovenému kvalifikačnímu předpokladu bylo z výběrových řízení vyloučeno.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu