ECLI:CZ:US:2021:3.US.1981.21.1
sp. zn. III. ÚS 1981/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Navrátilové, zastoupené JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem se sídlem tř. Tomáše Bati 180, Zlín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 17. 3. 2021, č. j. 58 Co 57/2021-1604, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 2. 2021, č. j. P 106/2007-1592, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a částečně splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, usnesením ze dne 30. 11. 2020, č. j. P 106/2007-1575, Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatelky a její dcery směřující proti rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. P 106/2007-1565, který byl vydán v řízení o úpravu výživného.
4. K odvolání stěžovatelky a její dcery, brojícímu proti uvedenému usnesení, ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Krajský soud zopakoval, že "bylo-li odvolání [proti rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. P 106/2007-1565] matky a zletilé Terezy podáno u soudu osobně dne 23. 11. 2020, stalo se tak po uplynutí odvolací lhůty, pročež soudu nezbylo, než odvolání podle §208 odst. 1 o. s. ř. odmítnout."
5. Z listin připojených k ústavní stížnosti se dále podává, že stěžovatelka i její dcera učinily u okresního soudu dne 19. 1. 2021 rovněž podání označené jako "Doplnění odvolání", které zároveň obsahovalo návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti shora citovanému rozsudku. Jejich návrhy byly ovšem ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu zamítnuty s odůvodněním, že zde nebyly splněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty předvídané ustanovením §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, dovolává se jejich zrušení, přičemž ovšem předkládá zcela nesouvisející argumentaci, míjející se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, v níž poukazuje na otázky řešené v původním řízení o úpravě výživného. Kupříkladu uvádí, že obecné soudy se při rozhodování o výši výživného zaměřily jen na zjištění příjmů rodičů, aniž by komplexně zhodnotily jejich majetkové poměry a jejich životní úroveň.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že (ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu) představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu, jak již bylo řečeno, je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Již z obsahu shora rekapitulovaných rozhodnutí je patrné, že obecné soudy odmítly stěžovatelčino podání (tj. odvolání proti rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. P 106/2007-1565) pro opožděnost, což náležitým, zcela jednoznačným a pochybnosti nevyvolávajícím způsobem odůvodnily. V tomto jejich postupu založeném na ustanovení §208 o. s. ř. neshledal zdejší soud nic, co by svědčilo o možné protiústavnosti, tudíž se omezí toliko na odkaz na ústavní stížností napadené rozhodnutí (srov. usnesení krajského soudu, bod 7), neboť opakovat, co již bylo správně řečeno krajským soudem, považuje Ústavní soud za neúčelné. Z uvedených důvodů se ovšem zdejší soud nemohl zabývat stěžovatelkou předkládanými věcnými argumenty, jež směřují k původnímu řízení o určení výživného pro již zletilou dceru. Jinak řečeno, stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nezpochybnila podstatu napadeného usnesení krajského soudu, která spočívala právě ve vysvětlení opožděnosti podaného odvolání, a uplatnila argumentaci, která se s touto podstatou zcela míjí. Za těchto okolností ovšem Ústavní soud není povinen sám vyhledávat argumentaci namísto stěžovatelky, která by případně mohla ústavní konformitu napadeného usnesení zpochybnit.
11. Co se týká usnesení okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vůči shora citovanému rozsudku, Ústavní soud se jím věcně nezabýval, neboť k dotazu adresovanému tomuto soudu zjistil, že stěžovatelka uvedené usnesení nenapadla řádným opravným prostředkem, byť byla o této možnosti okresním soudem výslovně poučena (srov. usnesení okresního soudu, s. 3). Ve vztahu k usnesení okresního soudu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, přičemž důvod nepřípustnosti spočívá právě v absenci využití zákonných procesních prostředků ze strany stěžovatelky (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl částečně podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a částečně podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu