ECLI:CZ:US:2021:3.US.2022.21.1
sp. zn. III. ÚS 2022/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 11 To 128/2021-4547, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 2. 2021, č. j. 14 T 7/2014-4525, jakož i proti postupu Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Td 7/2016, Krajského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 13 To 33/2016 a Okresního soudu Praha - západ v řízení vedeném pod sp. zn. 14 T 7/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jakož i vydání nálezu, kterým Ústavní soud vysloví, že postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v přidělení jiného než zákonného soudce ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 7/2016, Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 13 To 33/2016 a Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 14 T 7/2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, resp. řízení, u nichž se stěžovatel nyní dovolává vyslovení neústavnosti, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením podle §283 písm. d) trestního řádu o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 14 T 7/2014.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel blanketní stížnost, která byla zamítnuta ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jenž označil závěr okresního soudu, že ve stěžovatelově trestní věci nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, za zákonný a správný. Krajský soud potvrdil, že stěžovatel "sice tvrdil nové skutečnosti, ale je třeba souhlasit s okresním soudem, že tyto byly výpovědí slyšených svědků vyvráceny."
5. Stěžovatel tato rozhodnutí napadá ústavní stížností, v níž ovšem předkládá prakticky jen jediný argument, tj. že v jeho trestní věci je soustavně a trvale porušováno jeho základní právo na zákonného soudce.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje částečně zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, částečně návrh opožděný ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a částečně návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
7. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (a to ani nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je totiž přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Napadená rozhodnutí však takovými vadami netrpí.
8. Ústavní soud s ohledem na předmět nyní posuzovaného řízení připomíná, že podstatou povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nově zjištěných skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343) a sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193)].
9. Stěžovatel za takové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé v návrhu na povolení obnovy řízení označil výpovědi svých dětí, které jsou v současné době méně ovlivnitelné a manipulovatelné a jsou schopny se objektivně vyjádřit k okolnostem, ke kterým byly dříve vyslechnuty.
10. Jak se podává již ze shora provedené rekapitulace, okresní soud v rámci veřejného zasedání provedl dokazování opětovným výslechem dětí stěžovatele, které shodně potvrdily své výpovědi z přípravného řízení a vyloučily, že by na ně byl v předmětné době činěn nátlak (srov. usnesení okresního soudu, bod 10). Okresní soud proto uzavřel, že v nyní posuzované věci nejsou splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy trestního řízení, což následně potvrdil rovněž krajský soud. Na tomto závěru nespatřuje zdejší soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
11. Dovolává-li se stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že ve stěžovatelově trestní věci bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce, je zřejmé, že ústavní stížnost je v této části opožděná. Jak připomenul již krajský soud, stěžovatel byl odsouzen rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 14 T 7/2014-3516, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 4. 2018, č. j. 13 To 112/2108-3586, přičemž jeho dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 7 Tdo 90/2019-44. Řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 13 To 33/2016 a řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 7/2016, na něž stěžovatel ve svém návrhu odkazuje, bylo ukončeno usnesením ze dne 8. 3. 2016, resp. usnesením ze dne 13. 4. 2016. Jediný argument stěžovatele, že v jeho věci rozhodoval a rozhoduje nezákonný soudce, byl navíc zdejším soudem přezkoumáván a opakovaně odmítnut (postačí odkázat např. na usnesení sp. zn. III. ÚS 2643/19 ze dne 22. 10. 2019, body 13-14).
12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že část stěžovatelova návrhu, jíž se domáhá, aby zdejší soud explicitně vyslovil, že "soudce Mgr. J. Drábková nebyla v předmětné věci přidělena stěžovateli v souladu se zákonem a ústavním pořádkem", odmítl pro nepříslušnost.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
14. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
15. Ze stejných důvodů nebylo vyhověno ani žádosti stěžovatele o ústní veřejné projednání stížnosti, neboť podle §44 zákona o Ústavním soudu je ústní jednání nařízeno, jen pokud nebyl návrh usnesením odmítnut a lze-li od něj nadto očekávat další objasnění věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu