ECLI:CZ:US:2021:3.US.2062.21.1
sp. zn. III. ÚS 2062/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Michala Hofmanna a 2) Stephena Rainera Hofmanna, obou zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 28 Cdo 1189/2021-296, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 29 Co 349/2020-264, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v nyní posuzovaném řízení obecné soudy rozhodovaly o společné žalobě stěžovatelů a hlavního města Prahy, jíž se tito žalobci (v různém rozsahu) domáhali projednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem - Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro hlavní město Prahu, rozhodnutím ze dne 14. 6. 2018, č. j. PÚ 1854/01/16, sp. zn. SPÚ 282931/2018.
3. Označeným rozhodnutím uvedený správní orgán rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatelé nejsou ve vymezených podílech spoluvlastníky pozemků parc. č. X1, X2, X3 a X4 v katastrálním území Košíře a že jsou spoluvlastníky pozemků parc. č.X5 a X6 v tomtéž katastrálním území.
4. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 9 C 201/2018-214, citované rozhodnutí správního orgánu - stručně vyjádřeno - nahradil tak, že stěžovatele určil za spoluvlastníky pozemku parc. č. X1. Ve vztahu k ostatním pozemkům rozhodnutí správního orgánu fakticky potvrdil.
5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatelů i dalšího žalobce rozsudek obvodního soudu změněn ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali určení, že jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. X1 a v tom směru též nahrazení rozhodnutí označeného rozhodnutí správního orgánu (výrok I.), byl potvrzen ve výroku II., byla-li jím zamítnuta žaloba v části, v níž se stěžovatelé domáhali určení, že jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. X2, X3 a X4 (výrok II.) a byl změněn ve výroku III. tak, že se určuje, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky pozemků parc. č. X5 a X6 (výrok III.). Městský soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelům nelze vydat pozemky parc. č. X1, X5 a X6, poněvadž jsou dotčeny veřejným užíváním a stěžovatelům by tak zůstalo toliko tzv. holé vlastnictví. Konkrétně uvedl, že na pozemku parc. č. X1 se nachází veřejný park s dětským hřištěm a prvky drobné architektury, pozemek bezprostředně navazuje na pozemky zastavěné bytovými domy a objekty občanské vybavenosti, s nimiž tvoří funkční celek (areál). Pozemky parc. č. X5 a x6 pak tvoří veřejné prostranství, konkrétně ochrannou a izolační zeleň v blízkosti bytové zástavby. Pozemek parc. č. X5 dle odvolacího soudu nebylo možné vydat proto, že byl zastavěn již v době převodu vlastnického práva na stát, pročež není předmětem zákona o půdě.
6. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
7. Stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž ovšem předkládají námitky, jež prezentovali již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádějí, že spoluvlastnické podíly na některých shora uvedených pozemcích byly jiným restituentům vydány, v čemž spatřují porušení ústavní zásady rovnosti před zákonem. V tomto ohledu poukazují na skutečnost, že "ve shodných nárocích k týmž pozemkům byla jedna skupina restituentů úspěšná a pozemky této byly in natura vydány oproti případu stěžovatelů, jejichž nárokům v reálném vydání spoluvlastnických podílů na pozemcích vyhověno nebylo, a to s odkazem na měnící se judikaturu". Stěžovatelé mají za to, že v jejich případě byly splněny podmínky pro výjimečné neuplatnění nově se prosadivší judikatury, když je zde intenzivnější zájem na ochraně jejich legitimního očekávání, že budou u shodných pozemků stejně úspěšní jako ostatní oprávněné osoby, kterým byly spoluvlastnické podíly vydány.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelů, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ke konkrétním námitkám stěžovatelů uvádí Ústavní soud ve stručnosti následující.
11. Jak vyplývá již z výše provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, obecné soudy předmětné pozemky nevydaly s odůvodněním, že jsou dotčeny veřejným užíváním, přičemž stěžovatelům by v případě jejich vydání zůstalo toliko holé vlastnictví, resp. s odůvodněním, že se na jeden z pozemků (parc. č. X5) nevztahuje restituční legislativa. Obecné soudy tedy v daném řízení řešily spornou otázku, zda vydání požadovaných pozemků brání překážka zastavěnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jež vyložily s odkazem na příslušnou judikaturu zdejšího soudu týkající se právě zmíněného institutu vyprázdněného vlastnictví [srov. mj. nález sp. zn. III. ÚS 1961/15 (N 119/86 SbNU 65) ze dne 11. 7. 2017, jakož i judikaturu citovanou dovolacím soudem na s. 3 ústavní stížností napadeného usnesení; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ještě jednou budiž uvedeno, že obecné soudy přitom dospěly k závěru, že předmětné pozemky vydat nelze, neboť na pozemku parc. č. X1 se nachází veřejný park s dětským hřištěm a pozemky parc. č. X5 a x6 tvoří veřejné prostranství, konkrétně ochrannou a izolační zeleň v blízkosti bytové zástavby.
12. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu a městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má zcela racionální základ a je v daném případě logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
13. Ústavní soud dále s ohledem na námitku tvrzeného porušení ústavní zásady rovnosti uvádí, že stěžovateli napadané závěry obecných soudů vycházejí z nosných důvodů shora citované nálezové judikatury. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy přitom platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že toto ustanovení zakládá i precedenční působení jeho nálezů. Nosné důvody (rationes decidendi) tedy jsou pro obecné soudy při řešení obdobných případů závazné; jinak vyjádřeno, obecné soudy musí nosné důvody nálezů ve své činnosti reflektovat, tj. následovat je ve skutkově podobných případech [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) ze dne 13. 11. 2007]. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje nesplnění těchto požadavků porušení základního práva dotčené osoby na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 60, nález sp. zn. IV. ÚS 45/18 (N 32/88 SbNU 451) ze dne 21. 2. 2018, bod 14, nebo nález sp. zn. I. ÚS 3068/16 (N 150/86 SbNU 519) ze dne 15. 8. 2017]. Obecným soudům tudíž nelze vytýkat, že z těchto nosných důvodů, týkajících se zmíněného institutu tzv. holého vlastnictví, vycházely i v nyní posuzovaném případě, když opačný postup by zakládal protiústavnost ve shora naznačeném smyslu. Ústavní soud doplňuje, že v tomto případě navíc neshledal ani prostor pro případné skutkové odlišení či odchýlení se od předchozí nálezové judikatury.
14. Ústavní soud současně podotýká, že obecné soudy by byly nosnými důvody odkazované judikatury zdejšího soudu, a tedy "novým" právním názorem, vázány i zpětně v řízeních zahájených (a doposud neukončených) před touto změnou [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841) ze dne 20. 12. 2017, bod 25, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14, body 8 a 9]. Jak správně poznamenal Nejvyšší soud, jde o zásadu tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami, která je v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345) ze dne 5. 8. 2010]. Tím spíše je ovšem nutno nový právní názor reflektovat v řízeních budoucích, tzn. zahájených až poté, co došlo ke změně judikatury, což se týká i právě posuzovaného řízení. Stěžovatelé tudíž navzdory svému odlišnému názoru nemohou namítat zásah do legitimního očekávání, neboť jak podotkl již dovolací soud, "rozhodovací praxe byla v uvedeném směru ustálena již několik let před zahájením řízení u soudu prvního stupně i před rozhodnutím správního orgánu." Lze tedy shrnout, že právní postavení účastníků probíhajících či budoucích řízení, a tedy i řízení, v němž bylo rozhodováno o právech stěžovatelů, může být s ohledem na přijetí nového právního názoru ve srovnání s předchozími ukončenými řízeními odlišné, což je ovšem odůvodněno a vyváženo zájmem na důsledném reflektování nově formulovaného a ústavně konformního judikatorního závěru.
15. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nálezová judikatura je závazná též pro samotný Ústavní soud (samozřejmě s výjimkou případu uvedeného v ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu), což je odůvodněno (kromě dikce čl. 89 odst. 2 Ústavy) zejména obecným principem rovnosti v právech a vyloučením svévole. Postačí odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309) ze dne 11. 6. 2003, v němž bylo zdůrazněno, že nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu. Takové důvody pro odchýlení se (distinkci) od předchozí nálezové judikatury v nyní posuzovaném případě zcela zjevně dány nejsou.
16. Ústavní soud závěrem uvádí, že sama okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv právem na vítězství v civilním sporu. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což však bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu