ECLI:CZ:US:2021:3.US.2092.21.1
sp. zn. III. ÚS 2092/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti PhDr. Zuzany Poláčkové, zastoupené JUDr. Markem Hastíkem, advokátem, sídlem Všetičkova 615/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2021 č. j. 27 Co 75/2021-800 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2020 č. j. 236 EC 62/2012-753, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spolku Junák - český skaut, Tiskové a distribuční centrum, z. s., sídlem Senovážné náměstí 977/24, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a bylo porušeno i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 303 880,99 Kč s příslušenstvím Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 8. 2020 č. j. 236 EC 62/2012-753 vydal na základě návrhu vedlejšího účastníka řízení (žalobce) předběžné opatření [§102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], jímž stěžovatelce (žalované) zakázal nakládat s nemovitostmi ve výroku tohoto usnesení blíže specifikovanými (dále též "předmětné nemovitosti"). Městský soud návrhu vyhověl, neboť vedlejší účastník řízení svůj uplatněný nárok osvědčil (v podobě vyhovujícího rozsudku městského soudu ze dne 13. 3. 2019 č. j. 236 EC 62/2012-661) a prokázal, že je důvodná obava, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, neboť stěžovatelka je v důchodovém věku, přerušila výkon živnostenského podnikání, dlouhodobě se zdržuje v Kanadě a nevlastní jiné nemovitosti než ve výroku specifikované, které však převádí na jiného nabyvatele.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 6. 2021 č. j. 27 Co 75/2021-800 usnesení městského soudu potvrdil. Krajský soud se nejprve vyjádřil ke všem stěžovatelkou uplatněným námitkám převážně procesního charakteru (místní nepříslušnost soudu; návrh byl podaný a jistota byla zaplacená u jiného soudu, než který o předběžném opatření rozhodoval; porušení zásady vázanosti návrhem a překročení návrhu). Posléze přezkoumal, zda byly naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření podle §75c odst. 1 o. s. ř. a ve shodě s městským soudem, že tomu tak bylo. Neztotožnil se s námitkou stěžovatelky, že nařízeným předběžným opatřením u ní dochází k nepřiměřené újmě, když dosavadní právní vztah, na jehož základě předmětné nemovitosti využívá zemědělské družstvo, předběžným opatřením dotčen není.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stejně jako v odvolání proti usnesení městského soudu poukazuje předně na to, že návrh vedlejšího účastníka řízení na vydání předběžného opatření byl podán a jistota byla složena u nepříslušného krajského soudu, který oboje neformálně a z vlastní iniciativy postoupil příslušnému městskému soudu, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Další pochybení narušující rovnost účastníků řízení spatřuje v tom, že jí městský soud nezaslal k vyjádření návrh na nařízení předběžného opatření, ačkoliv tomuto návrhu vyhověl [k tomu nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Tím, že byla omezena v dispozici se svými nemovitostmi, bylo porušeno i její právo na ochranu vlastnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo vyhověno návrhu vedlejšího účastníka řízení na nařízení předběžného opatření, tedy napadá rozhodnutí, která mají charakter předběžného a dočasného opatření. Ačkoliv obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků, Ústavní soud vždy zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí o návrzích na vydání předběžného opatření povolán toliko ověřit si, zda toto rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15]. Žádnou z výše uvedených vad napadená rozhodnutí netrpí.
8. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka v podstatě pouze opakuje svoje námitky převážně procesního charakteru, které již uplatňovala ve svém odvolání a k nimž se krajský soud vyjádřil. Jde zejména o námitku týkající se postupu krajského soudu, který návrh vedlejšího účastníka řízení a jím zaplacenou jistotu z vlastní iniciativy bez dalšího postoupil městskému soudu, jako soud místně a funkčně příslušnému. Krajský soud přitom vysvětlil, že vedlejší účastník řízení sice podal návrh a jistotu zaplatil na účet krajského soudu, kde se v té době nacházel spis s odvoláním stěžovatelky proti rozsudku městského soudu ze dne 13. 3. 2019 č. j. 236 EC 62/2012-661, avšak stále šlo o jedno řízení vedené u městského soudu, a proto nebylo nutné vydávat žádné procesní rozhodnutí o postoupení spisu. Ohledně jistoty uvedl, že bylo zřejmé v souvislosti s jakým soudním řízením a s jakým konkrétním návrhem byla složena. Ústavní soud nemá proti tomuto vysvětlení výhrady. I pokud by však bylo možné uvažovat o nějakém pochybení v procesním postupu obecných soudů, Ústavní soud musí vždy vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatelku na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jí příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by případné procesní pochybení nemělo vliv na výsledek samotného rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně v důsledku nepříliš závažné procesní vady. A o takový případ by šlo i v nyní posuzované věci. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv účastníků řízení tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
9. Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že stěžovatelce nebyl zaslán návrh na vydání předběžného opatření, což má mít za následek porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud - a v tomto směru lze přitakat stěžovatelce - již v nálezu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; bod 23) uvedl, že "má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu." Obdobně ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1847/16 Ústavní soud konstatoval, že je "právem žalovaného vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny, aby se vyjádřil ke skutečnostem uváděným druhou stranou, čemuž odpovídá i povinnost soudů poskytnout žalovanému prostor k přednesení jeho námitek a argumentů. Právo vyjádřit se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny totiž negarantuje pouze možnost představení svého stanoviska k provedeným důkazům, ale obecně ke všem skutečnostem, tvrzením a úvahám, které jsou předneseny soudu. Takto jde o esenciální právo na slyšení argumentů každé strany a o zajištění příležitosti ovlivnit svými argumenty úvahu soudu, a to též u dílčích částí soudního řízení".
10. Jakkoliv lze tedy městskému soudu vytknout, že návrhu vedlejšího účastníka řízení vyhověl a předběžné opatření nařídil, aniž by však samotný návrh zaslal stěžovatelce, přesto Ústavní soud neshledal důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Stěžovatelka totiž měla možnost se k předběžnému opatření vyjádřit v rámci jí podaného odvolání, což také, jak se podává z kopie jejího odvolání přiloženého k ústavní stížnosti, učinila. V něm přitom vznesla jak výše uvedené procesní námitky, tak brojila proti samotnému věcnému posouzení. Z pohledu citované judikatury Ústavního soudu tak stěžovatelka dostala možnost svá tvrzení a námitky v řízení uplatnit a obhajovat, pročež nelze uvažovat o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. o porušení zásady rovnosti zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu