ECLI:CZ:US:2021:3.US.210.21.1
sp. zn. III. ÚS 210/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ilony Kuncové, zastoupené advokátem Mgr. Ing. Ivanem Soudkem, sídlem Bělehradská 1909/34, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2020 č. j. 2 As 173/2019-31, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2019 č. j. 45 A 53/2017-76, rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 16. února 2017 č. j. ZKI PR-O-11/62/2017-15 a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Nymburk ze dne 12. prosince 2016 č. j. OR-655/2016-208, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze a Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj jako účastníků řízení, a Boženy Pavlíčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka spolu s vedlejší účastnicí podala dvě námitky proti obsahu obnoveného katastrálního operátu podle §45 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. V první z nich namítala nesprávnost přečíslování původních parcel pozemkového katastru, když tvrdila, že původní čísla pozemkových parcel katastru nemovitostí číslo X1 a X2 v katastrálním území Benátská Vrutice (dále jen "předmětné pozemky"), byla v řadě čísel katastru nemovitostí volná, a měla být tudíž pro tyto pozemky použita. Druhá námitka směřovala proti označení druhu předmětných pozemků, které měly být podle stěžovatelky označeny jako "zastavěná plocha a nádvoří" s využitím "zbořeniště", nikoliv jako "ostatní plocha" s využitím "neplodná půda". Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk (dále jen "katastrální úřad") uvedl, že neshledal žádný zákonný důvod ke změně výsledků obnovy katastrálního operátu, a proto rozhodl, že předmětné pozemky budou v katastru nemovitostí i nadále evidovány podle výsledků obnovy katastrálního aparátu přepracováním souboru geodetických informací, a námitku směřující proti označení druhu předmětných pozemků zamítl. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podala stěžovatelka a vedlejší účastnice odvolání k Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Praze (dále jen "inspektorát"), který jejich odvolání zamítl a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že při přečíslování parcel postupoval katastrální úřad v souladu s §36 odst. 1 písm. a) a §36 odst. 7 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že při obnově katastrálního operátu přepracováním se pouze převádí dosavadní katastrální mapa do elektronické podoby, přičemž souřadnice podrobných bodů polohopisu obnovované katastrální mapy se získávají podle platného stavu jejího obsahu. Ohledně určení druhu pozemku u nově vzniklého pozemku parcelního čísla X1 (původně parc. č. st. X3), uvedl, že ten byl dříve evidován pouze ve zjednodušené evidenci, o němž se údaje o druhu pozemku ani způsobu jeho využití nevedou. V roce 1964, kdy byla jednotková evidence půdy nahrazena evidencí nemovitostí, byla už celá parcela č. X1 evidována jako ostatní plocha a tento údaj byl následně převzat do katastru nemovitostí.
3. Proti rozhodnutí inspektorátu podala stěžovatelka správní žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který ji jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud uvedl, že způsob evidence pozemků plní ryze technický účel a řídí se zejména pravidly stanovenými katastrální vyhláškou. Stěžovatelce přitom "nesvědčí žádné subjektivní veřejné práva na to, aby pozemky v jejím vlastnictví byly evidovány podle jejího přání (ať už je důvodem takového přání historická kontinuita či cokoliv jiného)". Dále dospěl krajský soud k závěru, že při obnově katastrálního operátu postupoval katastrální úřad správně, když "při převedení zjednodušeně evidovaného pozemku p. č. X1 na jednotlivé parcely převzal druh tohoto pozemku pro všechny tyto nově evidované parcely". Stěžovatelce přisvědčil v tvrzení, že skutečně došlo ke změně druhu jejích pozemků z druhu "zastavěná plocha" na "ostatní plocha", - stalo se tak však již v 60. letech minulého století, což podle krajského soudu inspektorát podrobně ozřejmil a doložil kopiemi pozemkových knih a dalších historických evidencí. Podle krajského soudu však "předmětem tohoto řízení není hodnocení historické právní úpravy, nýbrž zákonnost rozhodnutí žalovaného o námitkách žalobkyně proti obnovenému katastrálnímu operátu (resp. rozhodnutí o odvolání proti němu). V řízení se přitom prokázalo, že ke změně druhu pozemku nedošlo až v souvislosti s obnovou katastrálního operátu v roce 2016 (nýbrž mnohem dříve). Proto ani tento zásah do práv žalobkyně nemohl být napraven v řízení o námitkách proti obnovenému katastrálnímu operátu a nemůže být napraven ani v řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí" (bod 19 odůvodnění).
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména zdůraznil, že katastrální úřad postupoval správně, když v rámci obnovy katastrálního operátu u nově vzniklých parcel "toliko převzal údaje o druhu pozemku podle původní parcely č. X1, která byla vedena nejpozději od 60. let 20. století v jednotné evidenci půdy a následně (od roku 1964) i v operátu evidence nemovitostí (jenž se od roku 1993 považuje za katastrální operát) s druhem pozemku ostatní plocha". S odkazem na svou dřívější judikaturu konstatoval, že v rámci obnovy katastrálního operátu není katastrální úřad oprávněn rozhodovat o existenci či rozsahu vlastnického či jiného práva k dotčené nemovitosti. Katastrální úřad by tak jednal nad rámec svých zákonných pravomocí, pokud by v rámci obnovy katastrálního operátu "prováděl úvahy o historické funkci pozemků nebo dokonce bral v úvahu současný faktický stav pozemku a doplňoval na základě nich u předmětných parcel jiné údaje o druhu pozemku a způsobu jeho využití, než jaké vyplývaly z evidencí bezprostředně předcházejících obnově katastrálního operátu provedené v roce 2016". Uzavřel tak, že námitku stěžovatelky spočívající v tvrzení, že na současném pozemku je zbořeniště a jeho současný stav odpovídá druhu pozemku "zastavěná plocha a nádvoří", nemohly správní orgány vyřešit v rámci řízení o námitce proti obsahu obnoveného katastrálního operátu. K námitce stěžovatelky související se změnou očíslování předmětných pozemků Nejvyšší správní soud uvedl, že se jí měl krajský soud "podrobněji zabývat a vyhodnotit, zda její tvrzení o dotčení v souvislosti s přidělováním čísel parcelám mohou vést k závěru o nezákonnosti postupu správních orgánů s vlivem na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí". Toto dílčí pochybení krajského soudu však neshledal jako důvod pro zrušení jeho rozhodnutí, neboť "dospěl ke stejnému závěru, a to že žádná veřejná subjektivní práva stěžovatelky nebyla postupem správních orgánů porušena". Podle Nevyššího správního soudu lze přitom s jistotou vyloučit vliv číselného označení parcely na užitnou hodnotu pozemku, inspektorát navíc náležitě vysvětlil svůj postup při číslování parcel a doložil, že pravidlo obsažené v §36 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky bylo dodrženo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že do provedení obnovy katastrálního operátu měla důvodně za to, že je vlastníkem stavebního pozemku. Podle obnoveného katastrálního operátu je však pouze vlastníkem pozemku s druhem "ostatní plocha", což podle ní představuje "výrazné snížení jeho úředně stanovené ceny a tedy i hodnoty". Podle stěžovatelky "katastrální orgány se souhlasem soudů dospěly ke zcela absurdnímu závěru, že stavební pozemek není stavební pozemek". Knihovní vložky i faktický stav pozemku však svědčí o tom, že "jde o zbořeniště a tedy odpovídá druhu zastavěná plocha a nádvoří". Tím došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Správní orgány i soudy porušily i její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když fakticky ignorovaly §36 odst. 11 katastrální vyhlášky. Porušení práva na soudní ochranu shledává i v tom, že Nejvyšší správní soud uvedl v napadeném rozhodnutí "nepravdivý argument", že stěžovatelka neuvedla, jakým způsobem ji nové označení pozemků poškozuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Zásadně tedy není další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti se řídí zásadou sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů [nález ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 408/10 (N 220/59 SbNU 187]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému ve správním či soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
8. Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky se závěry katastrálního úřadu, inspektorátu, krajského soudu a zejména Nejvyššího správního soudu. Tato polemika však souladnost napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem nemůže zpochybnit. Jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti v převážné části opakuje námitky již dříve uplatněné zejména v řízení před soudy, bylo na místě, aby Ústavní soud zejména posoudil, zda se s nimi ústavně slučitelným způsobem vypořádaly.
9. K napadeným správním rozhodnutím Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí katastrálního úřadu je sice odůvodněno poměrně stroze, tato možná vada však byla napravena již podrobným odůvodněním rozhodnutí inspektorátu coby odvolacího správního orgánu. Posouzení prosté (ne)zákonnosti správních rozhodnutí je úlohou správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, nikoliv Ústavního soudu. Soudní rozhodnutí, která stěžovatelka napadá, obsahují dostatečné a logické odůvodnění. Je z nich patrné, z jakého skutkového stavu soudy vycházely, jaká ustanovení právních předpisů použily, a jaké právní závěry z nich učinily. Ústavní soud současně neshledal, že by soudy vyložily některé z použitých ustanovení právních předpisů ústavně neslučitelným způsobem.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí, jak konkrétně bylo (či vůbec mohlo být) v důsledku prosté změny číselného označení parcely porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka svou argumentací v ústavní stížnosti nevyvrátila ani závěr krajského soudu, že neexistuje žádné subjektivní veřejné právo (natož snad ústavně zaručené právo) na to, aby její pozemky byly číselně evidovány podle jejího přání (bod 17 odůvodnění). Argumentace stěžovatelky prostým odkazem na §36 odst. 11 katastrální vyhlášky nemá ústavněprávní význam. Ústavní soud rovněž podotýká, že obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zásadně není záruka úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 nebo ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20, dostupná na http://nalus.usoud.cz). K námitce směřující proti označení druhu předmětných pozemků Ústavní soud uvádí, že s tou se soudy náležitým způsobem vypořádaly, jak je patrné již ze shora uvedených bodů 3 a 4. Ke změně druhu předmětných pozemků především nedošlo při obnově katastrálního operátu v roce 2016, nýbrž tento stav panoval již v roce 1964, přičemž údaj o druhu pozemků je při obnově katastrálního operátu toliko převzat z dřívějších evidencí. Nelze tedy přisvědčit argumentu stěžovatelky, že až do provedení obnovy katastrálního operátu v roce 2016 "měla důvodně za to, že je vlastníkem stavebního pozemku".
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou ústavně slučitelná a srozumitelná, úvahy v nich obsažené neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými. Stěžovatelka neprokázala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu