ECLI:CZ:US:2021:3.US.2132.21.1
sp. zn. III. ÚS 2132/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, sídlem Šimkova 1224, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2021 č. j. 26 Co 75/2021-505 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2021 č. j. 0 P 120/2014-465, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého M. B. a 2) P. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 3, 5, 9 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 4. 2018 č. j. 0 P 120/2014-316 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 9. 2018 č. j. 19 Co 199/2018-362 byl upraven styk stěžovatele (dále také jen "otec") s nezletilým každou středu v době od 19.00 do 21.00 hodin prostřednictvím elektronické pošty, a to z e-mailové adresy otce na e-mailovou adresu nezletilého M. a naopak.
3. Stěžovatel se návrhem ze dne 18. 9. 2020 domáhal rozšíření styku s nezletilým. Rozsudkem ze dne 11. 1. 2021 č. j. 0 P 120/2014-465 okresní soud dosavadní úpravu styku zrušil. Okresní soud na základě dokazování provedeného pohovorem s nezletilým a přepisem e-mailové komunikace mezi otcem a nezletilým dospěl s odkazem na §891 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), k závěru, že není v zájmu nezletilého, aby pokračovala jeho e-mailová komunikace s otcem. Okresní soud dále dospěl k závěru, že není ani v zájmu nezletilého, aby jeho styk s otcem byl rozhodnutím soudu pevně upraven, nýbrž je s ohledem na věk nezletilého třeba plně respektovat jeho přání ohledně rozsahu styku, proto rozhodl, že se styk neupravuje.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele na změnu úpravy jeho styku s nezletilým se zamítá. Krajský soud vyslechl nezletilého a z jeho výpovědi ověřil, že stanovisko nezletilého, jak je zjistil okresní soud, se nijak nezměnilo. Nezletilý nemá zájem se s otcem osobně setkat, což odůvodňuje tím, že jej otec v minulosti opakovaně zklamal. Nezletilý vnímá způsob, jakým jej otec oslovuje a komunikuje s ním (i jen formou e-mailové komunikace), jako nevhodný. Krajský soud ve shodě se názorem okresního soudu konstatoval, že je třeba respektovat názor a přání dítěte, a shodl se s okresním soudem i v tom, že skutečné stanovisko a přání nezletilého bylo v řízení dostatečně spolehlivě zjištěno. Za této situace bylo podle krajského soudu namístě návrh otce zamítnout, nikoli zrušit soudem dříve stanovený rozsah styku a rozhodnout o neupravení styku otce s nezletilým, jak učinil okresní soud.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jej napadená rozhodnutí zásadním způsobem omezila ve výkonu rodičovských práv, zejména v právu stýkat se s nezletilým, když soudy neshledaly důvod ke změně nefunkčního způsobu styku probíhajícího jedenkrát týdně pouze prostřednictvím e-mailu, přestože stěžovatel byl a je ochoten přistoupit i na styk asistovaný. Tato rozhodnutí považuje stěžovatel za protiústavní, neboť mu znemožňují jakkoliv se podílet relevantním způsobem na výchově nezletilého a prohlubovat jeho sociální a citové vazby jak se stěžovatelem, tak jeho rodinou, čímž jsou míněni prarodiče ze strany stěžovatele. K vyjádření nezletilého před opatrovníkem, že i současná forma kontaktu je pro něj traumatizující (a dotazy stěžovatele vnímá jako urážející, ponižující, vyvolávající negativní emoce), stěžovatel zdůrazňuje, že se ve svých e-mailech nijak nezmiňoval o matce ani jiných příbuzných ze strany matky, chtěl jen vědět, co nezletilý dělá, a když i delší dobu neobdržel žádnou odpověď, snažil se ho alespoň vyburcovat ironickými poznámkami, které však nijak neútočily na syna ani na jeho matku. Stěžovatel souhlasí, že apelace soudu, aby se zdržel projevů, které nezletilý vnímá negativně, je zcela jistě namístě, soud však nebral v úvahu frustraci stěžovatele, který, i když se ničeho vůči nezletilému nedopustil, se přesto nemohl po dobu několika let vůbec se synem vidět. Stěžovatel připouští, že se dosud s důvody vzniku rodinného konfliktu nevyrovnal. Uvedl-li nezletilý před okresním soudem, že mu v minulosti otec ublížil více psychicky než fyzicky, stěžovatel uvádí, že nezletilému nikdy fyzicky neublížil, naopak se jej snažil vést ke sportu a větší samostatnosti. Nezletilý však žije ve společné domácnosti s matkou, její matkou a babičkou, což je prostředí, ve kterém chybí jakýkoliv mužský prvek, který je pro normální vývoj dítěte nepostradatelný. Tomu odpovídají i závěry znaleckého posudku ze dne 2. 6. 2013 vypracovaného znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou, v němž znalkyně poukázala na bližší vztah nezletilého s matkou, který "je i ze strany matky tak silný, že by mohl časem vést k závislosti." Stěžovatel se s přihlédnutím ke značnému časovému odstupu domáhal vypracování aktuálního znaleckého posudku jiným soudním znalcem, což však soud odmítl s tvrzením, že další znalecký posudek by nepřinesl žádná nová zjištění. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů pochybily, když nepřistoupily k pořízení nestranného stanoviska odborníkem specializujícím se na dětskou psychologii a psychiatrii, který by mohl určit a pojmenovat možné příčiny konfliktu mezi stěžovatelem a nezletilým. Závěrem stěžovatel vyslovuje domněnku, že v řízení nebyl zjištěn skutečný názor nezletilého, neboť nezletilý vycházel z informací matky a psycholožky, jež s matkou spolupracuje, a dále ze zjednodušujícího poučení kolizního opatrovníka. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že v důsledku stanoviska nezletilého byl de facto zbaven práva pečovat o nezletilého v zásadě stejnou měrou jako matka a podílet se na jeho výchově, jak deklaruje judikatura Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudek okresního i krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jejich skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
10. Okresní soud vycházel ve svých závěrech ze stanoviska nezletilého zjištěného prostřednictvím pohovoru opatrovníka s nezletilým a rovněž výslechem nezletilého při jednání soudu. Nezletilý se v průběhu řízení opakovaně vyjádřil, že kontakt se stěžovatelem mu nevyhovuje, je pro něj traumatizující, neboť stěžovatel se stále vrací do minulosti, přičemž dehonestuje nezletilého i osoby jemu blízké. Od doby, kdy se nezletilý nemusí se stěžovatelem stýkat osobně, je spokojený. E-mailová komunikace se stěžovatelem nezletilého stresuje, neboť i v ní stěžovatel zesměšňuje nezletilého a objevují se v ní vulgarity proti matce. Nezletilý uvedl, že by uvítal, aby nemusel v této formě kontaktu pokračovat, protože dotazy otce vnímá jako urážející, ponižující, vyvolávající negativní emoce. Okresní soud si k důkazu rovněž obstaral přepis dosavadní e-mailové komunikace stěžovatele s nezletilým, z níž zjistil, že stěžovatel oslovuje syna hanlivými výrazy, opakovaně se ho dotazuje na sportovní aktivity, přestože mu nezletilý již vícekrát sdělil, že ho taková témata nebaví. Z reakcí stěžovatele je pak cítit výsměch a pohrdání, stěžovatel se opakovaně vyjadřuje negativně k osobě matky a její rodiny.
11. Své stanovisko nezměnil nezletilý ani při pohovoru před krajským soudem, současně opakovaně potvrdil, že matka mu v elektronické komunikaci s otcem nebrání a že s otcem vždy komunikoval ze své e-mailové adresy on sám, a to bez přítomnosti dalších osob. Krajský soud provedl důkaz aktuálním přepisem elektronické komunikace mezi stěžovatelem a nezletilým, a z tohoto důkazu vyplývá, že stěžovatel v období od předchozího rozhodnutí o úpravě styku kontaktoval nezletilého opakovaně v termínech soudním rozhodnutím stanovených, projevoval při tom snahu dozvědět se od syna nějaké informace o tom, jak se nezletilému daří a jaké jsou jeho zájmy. Dle zjištění krajského soudu se však stěžovatel nevyvaroval ani ironických komentářů, ani osobních útoků na matku nezletilého. Nezletilý na tyto otcovy e-maily reagoval v naprosté většině pouze krátkými odpověďmi, někdy neodpověděl vůbec.
12. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud na základě řádně zjištěného skutkového stavu ústavně souladným způsobem vyvodil závěr, že pro vyhovění návrhu stěžovatele na rozšíření styku nebyly shledány důvody, neboť nenastala žádná kvalifikovaná změna, která by rozšíření styku odůvodnila.
13. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým byly provedené důkazy soudy vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se okresní ani krajský soud nedopustily při zjišťování skutkového stavu takového pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn.
14. Šlo především o důkaz stanoviskem nezletilého, jehož obsah soudy hodnotily v souladu s dalšími provedenými důkazy, zejména přepisem e-mailové komunikace mezi stěžovatelem a nezletilým. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].
15. Oproti tvrzení stěžovatele nevznikly pochybnosti o opravdovosti přání nezletilého nestýkat se se stěžovatelem ani formou osobního, ani korespondenčního styku, které vyslovil před soudy obou stupňů ve věku patnácti let. Stěžovatel v ústavní stížnosti přičítá postoj nezletilého, zejména výchovnému působení matky a nereflektuje, že do značné míry právě v důsledku jeho jednání vůči nezletilému a jeho matce nemá nezletilý zájem o styk s ním. To vyplývá i z vyjádření nezletilého, který při pohovoru před krajským soudem uvedl, že vyvaroval-li by se stěžovatel nevhodných invektiv na jeho osobu, osobu matky a dalších příbuzných, je ochoten v elektronické komunikaci se stěžovatelem pokračovat. Podle obsahu napadených rozhodnutí přitom stěžovatel pokračoval v nevhodném způsobu komunikace s nezletilým i poté, co mu bylo doporučeno znalkyní vyvarovat se chování, které nezletilý vnímal úkorně vůči sobě samému a vůči své matce. Ústavní soud proto souhlasí s krajským soudem, že nelze nezletilému zazlívat, jestliže nemá zájem pokračovat za daných okolností v kontaktu se svým otcem a jakýkoli osobní kontakt striktně i nadále odmítá.
16. Namítá-li stěžovatel, že okresní soud odmítl jeho důkazní návrhy, konkrétně návrh na zadání nového znaleckého posudku, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), a další].
17. Tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, neboť tento by nepřinesl žádná nová zjištění, než ta, která zazněla v průběhu řízení, tedy že vztahy mezi rodiči jsou velmi konfliktní a nezletilý odmítá jakoukoli formu kontaktu s otcem. K tomu krajský soud dodal, že v předchozím řízení stěžovatel zpochybnil závěry obecných soudů s odůvodněním, že nebylo dostatečně zjištěno stanovisko nezletilého, neboť soudy přímo nevyslechly nezletilého, ale spokojily se pouze se závěry znalce. Ve světle toho odvolací námitku stěžovatele, že nebyl v řízení zpracován posudek a stanovisko nezletilého bylo zjištěno pouze výslechem dítěte, krajský soud považoval za účelovou.
18. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že je úkolem opatrovnických soudů veškerá rozhodnutí činit s ohledem na nejlepší zájem nezletilých. Této své povinnosti krajský soud bezesporu dostál a Ústavní soud nemá důvod za dané skutkové situace rozhodnutí krajského soudu zpochybňovat. Krajský soud nesouhlasil se závěrem okresního soudu, který zrušil dříve stanovený rozsah styku otce s nezletilým. Pro takový postup neshledal krajský soud za situace, kdy nebylo zahájeno řízení o zákazu styku stěžovatele s nezletilým, splnění zákonných podmínek, a nepovažoval jej ani za procesně správný, neboť takové rozhodnutí by fakticky znamenalo zákonem nepřípustné odnětí práva, když §891 občanského zákoníku neumožňuje styk neupravit.
19. V důsledku napadeného rozsudku krajského soudu tak zůstává v platnosti soudní úprava styku formou e-mailové korespondence, jak byla stanovena rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 4. 2018 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 25. 9. 2018. Je přitom na stěžovateli, zda bude respektovat doporučení soudů, aby se zdržel projevů, které nezletilý vnímá negativně. Jedině takovým postupem, nikoli cestou autoritativního soudního rozhodnutí, lze dosáhnout toho, aby nezletilý se stěžovatelem komunikoval způsobem, který přinese stěžovateli požadované informace o životě nezletilého a bude přispívat k rozvoji jejich vzájemného vztahu, což je nepochybně žádoucí. V opačném případě by mohlo dojít až k zákazu styku stěžovatele s nezletilým (§891 odst. 2 občanského zákoníku), jak o tom hovořil krajský soud v napadeném rozhodnutí.
20. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud i okresní soud zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména nejlepší zájem dítěte, za tím účelem shromáždily veškeré potřebné důkazy a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodnily.
21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu