ECLI:CZ:US:2021:3.US.2140.21.1
sp. zn. III. ÚS 2140/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti INSOLV, v. o. s., sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, zastoupené Mgr. Petrem Timurou, LLM., advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2021 č. j. 1 VSPH 332/2021-B-134, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a obchodní společnosti UNIS Steel CZ, s. r. o., v konkurzu, sídlem K Podlesí 550, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 6. 8. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v jejímž petitu se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí a písemností zveřejněných v insolvenčním rejstříku ve věci úpadce UNIS Steel CZ, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Na základě insolvenčního návrhu doručeného dne 29. 5. 2014 Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci vedlejší účastnice a usnesením téhož soudu ze dne 4. 6. 2014 č. j. KSPH 65 INS 14871/2014-A-8 byla stěžovatelka ustanovena jejím předběžným insolvenčním správcem. Jelikož stěžovatelka neplnila své povinnosti, nepostupovala v insolvenčním řízení svědomitě s odbornou péčí podle pokynů soudu a svou nečinností ztížila další postup ve věci, byla usnesením krajského soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. KSPH 65 INS 14871/2014-A-42 zproštěna funkce předběžného insolvenčního správce. Usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. KSPH 65 INS 14871/2014-A-58 rozhodl krajský soud o úpadku vedlejší účastnice, prohlásil na její majetek konkurz a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ivo Šotka (dále jen "insolvenční správce").
3. Insolvenční správce předložil dne 17. 7. 2020 krajskému soudu konečnou zprávu, kterou krajský soud podle §304 odst. 4 písm. a), odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, schválil (výrok I.). Současně též schválil insolvenčnímu správci odměnu v celkové výši 5 615 356,27 Kč (výrok II.). Stěžovatelce, která vykonávala funkci předběžného insolvenčního správce nepřiznal krajský soud žádnou odměnu. Uvedl, že "co se týče délky doby činnosti obou insolvenčních správců, předběžný správce byl v počáteční fázi insolvenčního řízení dlužníka činný 3 měsíce (4 %), zatímco ustanovený insolvenční správce byl v řízení činný po dobu 71 měsíců od ustanovení do funkce předběžného správce do podání konečné zprávy (96 %)... Co se týče rozsahu a náročnosti činnosti obou insolvenčních správců, ... soud již usnesením na č. d. A-42 zprostil předběžného správce funkce, neboť neplnil své povinnosti... Předběžný správce po svém zproštění nepodal vyúčtování odměny ani hotových výdajů a s ohledem na uvedené využil insolvenční soud svého práva snížit odměnu insolvenčního správce podle ustanovení §38 odst. 3 insolvenčního zákona tak, že předběžnému správci žádný podíl na odměně nenáleží" (body 18 a 19 odůvodnění).
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odmítl z důvodu nedostatku její procesní legitimace. Vrchní soud si ověřil, že konečná zpráva, včetně vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, byla řádně zveřejněna v insolvenčním rejstříku, přičemž účastníci řízení byli uvědoměni o možnosti podat proti ní námitky ve lhůtě 15 dnů od jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Námitky proti konečné zprávě nebyly nikým podány. Z §304 odst. 6 věty poslední insolvenčního zákona přitom vyplývá, že proti rozhodnutí o schválení, nařízení doplnění nebo změny konečné zprávy nebo jejím odmítnutí mohou podat odvolání insolvenční správce a věřitelé a dlužník, jejichž jejich námitkám nebylo vyhověno. Na procesní postavení stěžovatelky je podle vrchního soudu "třeba hledět obdobně, jako na účastníka řízení v rozsahu, ve kterém je do jeho práv a povinností v konečné zprávě zasahováno. I zproštěný insolvenční správce tak, nesouhlasí-li s obsahem konečné zprávy, je povinen dříve, než do rozhodnutí o schválení konečné zprávy podá odvolání, své námitky proti konečné zprávě uplatnit." Jelikož stěžovatelka žádné námitky proti konečné zprávě neuplatnila, ač tak učinit mohla, bylo třeba její odvolání odmítnout podle §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), jako podané někým, kdo k tomu není oprávněn.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti především namítá, že konečná zpráva insolvenčního správce toliko vyčísluje celkovou odměnu, přičemž nikterak neřeší rozdělení této odměny mezi správce činné v daném insolvenčním řízení. Stěžovatelka tak neměla žádný důvod podávat proti konečné zprávě námitky. Napadené rozhodnutí vrchního soudu je podle ní navíc v rozporu s judikaturou vrchního soudu i Nejvyššího soudu, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti specifikuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Stěžovatelka je v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupena advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
8. Z §7 insolvenčního zákona mimo jiné vyplývá, že nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení. Podle §2 písm. b) insolvenčního zákona se insolvenčním soudem rozumí též soud, který rozhoduje o opravném prostředku v insolvenčním řízení. Ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. pak stanovuje, že "žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání...". Jde přitom o samostatný zmatečnostní důvod. Rovněž z judikatury Ústavního soudu se podává, že "důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto či odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu" (usnesení ze dne 14. 9. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/06 nebo výše uvedená usnesení sp. zn. III. ÚS 2947/20 a sp. zn. III. ÚS 196/21).
9. Insolvenční zákon stěžovatelce nezapovídá podat žalobu pro zmatečnost, a to na rozdíl od možnosti obnovy insolvenčního řízení (srov. §96 odst. 1 insolvenčního zákona). K žalobě pro zmatečnost insolvenční zákon odchylně od o. s. ř. pouze stanovuje, že se v řízení o této žalobě podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení nepoužije §235 odst. 2 o. s. ř., přičemž rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci (§96 odst. 2 insolvenčního zákona).
10. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že zákon poskytuje stěžovatelce procesní prostředek k ochraně jejích práv, a to v podobě žaloby pro zmatečnost představující opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. též usnesení ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1847/08 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2947/20).
11. Z textu ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala. Nahlédnutím do insolvenčního rejstříku však Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost datovanou dnem 6. 9. 2021 (viz oddíl B, záznam č. 142 a oddíl C, záznam č. 1), tj. až měsíc po podání ústavní stížnosti. Z insolvenčního rejstříku přitom nevyplývá, že by o této žalobě pro zmatečnost již bylo rozhodnuto. Rovněž v (nezměněném) petitu ústavní stížnosti stěžovatelka napadá toliko rozhodnutí vrchního soudu o odmítnutí dovolání.
12. Za shora uvedené situace, kdy stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nepodala žalobu pro zmatečnost, ač tak učinit mohla a měla, a petitem ústavní stížnosti napadá toliko usnesení vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto její odvolání podle §218 písm. b) o. s. ř., je třeba její ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, resp. nepřípustnou.
13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Z toho důvodu soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj