ECLI:CZ:US:2021:3.US.2143.21.1
sp. zn. III. ÚS 2143/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem Gorkého 62/13, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, č. j. 21 Co 71/2020-2287, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2019, č. j. 84 Nc 38/2014-1867, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jakož i proti souvisejícímu exekučnímu řízení vedenému Městským soudem v Brně pod sp. zn. 103 EXE 206/2020, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného nezletilého syna M., jehož matkou je H. K.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zavázal stěžovatele přispívat na výživu nezletilého od 1. 2. 2013 do 30. 4.2014 částkou 15 300 Kč měsíčně, od 1. 5. 2014 do 30. 4. 2016 částkou 9 800 Kč měsíčně, od 1. 5. 2016 do 31. 5. 2019 částkou 11 600 Kč měsíčně a od 1. 6. 2019 do budoucna částkou 15.000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatně vždy do 10. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok I.). Dluh na výživném za dobu od 1. 2. 2013 do 31. 10. 2019 ve výši 552 900 Kč zavázal stěžovatele uhradit k rukám matky do 31. 3. 2020 (výrok II.).
5. Městský soud rozhodoval o výživném podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 24. 2. 2017, č. j. 84 Nc 38/2014-1176, týkající se též výchovných poměrů, byl v tomto rozsahu odvolacím soudem zrušen, přičemž v nyní přezkoumávaném rozsudku dovodil, že stěžovatel řádně neprokázal své příjmy a celkové majetkové poměry, a tedy postupoval dle nevyvratitelné domněnky o výši příjmu povinného rodiče.
6. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu změnil, když zejména zdůraznil, že stěžovatel "základním způsobem" dostál povinnosti doložit své příjmové a majetkové poměry, a tudíž zde nejsou dány podmínky pro postup podle ustanovení §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Krajský soud po zopakování a obsáhlém doplnění dokazování rozhodl, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého od 1. 2. 2013 do 31. 8. 2013 částkou 11.200 Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 částkou 13 600 Kč měsíčně, od 1. 4. 2014 do 31. 5. 2016 částkou 10 800 Kč měsíčně, od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2019 částkou 13 200 Kč měsíčně a od 1. 6. 2019 nadále částkou 15 000 Kč měsíčně (výrok I.).
7. Stěžovatel napadá rozhodnutí městského i krajského soudu ústavní stížností, v níž ovšem - budiž zdůrazněno - nebrojí proti výši stanoveného výživného, ale předně upozorňuje na neúměrnou délku soudního řízení. Krajskému soudu vytýká, že "záměrně vynechává rozhodné námitky stěžovatele a oznamovatele trestních věcí na soudce nalézacího a exekučního úseku", jakož i to, že "po změně senátu neumožnil při zahájení veřejného jednání při změně senátu ani v celém jeho průběhu vyslovit námitku podjatosti, ač byl na potencionální podjatost účastníkem řízení upozorněn." Stěžovatel dále napadá proces dokazování, když má za to, že obecné soudy vycházely ze "zkreslených zatajujících a zavádějících listin, znaleckého posudku a nepravdivých svědeckých výpovědí svědků."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Jak již bylo zmíněno, do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Ačkoliv stěžovatel nebrojí proti výši vyměřeného výživného, Ústavní soud přesto s ohledem na předmět nyní posuzovaného řízení připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal jakékoliv pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených teprve posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
11. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Tomuto požadavku krajský soud, jakožto soud odvolací, v této věci dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, proč v nyní posuzovaném případě přistoupil ke změně rozhodnutí městského soudu, resp. jakými úvahami se řídil při stanovení výše výživného. Jak již bylo řečeno, krajský soud v rámci doplněného dokazování velmi pečlivě zhodnotil majetkové poměry rodičů i odůvodněné potřeby nezletilého, a tedy důsledně aplikoval příslušnou zákonnou úpravu (srov. ustanovení §913 občanského zákoníku).
13. Poukazuje-li stěžovatel na údajné nedostatky provedeného dokazování, Ústavní soud považuje jeho námitky za zcela vágní, nepodložené, a nadto vážící se k otázce výchovných poměrů nezletilého (např. v odkazu na znalecké posudky PhDr. Mezníka a Mgr. Fasurové), o nichž ovšem nebylo v nyní posuzované věci vůbec rozhodováno (srov. shora provedenou rekapitulaci). Jak již bylo navíc uvedeno, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními v nyní posuzované věci zcela jistě nenastal.
14. Na závěrech krajského soudu, který přesvědčivě odůvodnil, proč se odchýlil od závěrů městského soudu, když - jak již bylo uvedeno - provedl rozsáhlé doplnění dokazování, proto Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti.
15. Co se týká námitky nepřiměřené délky řízení, jež bylo pravomocně skončeno ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu, Ústavní soud považuje její předložení v kontextu nyní posuzovaného případu za zjevně protismyslné. Obecně vzato by totiž nebylo logické zrušit rozhodnutí obecného soudu, jak to nyní požaduje stěžovatel, právě jen proto, že bylo vydáno v nepřiměřeně dlouhém řízení, případně v řízení, jež trpělo průtahy, neboť by to vedlo pouze k prohloubení tohoto ústavněprávně nežádoucího jevu. Účastníkům takového řízení proto dává právní řád k dispozici jiné prostředky nápravy [srov. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].
16. Současně je ovšem nutno zdůraznit, že Ústavní soud žádná pochybení ve shora naznačeném smyslu v nyní posuzovaném případě neshledal, když délku tohoto řízení považuje za zcela přiměřenou a standardní. O výživném bylo totiž původně rozhodováno společně s komplexní úpravou výchovných poměrů nezletilého, přičemž od roku 2017 byly prvostupňovým a odvolacím soudem vydány celkem čtyři rozsudky týkající se vyživovací povinnosti, včetně dvou, jež jsou nyní napadány ústavní stížností. Zájem na rychlosti řízení ostatně v rámci procesu dokazování zdůraznil též krajský soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 44).
17. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce tvrzené podjatosti, kterou stěžovatel patrně (formulace použitá v ústavní stížnosti je poněkud neurčitá) směřuje vůči soudcům nalézacího, exekučního i odvolacího soudu. Stěžovatelova argumentace je v tomto ohledu povrchní, omezuje se na pouhé tvrzení, které není ani v ústavní stížnosti jakkoliv podloženo či upřesněno, pročež ji Ústavní soud vyhodnotil jako ryze spekulativní a účelovou.
18. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává jen polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
19. Ústavní soud závěrem doplňuje, že vzhledem k tomu, že v postupu městského a krajského soudu neshledal žádné nedostatky, jež by z jeho strany odůvodňovaly kasační zásah, nezabýval se námitkou týkající se exekučního řízení, jež stěžovatel (opět jen zcela obecně) napadá právě jen v souvislosti s řízením nalézacím, včetně řízení odvolacího.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu