ECLI:CZ:US:2021:3.US.2144.21.1
sp. zn. III. ÚS 2144/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Michaela Petrův, zastoupeného Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem, sídlem Národní 28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2021 č. j. 22 Co 47/2021-307, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Ivo Trantírka, CSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník se jako spoluvlastník v napadeném rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí domáhal po stěžovateli (žalovaném) jako druhém spoluvlastníku (oba s podílem 1/2) zaplacení částky v celkové výši 4 541 262,73 Kč s příslušenstvím. Z toho 4 489 271,73 Kč s příslušenstvím žádal jako podíl na výnosech z nemovitostí, resp. jako náhradu za užívání nemovitostí stěžovatelem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, a to za období od 7. 5. 2009 do 9. 8. 2013. Zbylých 51 991 Kč s příslušenstvím pak žádal z titulu bezdůvodného obohacení na straně stěžovatele v důsledku toho, že vedlejší účastník (žalobce) splnil ve vztahu k nemovitostem a období let 2010 až 2013 povinnost k dani z nemovitostí i za stěžovatele.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvého stupně") rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 13 C 36/2012-259 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2021 č. j. 13 C 36/2012-301) rozhodl, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku 23 107 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že "žalovanému se vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává" (výrok III).
4. Ústavní stížností napadeným usnesením změnil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že "žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 158 667,30 Kč" (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel napadá výrok II usnesení odvolacího soudu s tvrzením, že pro moderaci výše přiznaných nákladů řízení nebyl dán důvod a měly být přiznány v plné výši. Stěžovatel tvrdí, že v souvislosti s právním zastoupením advokátem vznikly náklady ve výši 632 588 Kč, přičemž v řízení byl v zásadě zcela úspěšný, resp. úspěšný z 99,5 %. Podle stěžovatele došlo postupem odvolacího soudu, který aplikoval moderační právo při rozhodování o nákladech řízení podle §150 o. s. ř. a snížil náhradu nákladů řízení, k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel závěrem uvádí, že výrok I. napadeného usnesení má vliv na výrok II. (nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků), a navrhuje proto kasaci celého napadeného usnesení odvolacího soudu.
6. Stěžovatel souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že úplné odepření náhrady nákladů řízení tak, jak to učinil soud prvého stupně, se nejeví jako spravedlivé. Vytýká však odvolacímu soudu, že z 20 úkonů právní služby jich považoval za účelně vynaložených toliko 15 a proto jejich výši před moderací vyčíslil na 428 884,50 Kč, aniž nezohlednění některých úkonů dostatečně vysvětlil.
7. Dále pak vytýká odvolacímu soudu, že uplatněním moderačního práva přiznal z takto vyčíslených nákladů jen cca jednu třetinu, přičemž zbývající téměř dvě třetiny nákladů řízení postupem podle §150 o. s. ř. nepřiznal. Protiústavní je dle stěžovatele též postup soudu, který se při výpočtu redukované výše nákladů opřel o vyhlášku č. 484/2000 Sb., která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
8. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů řízení, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. Ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Odůvodnění snížení náhrady nákladů řízení je dle stěžovatele nedostatečné a nepřezkoumatelné a představuje libovolnou aplikaci neplatného práva.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)].
11. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné. Jakkoli je Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení poměrně zdrženlivý, zabýval se podrobně argumenty stěžovatele, jakož i argumenty soudů obou stupňů, a to s ohledem na výši sporné částky, jakož i vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu vztahující se k aplikaci §150 o. s. ř.
12. Posouzení podmínek použití §150 o. s. ř. v konkrétní věci je primárně záležitostí obecného soudu a Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. např. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Zároveň však Ústavní soud opakovaně uvádí, že úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a nesmí být projevem libovůle [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
13. Úvaha obecného soudu o mimořádném využití §150 o. s. ř. musí být řádně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4)]. O libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně.
14. Zároveň podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že obecný soud při použití moderačního práva podle §150 o. s. ř. musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu [např. nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285)]. Jinak řečeno, při aplikaci §150 o. s. ř. je povinností obecného soudu nevydat pro účastníky překvapivé rozhodnutí.
15. Ústavní soud však dospěl k závěru, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí požadavkům plynoucím z rozhodovací praxe Ústavního soudu dostál.
16. Odvolací soud se argumentací stěžovatele vůči uplatnění moderačního práva dostatečně zabýval, neboť šlo o odvolací námitky vůči uplatnění moderačního práva již soudem prvého stupně, který nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů vůbec. Napadené rozhodnutí tak není v tomto ohledu nijak překvapivé a procesní práva stěžovatele byla dostatečně šetřena, měl možnost se k uplatnění moderačního práva v odvolání vyjádřit a věcně vůči němu argumentovat, což učinil.
17. Pokud jde o argument nedostatečného zdůvodnění užití moderačního práva, odvolací soud se ve svém rozhodnutí věnoval nákladům řízení poměrně obsáhle (srov. body 18 - 28 napadeného rozhodnutí), přičemž předmětem odvolacího řízení byl právě jen nákladový výrok a tudíž značnou část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tvoří právě úvahy týkající se možné moderace nákladů řízení. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovateli, že by odvolací soud nevzal v potaz všechny rozhodné skutečnosti a svůj závěr dostatečně nezdůvodnil. V bodě 18 napadeného rozhodnutí odvolací soud velmi podrobně (na třech stranách) shrnuje klíčové aspekty celého sporu stěžovatele a vedlejšího účastníka, jako polorodých sourozenců, jejich vzájemné spory souvisejí s vypořádáním a spravováním restituovaných nemovitostí, včetně průběhu předchozích řízení a předchozích výroků o nákladech řízení. Z rozhodnutí je patrná snaha nalézt spravedlivou rovnováhu mezi majetkovými zájmy žalobce i žalovaného ve vztahu k nákladům řízení.
18. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že náhradu nákladů řízení nelze přiznat žádné ze stran, což odůvodnil tak, že "postoj žalovaného [stěžovatele] nelze kvalifikovat tak, že by žalobci znemožnil užívání nemovitostí. Žalovaný spíše volil vyhýbavou taktiku, návrhy žalobce ignoroval, na výzvy jeho právního zástupce vesměs nereagoval, či setrvával na své interpretaci nájemních a podnájemních vztahů. To však nelze kvalifikovat jako "znemožnění užívání nemovitostí". Jde zajisté o chování neetické, nikoli však protiprávní a soud je tak může maximálně zohlednit (a zohlednil) při rozhodování o náhradě nákladů řízení" (bod 37 rozsudku soudu prvého stupně). Použití moderačního práva dle §150 odst. 1 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli pak soud prvého stupně zdůvodnil tak, že za "jednu z příčin sporu lze považovat i chování žalovaného, který (ačkoli žalobce je jeho sourozencem), s žalobcem nekomunikoval a na jeho výzvy k jednání nereflektoval. Dá se říci, že žalovaný požadavky a návrhy žalobce ignoroval, což soud hodnotí jako neetické. Nelze též odhlédnout od okolnosti, že příčinou dlouhodobě rozvrácených až vyhrocených vztahů účastníků je též neplnění smluvních povinností žalovaným [stěžovatelem] (smlouva o nájmu a výkonu správy), či jím ovládaných společností [...]. Tyto okolnosti pak soud hodnotí jako důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je namístě žalovanému náhradu nákladů řízení odepřít, a to v celém rozsahu" (bod 41).
19. Již soud prvého stupně tak zdůvodnil, proč použil moderační právo, přičemž vůči jeho úvahám se stěžovatel v odvolání vymezil. Jeho argumenty pak odvolací soud zčásti akceptoval, uvedl, že "okolnost, že účastníci řízení jsou polorodí sourozenci, důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. sama o sobě není", přičemž zároveň shledal, že není spravedlivé, aby stěžovatel, který čelil neúspěšné žalobě, musel nést své náklady zcela, a tudíž přiznal stěžovateli cca třetinu účelně uplatněných nákladů řízení. Soud poměrně podrobně rozebral majetkové vztahy obou účastníků řízení, původ sporů, chování obou stran a výsledky předchozích řízení. Ústavní soud v úvahách odvolacího soudu nespatřuje jakýkoli projev libovůle. Soud mj. uvedl, že "žalobce neměl zájem do rodinného majetku investovat, ale je také současně zřejmé, že byl ochoten uspořádat vztahy s žalovaným [stěžovatelem] tak, aby majetek mohl být rekonstruován a užíván, byl i ochoten svůj podíl prodat. Obě platformy uspořádání vzájemných spoluvlastnických vztahů však ztroskotaly, a to nikoli z důvodů na straně žalobce, ale z důvodů na straně žalovaného [stěžovatele] (potažmo osob s ním propojených). Smlouva o nájmu a výkonu správy byla ukončena pro porušení povinností žalovaného [stěžovatele] a od kupní smlouvy s THEMOS Immo Partner s. r. o. odstoupil žalobce pro prodlení s platbou kupní ceny. Byl to pak opět žalobce, kdo hned v roce 2008 inicioval řízení o vypořádání spoluvlastnictví, v jehož důsledku se výlučným vlastníkem nemovitostí stal žalovaný [stěžovatel] a odpadla tak prapříčina sváru spočívající ve spoluvlastnictví nemovitostí, resp. v rozdílných představách (a možnostech) spoluvlastníků, přičemž nelze přehlédnout, že v tomto, pro vztahy obou účastníků stěžejním řízení, žalobce nesl své náklady a současně mu bylo uloženo nahradit náklady řízení žalovanému [stěžovateli], a to částkou přesahující 1 milion Kč" (bod 20).
20. Ústavní soud akceptuje argumenty stěžovatele, že byl ve sporu téměř plně úspěšný, že se musel bránit žalobě, jakož i to, že spor trval poměrně dlouho a vznikly poměrně vysoké náklady řízení. Tyto argumenty však odvolací soud vzal v potaz, ovšem zároveň zohlednil, "že to byl žalovaný [stěžovatel], kdo opakovaně zhatil plány žalobce, když s žalobcem uzavřel ve vztahu k spoluvlastněnému majetku smlouvy, které nedodržel" (bod 21).
21. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovateli, že by neexistoval důvod pro moderaci nákladů řízení, či že by postup odvolacího soudu nebyl dostatečně zdůvodněn a jevil se jako projev libovůle. Pokud jde o konkrétní výši nákladů řízení při použití moderačního práva, je nutno vzít v potaz, že při aplikaci §150 o. s. ř. půjde vždy o určitou spravedlnostní představu o míře krácení nákladů řízení, kterou však nelze exaktně "vypočítat", resp. zdůvodnit nějakým přesným vzorcem. Takový požadavek by byl ve své podstatě při spravedlnostní úvaze soudu nesplnitelný a Ústavní soud stále musí akceptovat určitou míru diskrece, kterou obecný soud při aplikaci §150 o. s. ř. má a nemůže jeho úvahy nahrazovat svými. Nemůže tak ani existovat jen jedno ústavně konformní řešení určení výše nákladů řízení při využití moderačního práva. Podstatné z pohledu Ústavního soudu je splnění shora shrnutých požadavků na rozhodnutí obecného soudu při aplikaci §150 o. s. ř.
22. Soud uzavřel (bod 26), že přiznává 37 % částky, na kterou by měl žalobce právo, ve zbylém rozsahu (63 %) odměna postupem podle §150 o. s. ř. přiznána nebyla, přičemž "tato částka se jeví jako spravedlivá i v zorném úhlu toho, že nejde o částku nepatrnou nejen absolutně, ale ani v poměru k částce, na kterou by měl žalobce právo". Jde jistě o jedno z možných řešení moderace nákladů v návaznosti na předchozí argumenty soudu a snahu nalézt spravedlivou rovnováhu mezi stranami sporu.
23. Pokud stěžovatel namítá, že soud neakceptoval všechny vyúčtované úkony, opět je nutno uvést, že je primárně úkolem obecného soudu, aby posoudil účelnost vynaložených nákladů. Stěžovatel ostatně nějaké specifické argumenty, kterými by zdůvodňoval účelnost těch úkonů, které soud neuznal, neuvádí. Argument soudu, že "za jednání, kde nebyla řešena věc sama, je namístě přiznat jen poloviční sazbu", se jeví jako poměrně racionální, zvláště při vysoké sazbě za úkon právní služby (v dané věci šlo o 23 680 až 26 500 Kč za úkon právní služby dle aktuální hodnoty sporu).
24. Konečně pokud jde o argument, že soud aplikoval již neplatný, Ústavní soudem zrušený právní předpis, a to advokátní tarif účinný do 7. 5. 2013 (vyhlášku č. 484/2000 Sb.), ani v tomto ohledu nespatřuje Ústavní soud protiústavnost postupu odvolacího soudu. Odvolací soud vypočetl náklady řízení dle aktuální právní úpravy, přičemž právním základem jeho následného postupu, tj. redukce výše nákladů, byl zákon, a to §150 o. s. ř. Jakkoli odvolací soud uvedl, že "považuje za spravedlivé, aby žalobce žalovanému nahradil na odměně za právní zastoupení (alespoň) tolik, kolik by činila odměna za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení podle sazby a za podmínek uvedených ve vyhlášce č. 484/2000 Sb.", pořád šlo jen o určitou "pomůcku" při snaze o kvantifikování své spravedlnostní představy na poli §150 o. s. ř. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu by obstálo, i pokud by výpočet dle již zrušené, byť v době zahájení sporu platné, právní úpravy soud neučinil. Ani z uvedeného důvodu proto neshledal Ústavní soud důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí.
25. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadené rozhodnutí porušilo jeho právo na soudní ochranu.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu