ECLI:CZ:US:2021:3.US.2159.21.1
sp. zn. III. ÚS 2159/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Libora Hájka, zastoupeného JUDr. Janem Nekolou, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2021 č. j. 28 Co 207/2021-117 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. února 2021 č. j. 42 C 34/2020-80, spojené s návrhem na přednostní vyřízení věci a návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ELTODO, a. s., sídlem Novodvorská 1010/14, Praha 4 - Lhotka, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 92 000 000 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 3. 2. 2021 č. j. 42 C 34/2020-80 nepřiznal stěžovateli (žalobci) osvobození od soudních poplatků (vyměřený soudní poplatek byl ve výši 2 520 000 Kč).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 22. 6. 2021 č. j. 28 Co 207/2021-117 usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud uvedl, že stěžovatel se domáhá zaplacení výše uvedené částky z titulu smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž si musel být vědom, že vymáhání tak vysoké částky bude spojeno s náklady soudního řízení. Městský soud dále podotkl, že stěžovatel, stejně jako jeho manželka, s níž žije ve společné domácnosti, mají nadprůměrný starobní důchod a dále příjmy z kapitálového majetku. Stěžovatel je rovněž vlastníkem dalších movitých věcí (osobního automobilu, motocyklu a dvou nákladních přívěsů). Manželka stěžovatele navíc vlastní nemovitosti, k nimž má stěžovatel zřízeno právo věcného břemene užívání. Stěžovatel nadto netvrdil nepříznivé sociální poměry nebo zhoršený zdravotní stav a s tím spojené nákladné léčení. Za daného skutkového stavu městský soud uzavřel, že obvodní soud nepochybil, jestliže stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav a obsah napadených rozhodnutí. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 19. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2858/19, ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2215/20 aj. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] a Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1359/2013) obecným soudům vytýká, že svévolně a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti aplikovaly §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nikterak se nevypořádaly se skutečností, že stěžovatel není objektivně schopen vyměřený soudní poplatek zaplatit a svůj závěr, že má dostatečné zdroje pro jeho zaplacení, řádně neodůvodnily, čímž mu odepřely právo na přístup k soudu. Stěžovatel dodává, že vyměřená částka soudního poplatku se citelně dotýká jeho majetkové sféry, přičemž objektivně není v jeho možnostech tak vysokou částku uhradit.
5. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na přednostní projednání věci podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků opakovaně vyjádřil názor (srov. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17), že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků spadá, tak jak tak, zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.
9. Předně je třeba uvést, že osvobození od soudního poplatku je institutem výjimečným, jehož účelem je odstranění nebezpečí odepření soudní ochrany u osob, které nemají objektivní možnost stanovený poplatek zaplatit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2858/19 , bod 8).
10. Stěžovatel namítá, že soudní poplatek ve výši 2 520 000 Kč není objektivně schopen ze svého majetku zaplatit. Jakkoliv se stěžovatel snaží posunout věc do ústavněprávní roviny, nejde z jeho strany o nic jiného než o polemiku s hodnocením předpokladů pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř. Objektivní neschopnost zaplatit soudní poplatek nespočívá v tom, že účastník řízení nemá v danou chvíli dostatek disponibilních finančních prostředků, resp. takový majetek, který by mu umožňoval uhrazení soudního poplatku, nýbrž v posouzení celkových možností účastníka řízení opatřit si případné prostředky na jeho úhradu (např. i prostřednictvím půjčky či úvěru). V dané věci bylo zjištěno, že stěžovatel se svou manželkou disponují nadstandardními starobními důchody (32 583 Kč a 23 772 Kč), jakož i dalšími kapitálovými příjmy (celkem ve výši 8 772 Kč) a vlastní další movitý i nemovitý majetek. Za takové situace se rozhodnutí obecných soudů o neosvobození od soudních poplatků nejeví jako nepřiměřené. Je povinností účastníka řízení zajistit si prostředky, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků případně soudní cestou, jestliže jde o nároky dosud neprokázané. Nelze přenášet na stát tyto poplatkové povinnosti účastníka řízení formou úlev z poplatkové povinnosti.
11. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatel se žalobou domáhá úhrady pohledávky získané postoupením. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 73/2015 řešící právě problematiku osvobození od soudních poplatků v případě uplatnění nároku z postoupené pohledávky. Podle tohoto rozhodnutí jsou soudy při rozhodování o osvobození od soudních poplatků povinny zkoumat, zda-li k postoupení pohledávky (jinému převodu) nedošlo proto, aby se postupitel (jiný převodce) vyvlékl z povinnosti platit soudní poplatky a jiné náklady a aby tak bylo pro uplatnění práva (ze strany postupníka nebo jiného nabyvatele) dosaženo osvobození od soudních poplatků.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
14. Stejně tak vzhledem k tomu, že bylo neprodleně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti (doručena byla Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2021), Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí obvodního soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu