ECLI:CZ:US:2021:3.US.2170.21.1
sp. zn. III. ÚS 2170/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 936/2021-294, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 70 Co 368/2019-187, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 2. 2019, č. j. 28 C 52/2017-139, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 6 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tak namítá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, práva na účinné opravné prostředky, porušení práva na ochranu vlastnictví a práva na náhradu škody (újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel jako žalobce domáhal přiznání náhrady škody v celkové výši 2 456 711 Kč a finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 388 800 Kč, a to z důvodu, že dosud nebylo ukončeno řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 19/2011 o jeho žalobě na určení neplatnosti ukončení pracovního poměru a o náhradu mzdy. Stále tak nebylo rozhodnuto o majetkových nárocích, které stěžovatel u soudu uplatnil, a s ohledem na nepřiměřenou délku zmiňovaného řízení mu byla způsobena údajně i nemajetková újma.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že změna žaloby, učiněná stěžovatelem, kterou se domáhá, aby mu žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) byla povinna zaplatit dalších 922 800 Kč s příslušenstvím, se nepřipouští (výrok I), a žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 2 845 511 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok II).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací nyní rovněž napadeným rozsudkem rozhodl, že soudkyně Mgr. Tereza Jachura Maříková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v této věci (výrok I). Dále městský soud rozhodl, že odvolání stěžovatele proti výroku I rozsudku obvodního soudu se odmítá (výrok II). Městský soud připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 129 600 Kč s příslušenstvím; změnu žaloby spočívající v rozšíření nároku na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu 793 200 Kč s příslušenstvím však nepřipustil (výrok III) a rozsudek obvodního soudu v jeho výroku II o věci samé ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částky 112 800 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna tuto částku stěžovateli zaplatit, ve zbývajícím rozsahu pak zamítavý výrok obvodního soudu potvrdil (výrok IV). Žalobu o zaplacení částky 129 600 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy zamítl (výrok V).
5. Z odůvodnění rozsudku městského soudu se především podává, že o nevyloučení jmenované soudkyně ke stěžovatelem vznesené námitce podjatosti rozhodl městský soud s odkazem na to, že důvodem vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci. Výrokem II rozsudku městský soud odvolání proti výroku I v rozsudku obvodního soudu odmítl, když v tomto rozsahu s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb., rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/) sám nedospěl k závěru, že změna žaloby by byla přípustná. Naopak pokud se stěžovatel domáhal rozšíření žaloby o požadavek na zaplacení částky 922 800 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení za další období trvání posuzovaného řízení, pak podle městského soudu nebylo rozumného důvodu, pro který by v tomto rozsahu změnu žaloby nepřipustil, neboť rozšíření žalobního požadavku v tomto rozsahu neznamenalo nutnost žádného dalšího dokazování. Jiná však podle městského soudu byla situace ve věci návrhu stěžovatele na rozšíření žaloby o dalších 793 200 Kč s příslušenstvím požadovaných jako náhrada škody za nepřiznané majetkové nároky, neboť rozšíření žaloby v tomto rozsahu by již podle městského soudu vyvolalo nutnost vyzvat žalovanou k tomu, aby se k nově uplatněným nárokům vyjádřila. Tedy o takto rozšířeném nároku by nebylo možno rozhodnout na základě výsledků dosavadního řízení, což je podle zákona důvod pro to, aby soud změnu žaloby nepřipustil [srov. k tomu §95 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")]. Ve věci nároku stěžovatele na finanční satisfakci za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 19/2011 pak městský soud dospěl k závěru, že toto řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru trvá bezmála 9 let a proto nelze považovat konstatování porušení práva stěžovatele za přiměřenou formu satisfakce. Výslednou částku satisfakce v penězích pak městský soud stanovil na 112 800 Kč, když ve zbývajícím rozsahu shledal stěžovatelův nárok nedůvodným a proto zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu potvrdil. Pokud šlo o nárok na náhradu škody ve výši 2 456 711 Kč s příslušenstvím, obvodní soud podle městského soudu správně konstatoval, že v tomto rozsahu je žaloba předčasná, neboť nároky na náhradu mzdy a další finanční požitky jsou stále předmětem řízení, které zatím neskončilo.
6. Nejvyšší soud následně v záhlaví označeném usnesení uvedl, že napadal-li stěžovatel dovoláním výrok I rozsudku městského soudu o nevyloučení shora jmenované soudkyně, pak v této části dovolací řízení zastavil, neboť v daném rozsahu jde o rozhodnutí nikoliv odvolacího soudu, ale soudu nadřízeného a Nejvyšší soud není funkčně příslušný, aby takové rozhodnutí přezkoumával. Napadal-li stěžovatel dovoláním část výroku rozsudku městského soudu, kterým bylo jeho žalobě vyhověno, pak k podání dovolání v tomto rozsahu není oprávněn. Dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak ze zákona vyloučeno. Ve zbytku bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud nejprve konstatuje, že je-li ústavní stížností napadána i část výroku II rozsudku obvodního soudu, který byl rozhodnutím městského soudu změněn, pak k rozhodování o ústavnosti takové části výroku není Ústavní soud příslušný. Jelikož Ústavní soud může v případě napadení rozhodnutí orgánu veřejné moci rozhodovat výhradně kasačním způsobem, nemůže zrušit něco, co bylo ještě před podáním ústavní stížnosti změněno. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
9. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
12. Především je vhodné uvést, že ačkoliv je ústavní stížnost stěžovatele velmi obsáhlá, ve své podstatě se míjí s jádrem ústavní stížností napadených rozhodnutí. Přitom jak plyne i jen z výše uvedené rekapitulace, obecné soudy části stěžovatelových nároků na náhradu újmy za nesprávný úřední postup již vyhověly a nebyl-li stěžovatel s ostatními uplatněnými částmi jím žalovaných nároků prozatím úspěšný, nebylo to proto, že by je obecné soudy věcně posuzovaly, ale proto, že k jejich posouzení nebyly (zatím) splněny podmínky. To ať už proto, že průtahy zasažená, resp. doposud běžící řízení o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru anebo o nárocích stěžovatele z penzijního a životního pojištění nebyla doposud skončena, nebo proto, že nebyly splněny podmínky pro změnu (rozšíření) žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel totiž některé jím uplatňované nároky soudu přednesl v rozporu se zásadou koncentrace řízení a jednalo by se tak o nepřípustné novoty, k nimž by nemohlo být prováděno dokazování.
13. Na nutnosti vyčkat na skončení běžících, resp. z hlediska průtahů posuzovaných, řízení se přitom shodly v ústavní stížností napadených rozhodnutích jak obvodní soud [srov. odst. 10 odůvodnění jeho rozhodnutí] tak městský soud [srov. odst. 19 odůvodnění jeho rozhodnutí]. Není tedy správné stěžovatelovo tvrzení, že městský soud potvrzoval rozhodnutí obvodního soudu z jiných důvodů, aniž by s tím seznámil účastníky řízení, a tím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
14. Vzhledem k předmětu řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (tedy - zjednodušeně řečeno - z řízení o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup), obecné soudy rovněž nemohly hodnotit důkazní návrhy stěžovatele (podle stěžovatele opomenuté důkazy), jimiž chtěl prokázat oprávněnost svých nároků ve věci samé. Ústavní soud rovněž plně akceptuje závěr soudů, že samotný postup soudce ve věci nemůže být důvodem k jeho vyloučení podle §14 o. s. ř.
15. Upozorňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti okrajově též na to, že i odškodňovací řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, je podle jeho názoru zatíženo průtahy, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (i vzhledem k obsahu petitu stěžovatelem formulovaného návrhu) nemohly být v dané věci průtahy v řízení, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena základní práva či svobody. Kdyby se totiž stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem vztahujícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Ovšem za stavu, kdy již řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, skončilo, se Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by navíc nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu eventuálních průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
16. S ohledem na uvedené pak Ústavní soud rovněž nezjistil, že by v nyní posuzované věci Nejvyšší soud nedostál své úloze, tedy že by - zjednodušeně řečeno - přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil nesprávně, neboť všechny otázky, jimiž se Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu mohl zabývat, byly vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není ani podle Ústavního soudu důvod se odchylovat.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu