ECLI:CZ:US:2021:3.US.2192.21.1
sp. zn. III. ÚS 2192/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sophie Flajšingr, zastoupené Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, Ph.D., advokátem, sídlem Zámečnická 87/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2021 č. j. 18 Co 12/2020-229, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Boleslava Pospíšila a Kateřiny Pospíšilové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2021, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka se proti vedlejším účastníkům žalobou domáhala zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním její zahradní chaty nacházející se na pozemku p. č. X v katastrálním území Tuřany ve vlastnictví Statutárního města Brna. Vlastnické právo ke stavbě měla stěžovatelka nabýt po smrti svého manžela Milana Flajšingra, k níž došlo v roce 2011 a o níž se stěžovatelka, která dlouhodobě žije ve Spojených státech amerických, dozvěděla v roce 2014. Počátkem roku 2013 měli stavbu začít bez právního důvodu užívat vedlejší účastníci, a to poté, co jim ji prodala sestra zesnulého. Jelikož stěžovatelka nebyla účastna původního dědického řízení a stavba ani nebyla zahrnuta do dědické podstaty, neboť není evidována v katastru nemovitostí a notářka - soudní komisařka - její existenci nezjistila, iniciovala stěžovatelka dodatečné projednání dědictví. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. 5. 2017 č. j. 23 D 428/2011-105 (dále jen "dědické usnesení") bylo stěžovatelce potvrzeno nabytí předmětné stavby jakožto nově objeveného jmění zůstavitele.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 45 C 27/2015-179 uložil vedlejším účastníkům povinnost žalovanou částku stěžovatelce zaplatit a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka spolehlivě prokázala své vlastnické právo k předmětné stavbě, a to zejména dědickým usnesením, jakož i dalšími důkazy dokládajícími její dřívější nabytí zesnulým Milanem Flajšingrem. Jelikož vedlejší účastníci užívali stavbu v průběhu let 2013 až 2017 bez právního důvodu, bezdůvodně se na úkor stěžovatelky obohatili o částku odpovídající nájemnému ve výši 350 Kč měsíčně, jež bylo v daném místě a čase obvyklé.
4. Proti rozsudku městského soudu podali vedlejší účastníci odvolání, v němž namítali, že stěžovatelka není vlastnicí stavby, neboť tato představuje nemovitost zapisovanou do katastru nemovitostí a stěžovatelčin zesnulý manžel ji v době své smrti nevlastnil. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") se na základě závěrů soudního znalce o vlastnostech stavby ztotožnil s argumentací vedlejších účastníků, že předmětná zahradní chata je věcí nemovitou, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, a to bez ohledu na to, že ve skutečnosti není v katastru nemovitostí zapsána. V této souvislosti poučil právního zástupce stěžovatelky dle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o nutnosti uvést právně významné skutečnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání a upozornil jej na možnost neúspěchu ve věci. Krajský soud následně ve svém rozsudku dospěl k závěru, že jelikož stěžovatelka nepředložila platný nabývací titul dokládající existenci vlastnického práva manžela k nemovitosti v době jeho smrti, nepostačí jako důkaz vlastnictví samotné dědické usnesení, jež má pouze deklaratorní charakter a nepředstavuje rozhodnutí zakládající vlastnické právo k nemovitosti ve smyslu §132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Námitkou stěžovatelky ohledně vydržení vlastnického práva a nemravnosti námitky vedlejších účastníků o neplatnosti dřívějších nabývacích titulů se krajský soud odmítl zabývat s odkazem na §205a o. s. ř. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelce nesvědčila aktivní věcná legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, a proto napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení a státu náklady na vypracování znaleckých posudků.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka krajskému soudu předně vytýká, že tento při posuzování otázky existence jejího vlastnického práva nerespektoval judikaturu Ústavního soudu. Argumentuje, že se její vlastnické právo opírá o pravomocné dědické usnesení, a odkazuje na nález ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 (N 217/47 SbNU 855) a nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257) (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz), v nichž Ústavní soud akcentoval princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Pokud krajský soud dovodil, že je dědické usnesení závazné pouze mezi účastníky řízení, a nevypořádal se se stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu, odepřel jí právo na soudní ochranu vlastnického práva. Nadto měl krajský soud nesprávně trvat na požadavku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť stěžovatelka nenabyla předmětnou stavbu na základě převodu, nýbrž na ni vlastnické právo přešlo, a ustanovení §133 obč. zák. se tak neuplatní.
6. Krajský soud dále pochybil, když se s odkazem na princip neúplné apelace odmítl zabývat stěžovatelčinými námitkami, že vlastnické právo k nemovitosti vydržela a že námitka vedlejších účastníků o neplatnosti převodních smluv zakládajících vlastnické právo jejího zesnulého manžela odporovala dobrým mravům. Vydržení i rozpor s dobrými mravy představují otázky právního posouzení, jež jsou soudy povinny zkoumat ex offo.
7. Konečně se krajský soud nikterak nevypořádal se stěžovatelčiným návrhem, aby o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejším účastníkům spatřuje stěžovatelka ve své dobré víře v existenci vlastnického práva zakládající se na pravomocném dědickém usnesení a dále ve skutečnosti, že samotným vedlejším účastníkům prokazatelně nesvědčí vlastnické právo k nemovitosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a soudním spisem, který si pro tento účel vyžádal od městského soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že při posuzování otázky vlastnického práva krajský soud nereagoval na argumentaci nálezy sp. zn. I. ÚS 544/06 a I. ÚS 398/04 a jejich právní závěry ignoroval. Je třeba přisvědčit, že se krajský soud v napadeném rozsudku k výše uvedeným nálezům Ústavního soudu a v nich obsaženém právním názoru nijak nevyjádřil. Takový postup by však mohl naplňovat intenzitu jurisdikční svévole vybočující z rámce řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny pouze tehdy, pokud závěry odkazovaných nálezů vůbec mohly být v posuzované věci uplatněny.
13. Stěžovatelka se odvolává na svou dobrou víru ve správnost dědického usnesení, jímž jí bylo potvrzeno nabytí předmětné nemovitosti v rámci dodatečného projednání dědictví. Nutno podotknout, že stěžovatelka nikdy nepředložila písemnou smlouvu, na jejímž základě zesnulý údajně nemovitost v roce 2005 nabyl, a nedostatek této listiny se stěžovatelka snažila zhojit čestným prohlášením tvrzeného předchozího vlastníka Andrzeje Kováře datovaným až roku 2014. V době vydání dědického usnesení již probíhalo před městským soudem předmětné soudní řízení sp. zn. 45 C 27/2015, v němž vedlejší účastníci poukazovali na nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky mimo jiné s argumentem, že dané čestné prohlášení není listinou prokazující existenci tvrzeného vlastnického práva. To vše za situace, kdy se předmětná stavba nachází na cizím pozemku (konkrétně ve vlastnictví Statutárního města Brna, které pozemek od roku 2013 pronajímá vedlejším účastníkům) a není v rozporu s právními předpisy zapsána v katastru nemovitostí, což stěžovatelka ospravedlňuje zavedenou praxí v zahrádkářské kolonii. Uvedené skutečnosti v souhrnu výrazně eliminují dobrou víru stěžovatelky v nabytí vlastnického práva k nemovitosti děděním po zesnulém manželovi, a tudíž i ve správnost dědického usnesení, jež toto nabytí deklarovalo (nikoli konstituovalo, jak je v ústavní stížnosti argumentováno). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, pokud na případ stěžovatelky neaplikoval právní závěry obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 544/06 a I. ÚS 398/04.
14. Opodstatněná není ani námitka nesprávné aplikace podústavního práva, konkrétně §133 odst. 2 obč. zák., dle něhož se v případě převodu nemovitosti nabývá vlastnické právo vkladem do katastru nemovitostí. Ze spisu vyplývá, že krajský soud dané ustanovení neaplikoval na přechod vlastnického práva ze zesnulého Milana Flajšingra na stěžovatelku, jak je v ústavní stížnosti namítáno, nýbrž na převod nemovitosti z dřívějšího tvrzeného vlastníka Andrzeje Kováře na pana Flajšingra uskutečněný v roce 2005. Za situace, kdy stěžovatelka k prokázání platnosti tohoto převodu nepředložila písemnou převodní smlouvu a nedoložila zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch svého manžela, neshledává Ústavní soud nikterak vadným právní závěr krajského soudu, že se pan Flajšingr nestal vlastníkem předmětné nemovitosti a stěžovatelka ji nemohla děděním nabýt.
15. Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu, krajský soud účastníkům odvolacího řízení předestřel právní názor, že předmětná stavba představuje nemovitou věc zapisovanou do katastru nemovitostí, načež poskytl stěžovatelce poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. a vyzval ji k dotvrzení rozhodných skutečností a navržení důkazů prokazujících její aktivní věcnou legitimaci. Lze mít proto pochybnosti, zda krajský soud postupoval správně, pokud se následně s odkazem na §205a o. s. ř. odmítl zabývat námitkami vydržení a rozporu výkonu práva s dobrými mravy, které stěžovatelka uvedla v návaznosti na uvedené poučení. Ústavní soud tyto námitky stěžovatelky posoudil a s ohledem na jejich obsah dospěl k závěru, že tyto nejsou způsobilé přivodit stěžovatelce příznivější rozhodnutí ve věci samé, a v postupu krajského soudu proto nelze spatřovat porušení jejích ústavně zaručených práv [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)].
16. V souvislosti s vydržením stěžovatelka ve svém podání ze dne 5. 5. 2021 (č. l. 217 a násl.) poněkud nejasně namítala, že nemovitost vydržela jak ona sama, tak i její zesnulý manžel Milan Flajšingr, jeho právní předchůdce Andrzej Kovář a dokonce i prvotní uživatelka nemovitosti (jež měla nemovitost na pana Kováře převést v roce 2004). Ústavní soud předně podotýká, že otázka vydržení nemovitosti kterýmkoli z právních předchůdců zesnulého manžela stěžovatelky není pro posouzení její aktivní věcné legitimace relevantní, neboť v řízení nebyl prokázán platný převod vlastnického práva k nemovitosti z pana Kováře na pana Flajšingra. Za takové situace mohla být legitimace stěžovatelky založena na vydržení jedině tehdy, pokud by bylo prokázáno, že vlastnické právo vydržel buď pan Flajšingr (a na stěžovatelku přešlo děděním), nebo sama stěžovatelka. Ani jedna z těchto variant však v posuzované věci nenastala. Vydržení nemovitosti panem Flajšingrem brání nedostatek jeho oprávněné držby ve smyslu §130 obč. zák., jež představuje předpoklad vydržení dle §134 obč. zák. Za situace, kdy nedošlo k vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ani nebyla prokázána existence písemné smlouvy o převodu nemovitosti na pana Flajšingra, nelze mít zato, že byl zesnulý manžel stěžovatelky po celou dobu držby nemovitosti se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. Právní omyl držitele týkající se nabývacího titulu není - až na výjimky - omluvitelný, a tudíž vylučuje objektivní dobrou víru v existenci vlastnického práva (k tématu objektivní dobré víry blíže viz SPÁČIL, Jiří. §130. In: ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 737 a násl.; jakož i tam odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu). Ze stejného důvodu nepřipadá v úvahu ani započtení držby pana Flajšingra ve prospěch stěžovatelky jako jeho právní nástupkyně, a tudíž ani její vydržení vlastnického práva k nemovitosti. Započíst lze pouze oprávněnou držbu předchůdce (§134 odst. 3 obč. zák.) a v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tzv. držbu řádnou a poctivou (§1092 téhož zákona). Pouze nad rámec Ústavní soud konstatuje, že se neztotožňuje ani s paušálním a nijak blíže nekonkretizovaným tvrzením stěžovatelky, že se okamžikem smrti svého manžela stala držitelkou nemovitosti a držbu vykonávala po celou dobu, než jí bylo vlastnické právo přiznáno dědickým usnesením.
17. Otázka rozporu námitky neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti s dobrými mravy je pak bezpředmětná, neboť nedostatek zákonem předepsané písemné formy má v takovém případě za následek absolutní neplatnost smlouvy (§40 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §46 odst. 1 obč. zák.), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti a nikoli pouze k námitce účastníka.
18. K údajnému pochybení krajského soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud předesílá, že k této problematice obecně přistupuje zdrženlivě. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18 (N 8/92 SbNU 78)]. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu náhrady nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. tedy obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jimž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je zásadně věcí soudu, který případ projednává, uvážit, zda dané ustanovení aplikuje, či nikoli [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
19. Stěžovatelce lze přisvědčit, že krajský soud v napadeném rozsudku nereagoval na její návrh, aby úspěšným vedlejším účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení s odkazem na §150 o. s. ř. Takový postup však nemůže dosáhnout intenzity porušení jejích ústavně zaručených práv. Krajský soud rozhodl o nákladech řízení na základě obecného - a pro všechny účastníky (tedy i pro stěžovatelku jakožto iniciátorku řízení) očekávatelného - kritéria úspěchu ve věci.
20. Ústavní soud proto zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných jejích ústavně zaručených základních práv či svobod.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu