ECLI:CZ:US:2021:3.US.2197.21.1
sp. zn. III. ÚS 2197/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Pekárka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem Zahradní 46, Kolín, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 3 As 156/2019-50, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2019, č. j. 8 Ad 10/2016-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, městský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 7. 3. 2016, č. j. 114/2016. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí náměstka Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější službu ("náměstek ředitele") ve věcech služebního poměru č. 2437/2015 ze dne 29. 9. 2015, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o doplacení služebního příjmu, nároků odvíjejících se od služebního příjmu a náhrady nemajetkové újmy z důvodu, že po převedení na jiné služební místo s odlišnou náplní práce a se zařazením do jiné tarifní třídy pominuly důvody přiznání osobního příplatku, na který není dán podle §122 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru") právní nárok.
3. Městský soud konstatoval, že dřívějším rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 19. 2. 2009 byl stěžovatel dnem 28. 2. 2009 odvolán ze služebního místa zástupce vedoucího oddělení a byl dnem 1. 3. 2009 ustanoven na služební místo inspektora s přiznáním osobního příplatku ve výši 2 500 Kč. Rozhodnutím náměstka ředitele ze dne 22. 6. 2010 byl stěžovatel dnem 1. 7. 2010 ustanoven na služební místo komisaře s tím, že v části výroku o služebním příjmu není o přiznání osobního příplatku zmínka. Proti tomuto rozhodnutí náměstka ředitele stěžovatel odvolání nepodal. Městský soud připustil, že rozhodnutí náměstka ředitele ze dne 22. 6. 2010 vykazovalo nedostatky, neboť výrok, kterým fakticky došlo k odnětí osobního příplatku, měl být odůvodněn. Současně však vycházel z okolnosti, že podle §182 odst. 1 zákona o služebním poměru je rozhodnutí náměstka ředitele v právní moci a je jím proto i stěžovatel vázán. K tvrzenému nerovnému zacházení v jeho věci městský soud uvedl, že je stěžovatel neprokázal. Městský soud dále uvedl, že stěžovateli sice nebyl na novém místě přiznán osobní příplatek (resp. mu byl odňat), nicméně byl zařazen do platové třídy o dva stupně vyšší. Proto městský soud žalobu zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu pro nesprávné posouzení právní otázky. Nejvyšší správní soud zopakoval, že dřívější rozhodnutím náměstka ředitele ze dne 22. 6. 2010 je již v právní moci a nelze tuto skutečnost opomenout i pokud se současná žaloba týká jiného, pozdějšího rozhodnutí. Neexistuje proto žádný právní důvod, aby žalovaný stěžovateli cokoliv doplácel. Jen jako obiter dictum Nejvyšší správní soud uvedl, že změna služebního místa podle §26 odst. 1 zákona o služebním poměru v návaznosti na §23 zákona o služebním poměru je novým rozhodnutím ve smyslu §101 písm. e) správního řádu, a tak předchozí rozhodnutí nahrazuje a tím i mění právní poměry stěžovatele. Jinými slovy, změna služebního místa mění právní poměry stěžovatele v kompletní šíři, nejde jen o změnu jednotlivých parametrů odměňování (kupř. jen o změnu tarifní třídy). Závěrem připomněl, že osobní příplatek je nenároková složka služebního poměru, a tak na ní není právní nárok. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl.
5. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy]. Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Podstatu nyní posuzované ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry obou správních soudů, ve kterých shledává porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Jak se však podává z jejího obsahu, stěžovatel brojí výhradně proti výkladu ustanovení §122 zákona o služebním poměru před správními soudy, přičemž však nenabízí žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Jak je přitom již naznačeno shora, Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim ani instančně nadřízen a jeho úkolem proto není a ani být nemůže "pouhý" výklad podústavního práva. Jinak řečeno, Ústavní soud je s ohledem na svoje ústavní vymezení oprávněn zasáhnout kasačním způsobem do rozhodovací činnosti obecných soudů toliko tehdy, shledá-li v jejich rozhodnutích porušení ústavně zaručeného základního práva (princip self restraint). Tuto pravomoc naopak nemá, nabízí-li stěžovatel pouze odlišný výklad podústavního práva, než učinily obecné soudy. I když by proto zdejší soud výklad nabídnutý stěžovatele považoval za přiléhavější či logičtější (což ovšem není nyní posuzovaný případ), nepostačuje tato okolnost k zásahu do napadených soudních rozhodnutí.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo odkaz na čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny uvádí i porušení tzv. zásady zákonnosti veřejné moci, která je zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, ze strany Krajského ředitelství hl. m. Prahy. Argumentuje tím, že §122 zákona o služebním poměru nezná přirozený zánik osobního příplatku a trvá na tom, že musí být rozhodnutím vždy přiznán, změněn nebo odejmut; Krajské ředitelství hl. m. Prahy v tomto případě tedy údajně vystoupilo ze zákonných mezí požadovaných Ústavou a Listinou. Rozhodnutí náměstka ředitele ze dne 22. 6. 2010 tak touto optikou bylo podle stěžovatele zásahem do výše uvedených částí ústavního pořádku. Jak však připomíná v části III. ústavní stížnosti sám stěžovatel, toto dřívější rozhodnutí bylo dříve samostatně přezkoumatelné, nicméně stěžovatel svého práva na odvolání nevyužil. Ústavní soud připomíná, že přístup obecných soudů v této věci, tzn. že nepřipustily přezkum předchozího rozhodnutí v právní moci, odpovídá i jeho vlastní judikatuře, podle které "za protiústavní nelze považovat ani to, že správní soudy odmítly fakticky přezkoumávat zákonnost dříve vydaných a samostatně přezkoumatelných rozhodnutí, která však stěžovatelka v době, kdy tak mohla učinit, nenapadla" [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2077/20 ze dne 6. 10. 2020, bod 16]. Jak se přitom podává z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (zejména bod 7), právě tato okolnost, že stěžovatel opakovaně odkazované rozhodnutí náměstka ředitele ze dne 22. 6. 2010 nenapadl opravným prostředkem, ačkoliv tak učinit mohl, představovala jeho ratio decidendi.
10. Stěžovatel namítal rovněž nerovnost zacházení ze strany Krajského ředitelství hl. m. Prahy. K tomu dodává, že "přiznávání osobního příplatku nově ustanovovaným příslušníkům do integrovaného operačního střediska postupovala [žalovaná] podle momentální nálady, bez jakýchkoli předem pevně stanovených kritérií". Nerovnost zacházení však v ústavní stížnosti podrobněji nerozebírá a Ústavní soud považuje za dostatečné posouzení této věci obecnými soudy, které uvedly, že různý přístup k osobním příplatkům ze strany Krajského ředitelství hl. m. Prahy svědčí spíše o individuálním přístupu k osobním příplatkům. Z materiálu, který Nejvyššímu správnímu soudu poskytl sám stěžovatel, přitom vyplývá, že "33,3 % příslušníků byl příplatek ponechán, 46,6 % byl změněn a 20 % nebyl přiznán vůbec" (podrobněji viz v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 3). Jak příhodně konstatoval městský soud, stěžovatel netvrdil nerovné zacházení z důvodu pohlaví, národnosti nebo rasy a neplatilo proto obrácené důkazní břemeno podle §180 odst. 3 služebního zákona. Bylo proto na stěžovateli, aby porušení rovnosti zacházení prokázal, což se mu však nepodařilo. Rovněž v tomto závěru Ústavní soud nezjistil žádný - natož ústavněprávní - deficit.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje i na odlišný přístup v jeho věci a v obdobném případě, ve kterém figurovala jeho kolegyně. Zde odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze (v ústavní stížnosti nesprávně uveden jako rozsudek Nejvyššího správního soudu) č. j. 6 Ad 14/2015-55 ze dne 13. 4. 2017, který s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 6 As 171/2014-46; veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz) rozhodl odlišně. Odlišnost přístupu v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. jeho právní věty a v záhlaví uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci stěžovatele (zejm. odst. 9), však spočívá opět v hmotněprávním posuzování §122 zákona o služebním poměru, kterým se však Nejvyšší správní soud ve stěžovatelově věci meritorně nezabýval. Tyto úvahy Nejvyšší správní soud uváděl spíše jen pro úplnost a neměly na úspěch či neúspěch v řízení vliv, neboť jádrem projednávané otázky před obecnými soudy byl procesněprávní aspekt sporu - tedy skutečnost, že se stěžovatel proti dřívějšímu rozhodnutí náměstka ředitele ze dne 22. 6. 2010 neodvolal. Lze tak přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, když konstatoval, že se větší část kasační stížnosti podstatnou měrou míjela s hlavním rozhodovacím důvodem městského soudu a tyto námitky měly být (případně) uplatněny nejpozději v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí náměstka ředitele ze dne
22. 6. 2010 (bod 8 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení práva na soudní ochranu, Ústavní soud, i se zřetelem na jeho vlastní předchozí judikaturu, která je zmíněna v tomto usnesení, uzavírá, že v nyní posuzované věci obecné soudy vyhodnotily aplikovanou zákonnou úpravu logicky, přesvědčivě a v souladu s jejím smyslem, a proto i ústavně konformně, když dospěly k závěru, že dřívější rozhodnutí náměstka ředitele ze dne 22. 6. 2010 je již v právní moci a nelze tuto skutečnost opomenout, i pokud se současná žaloba týká jiného, pozdějšího rozhodnutí.
13. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní a k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu