ECLI:CZ:US:2021:3.US.2224.21.1
sp. zn. III. ÚS 2224/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KZ Stavba s.r.o., sídlem Soběšínská 239, Praha 9, zastoupené Mgr. Hanou Ižovskou, advokátkou sídlem Oblouková 1302/3, Rudná, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Afs 33/2020-36, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 6 Af 35/2016-94, a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 2. 2016, č. j. 7782/16/5200-11431-711429, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) s tím, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti rovněž citovanému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým byly potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále také "správce daně") na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009, 2010 a 2011. Následná kasační stížnost stěžovatele zamítl rovněž nyní napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
3. Podstatou nyní rozhodované věci je okolnost, že orgány daňové správy a následně ani správní soudy stěžovatelce za výše uvedená zdaňovací období neuznaly jí deklarované výdaje za různé stavební činnosti a dodávky materiálu v souvislosti s prováděním staveb, neboť správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala uskutečnění výdajů pro jí tvrzené dodavatele stavebních prací a stavebního materiálu, jak to vyžaduje §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Proto byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za shora uvedená zdaňovací období v celkové výši 5 569 160 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice uznává, že své povinnosti vztahující se k řádnému vedení účetnictví náležitě neplnila, nicméně má za to, že orgány daňové správy ani správní soudy nepochybovaly o tom, že v daných zdaňovacích obdobích zajistila stavby, s nimiž logicky měla spojeny náklady. Stěžovatelce se proto jeví jako nespravedlivé, pokud bylo v doměřovacím řízení vyloučeno 90 % všech jí uplatněných nákladů. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, prý mělo být vycházeno například z nálezu sp. zn. IV. ÚS 48/05 ze dne 6. 12. 2006 (N 218/43 SbNU 419; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), podle něhož má být zdaněna jen ta část finančního zisku daňového subjektu, při jejímž určení se berou na zřetel výdaje na zajištění příjmů. Při určení správné výše daně tak měly orgány daňové správy postupovat podle §98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), čímž by mimo jiné zohlednily alespoň tzv. esenciální náklady nutné k dosažení příjmů. Za situace, kdy ve věci stěžovatelky nebyl zvolen postup pro stanovení daně pomocí pomůcek, lze podle stěžovatelky odkázat též na nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.). I v případě stěžovatelky má totiž nesprávně doměřená daň na její podnikání zcela likvidační účinky. Stanovení daně pomocí pomůcek údajně nevylučoval ani jinak nesprávný závěr, že stěžovatelka v řízení nedoložila doklady o stavu rozestavěnosti jednotlivých staveb k okamžiku jejich prodeje (stěžovatelka přitom orgánům daňové správy doložila mimo jiné stavební deníky a další dokumenty). Správce daně přitom nevedl dokazování v tom směru, aby zjistil stadium rozestavěnosti jednotlivých staveb. Navíc společnosti, které měly stěžovatelce materiál i stavební práce dodávat, prošly podle stěžovatelky kontrolou ze strany orgánů daňové správy bez problémů (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na základní princip tzv. křížové kontroly). Orgány daňové správy také mohly na základě jí předložených stavebních deníků a dalších dokumentů nechat zpracovat znalecký posudek, který by stěžovatelkou zhotovované stavby pro účely doměřovacího řízení ocenil. Stěžovatelka nadto odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 Afs 238/2017-35 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod www.nssoud.cz), v němž bylo dovozeno, že správce daně má povinnost stanovit daň podle pomůcek, a to za situace, kdy daňový subjekt zajistil stavební práce, za něž sice inkasoval peněžité plnění, ovšem měl s nimi také logicky náklady.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky pak uvádí Ústavní soud následující.
9. Především je třeba uvést, že nyní uplatněná argumentace stěžovatelky se poněkud míjí s podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí. To se týká již stěžovatelčina odkazu na nález sp. zn. IV. ÚS 48/05, podle něhož mají být při stanovení daňové povinnosti zohledněny výdaje nutné k zajištění příjmů (Ústavní soud v tomto nálezu vycházel ze shora odkazovaného §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Již v odst. 19 ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je totiž dostatečně vysvětleno, že výdajem, který může být uznán jako výdaj snižující daňový základ poplatníka, je jen výdaj takový, který poplatník skutečně vynaložil v souvislosti s dosažením, zajištěním nebo udržením zdanitelných příjmů, a to v daném zdaňovacím období, když nadto o uznatelný výdaj jde jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Vynaložení takovéhoto výdaje přitom musí být řádně prokázáno.
10. Stěžovatelka proto sice prokázala, že v rozhodném období skutečně realizovala několik staveb, ale na druhou stranu neprokázala, že výdaje s nimi spojené lze uznat pro snížení daňového základu. Stěžovatelčina situace je tak odlišná od té, která je popisována v odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 238/2017; zatímco v tomto rozsudku byli sporní jen dodavatelé stavební firmy jako poplatníka, stěžovatelka v nyní posuzovaném případě nebyla schopna prokázat ani existenci jednotlivých plnění v podobě úhrad za dodávky stavebních prací a materiálu vedoucích k realizaci stěžovatelkou prováděných staveb alespoň do určité míry rozestavěnosti (když i ta je navíc ve stěžovatelčině věci sporná). Existenci takovýchto elementárních vztahů pak nebylo možno ověřit ani u stěžovatelkou tvrzených dodavatelů, neboť jejich účetnictví mělo být v tom kterém konkrétním případě do jednoho údajně buď zničeno, nebo zcizeno. Tato situace ale v případě stěžovatelky podle správních soudů brání tomu, aby stěžovatelce byla její daňová povinnost v doměřovacím řízení stanovena alespoň pomocí pomůcek podle §98 odst. 1 daňového řádu.
11. Nepřípadný je rovněž odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02, neboť v jejím případě nejde o uplatnění sankčního mechanismu v podobě pokuty (který by měl být vzhledem k jejím majetkovým poměrům podle jejího přesvědčení nepřiměřený), nýbrž jde o správné stanovení daňové povinnosti stěžovatelky. Na stěžovatelčin případ tak nelze nahlížet tak, že stěžovatelka vzhledem ke svým majetkovým poměrům není schopna uhradit jí dodatečně uloženou pokutu, ale není schopna uhradit daň, s jejíž výší měla při svých podnikatelských aktivitách [a při zohlednění (ne)důsledného plnění svých povinností jako daňového subjektu] počítat. Ve věci stěžovatelky konečně nejde ani o nepřiměřenou tvrdost zákona, který by orgánům veřejné moci ukládal povinnost sankcionovat porušení zákonných povinností pokutou, která by byla i ve své nejnižší výměře - vzhledem ke konkrétním okolnostem případu - zjevně nepřiměřenou.
12. V řízení, které předcházelo nyní posuzované ústavní stížnosti, správní soudy i orgány daňové správy dostatečně vysvětlily, proč doklady předkládané stěžovatelkou k podpoření jejího tvrzení o daňově uznatelných výdajích posoudily jako nevěrohodné nebo neúplné. Ústavní soud v tomto rozsahu na odůvodnění jejich rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
13. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka nejenže neprokázala alespoň stupeň rozestavěnosti jednotlivých již realizovaných staveb (z něhož by eventuálně zpětně mohly být určeny výdaje, jež stěžovatelka s realizací těchto staveb měla), ale věrohodně též nedoložila, že skutečně svým dodavatelům za jejich práci a materiál (údajně jen smluvně dohodnutou) cenu uhradila. Proto v daném řízení nebylo přistoupeno k tomu, že by hodnota jednotlivých staveb byla k určitému datu určována znaleckým posudkem. Není rovněž bez dalšího rozhodné, že podle tvrzení stěžovatelky finanční kontrola u jí tvrzených dodavatelů provedená orgány daňové správy proběhla bez jakýchkoliv problémů. Již Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatelky uvedl, že skutečnost, že u jednoho daňového subjektu nebyly jeho náklady hodnoceny jako daňově uznatelné výdaje, ještě neznamená, že by toto plnění nemohlo být u jiného daňového subjektu uznáno jako reálný příjem rozhodný pro stanovení daňové povinnosti. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že na straně jejích dodavatelů dokonce orgány veřejné moci přistoupily k zahájení trestního řízení mimo jiné pro podezření ze spáchání trestného činu daňového podvodu. Už jen z toho důvodu tedy není přesvědčivé tvrzení stěžovatelky, že daňová kontrola jejích dodavatelů neshledala žádná pochybení, byť stěžovatelka tvrdí, že zmíněné trestní řízení nesouviselo se zakázkami týkajícími se jejích stavebních projektů.
14. Podle Ústavního soudu lze tedy shrnout, že jak orgány daňové správy, tak i správní soudy se případem stěžovatelky náležitě zabývaly, svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, jejich závěry jsou logické a přesvědčivé a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby vystupoval ze své role v rámci ústavněprávního přezkumu, který je pro něj vymezen ústavními předpisy, a aby do jejich rozhodnutí za této situace zasahoval. Ostatně, jak bylo vysvětleno výše, stěžovatelka sama v ústavní stížnosti žádné přesvědčivé argumenty pro tento zásah nepředkládá.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu