ECLI:CZ:US:2021:3.US.2238.21.1
sp. zn. III. ÚS 2238/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené advokátem JUDr. Ľubomírem Fockem, se sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, č. j. 28 Cdo 1168/2021-1324, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 35 Co 18/2021-901, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2020, č. j. 31 C 366/2011-887, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 14 odst. 1 Mezinárodního protokolu o občanských a politických právech a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále také "obvodní soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že námitka místní nepříslušnosti obvodního soudu, vznesená stěžovatelkou jako žalovanou, se zamítá. Obvodní soud přitom vycházel z toho, že žalobkyně L. Zahrádková se žalobou domáhala nahrazení uložení povinnosti stěžovatelky vydat jí náhradní pozemky za nevydanou část pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). S ohledem na skutečnost, že doposud nebyl plně uspokojen restituční nárok žalobkyně, tato požádala o vydání jí blíže specifikovaných náhradních pozemků. Stěžovatelka k tomuto návrhu opakovaně namítla místní nepříslušnost obvodního soudu k projednání části této věci s odůvodněním, že v okamžiku, kdy se stanou žalobkyní uváděné náhradní pozemky předmětem řízení, není obvodní soud příslušný k nahrazení projevu vůle na vydání pozemků v obvodu jiného soudu prvního stupně, neboť ani jeden z pozemků nenáleží do jeho obvodu.
3. Obvodní soud ovšem tuto argumentaci stěžovatelky nepřijal, neboť podle §11 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád") se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době zahájení řízení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné zkoumat. Podle §88 písm. i) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 je přitom k řízení příslušný soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází, týká-li se řízení práva k ní. Podle §105 odst. 1 o. s. ř. dále platí, že soud zkoumá místní příslušnost jen do skončení přípravného jednání. Stěžovatelka přitom v dané věci námitku místní nepříslušnosti již jednou uplatnila, když o ní posléze rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 28 Cdo 328/2020-743 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/). Nejvyšší soud konstatoval, že řízení o nahrazení projevu vůle stěžovatelky při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 5, a to ohledně pozemků náležejících do obvodu působnosti tohoto soudu, což znamená, že řízení bylo zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost byla v souladu se zákonem dána. Takto stanovenou místní příslušnost pak nijak nemohla ovlivnit ani následná změna žaloby, na jejímž základě žalobkyně požadovala jiné pozemky nenacházející se v obvodu působnosti obvodního soudu, neboť v souladu se zásadou perpetuatio fori (trvání příslušnosti soudu) platí, že příslušnost soudu založená na počátku řízení se v jeho průběhu nemění, třebaže dojde ke změně skutečností, podle nichž byla místní i věcná příslušnost posouzena. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se navíc podává, že ohled na zásadu perpetuatio fori se uplatní i tehdy, dojde-li změnou žaloby, kterou soud připustí, ke změně věcné příslušnosti. Jelikož zkoumání podmínky řízení spočívající ve věcné příslušnosti soudu je občanským soudním řádem podřízeno rigidnějším pravidlům než v případě zkoumání příslušnosti místní, lze za použití logického argumentu a maiori ad minus dospět k závěru, že o to více lze tyto judikatorní závěry Nejvyššího soudu použít i v případech, když změnou žaloby (připuštěnou soudem) dojde ke změně místní příslušnosti soudu.
4. K odvolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno. Nad rámec východisek, která do odůvodnění svého rozhodnutí převzal z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 328/2020 obvodní soud, městský soud dále uvedl, že pokud žalobkyně změnila své žalobní žádání a domáhala se pozemků situovaných v obvodu působnosti jiného soudu prvního stupně, pak tato změna zajisté není natolik mimořádné povahy, aby odůvodňovala výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl nyní rovněž napadeným usnesením, neboť stěžovatelka neformulovala žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu je podle Nejvyššího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat. Z této ustálené praxe přitom vyplývá, že občanský soudní řád vychází při určení věcné a místní příslušnosti soudu i ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost soudu posuzuje podle okolností, které jsou dány v okamžiku zahájení řízení. Takto určená příslušnost trvá až do konce řízení. Změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, které eventuálně nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. Vyšel-li tedy městský soud ze závěru, že změna žaloby spočívající v nově vzneseném požadavku na vydání náhradních zemědělských pozemků, které se nenacházejí v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, nedostatek místní příslušnosti tohoto soudu založit nemůže, pak tento závěr je podle Nejvyššího soudu zcela správný a není důvod se od něho odchylovat.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že naplnění zásady perpetuatio fori by připadalo v úvahu jen tehdy, změnila-li by se poloha pozemků, jichž se žalobkyně původně domáhala. Nemůže se však podle stěžovatelky uplatnit v případě, kdy se stěžovatelka změnou žaloby domáhá zcela nových pozemků, čímž došlo ke změně předmětu řízení. Při změně předmětu řízení měl proto soud nárok žalobkyně na vydání každého jednotlivého pozemku posuzovat podle kritérií místní příslušnosti s ohledem na obvod, v němž se dotčený pozemek nachází. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018. Obvodní soud tak měl zkoumat svou místní příslušnost nově, a to v okamžiku, kdy žalobkyně počala požadovat jiné pozemky. To byl také okamžik, kdy stěžovatelka pod vlivem změny žaloby mohla poprvé uplatnit námitku místní nepříslušnosti. Na její věc podle stěžovatelky nelze aplikovat například Nejvyšším soudem odkazované usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, neboť na daný případ nedopadá.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud ve stručnosti následující.
11. Předně je vhodné uvést, že se stěžovatelka poněkud míjí s podstatou odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ta přitom nejsou v rozporu s jinou - stěžovatelkou odkazovanou - judikaturou Nejvyššího soudu [srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3791/2018], která vychází z toho, že v případě řízení o pozemcích vztahujícího se k nárokům podle restitučních předpisů, je výlučně místně příslušný takový prvostupňový soud, v jehož obvodu se nemovitá věc [zde tedy žalovanou nárokované pozemky] nachází. Zahájí-li se však řízení před soudem prvního stupně, jehož výlučná místní příslušnost byla určena v souladu s uvedeným kritériem polohy pozemku v jeho obvodu, a teprve během něj soud připustí změnu žaloby s tím, že předmětem řízení jsou nově pozemky náležející do obvodu jiného prvostupňového soudu, pak - podle judikatury Nejvyššího soudu, z níž obecné soudy v právě hodnocené věci důsledně vycházely - se upřednostní zásada perpetuatio fori a původně místně příslušný soud bude i nadále pokračovat v řízení.
12. Ústavní soud takovýto výklad (tedy upřednostnění principu trvání soudu namísto změny místně příslušného soudu) respektuje a v souladu s názorem Nejvyššího soudu se domnívá, že takový přístup není v rozporu ani s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce. Bylo-li totiž původní řízení zahájeno u příslušného soudu - tedy mimo jiné ze zákona takového, který je schopen nestranně a kvalifikovaně posoudit a rozhodnout konkrétní spor (když stěžovatelka opak o Obvodním soudu pro Prahu 5 v ústavní stížnosti netvrdí), pak ani z hlediska účastníků řízení a procesní ekonomie není bez dalšího žádoucí, aby soud, který se již s věcí seznámil a začal ji posuzovat, byl nahrazen soudem jiným s ohledem na eventuálně (nově) nastalý nedostatek místní příslušnosti.
13. Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, když údajně odkazují na rozhodnutí, jež se týkají skutkově a právně jiných případů. Odkazuje-li stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, týkající se eventuálního nedostatku podmínky řízení v podobě věcné nepříslušnosti soudu v důsledku změny návrhu na zahájení řízení, pak Ústavní soud má - rozdílně od stěžovatelky - za to, že i tento odkaz městského soudu, který pojal do odůvodnění svého rozhodnutí, je pro právě posuzovanou věc zcela přiléhavý. Byť se v něm totiž primárně vyhodnocuje eventuální nedostatek věcné příslušnosti soudu, jsou v něm také mj. uvedeny podmínky, kdy otázka věcné příslušnosti soudu nemůže být k tomu zákonem povoleným soudem znovu hodnocena, ač by vlivem změny žaloby nebyly podmínky věcné příslušnosti soudu (dodatečně) splněny. I tímto odkazem totiž obecné soudy v nyní posuzované věci chtěly toliko vyjádřit své - podle Ústavního soudu zcela logické a korektní - východisko, že je-li judikaturou umožněno, aby věc posoudil a rozhodl soud trpící nedostatkem věcné příslušnosti (byť zákon na dodržení kritéria věcné příslušnosti hledí ve srovnání s kritériem místní příslušnosti přísněji), pak je přiměřené, aby se primárně prosadil princip trvání příslušnosti soudu.
14. Podle Ústavního soudu lze tak uzavřít, že závěry obecných soudů uvedené v ústavní stížností napadených rozhodnutích jsou z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné. Ústavnímu soudu za dané situace nepřísluší, aby do posuzované věci jakkoliv zasahoval, neboť výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy, považuje za zcela korektní a odpovídající ustálené soudní judikatuře, takže nemohl být shledán ani nijak překvapivým.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu