ECLI:CZ:US:2021:3.US.2248.21.1
sp. zn. III. ÚS 2248/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. A., zastoupené Mgr. Kristýnou Černou, advokátkou, sídlem Vlastislavova 152/4, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2021 č. j. 25 Co 188/2021-2197, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. A. a nezletilé A. A., vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 10, čl. 33, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 4. 2021 č. j. 0 P 663/2015-2100 bylo vyhověno návrhu stěžovatelky (matky) na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhala, aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi (otci) bylo až do pravomocného rozhodnutí ve věci uloženo strpět docházku nezletilé vedlejší účastnice do Základní školy X.
3. K odvolání prvního vedlejšího účastníka rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením tak, že rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítá. Městský soud poznamenal, že obvodní soud rozhodl fakticky o něčem jiném, než čeho se stěžovatelka návrhem původně domáhala, neboť předmětem řízení tak, jak ho stěžovatelka vymezila, bylo nahrazení souhlasu prvního vedlejšího účastníka s přihlášením nezletilé do základní školy (byť se posléze domáhala též uložení povinnosti tomuto účastníkovi strpět docházku nezletilé do základní školy). Dle městského soudu tak vzhledem k tomu, že nezletilá doposud nebyla na základě zápisu ani přijata do této školy, nebylo možno po prvním vedlejším účastníkovi požadovat rovnou strpění docházky nezletilé. Především ale stěžovatelčině návrhu nebylo možno vyhovět proto, že by tím bylo de facto rozhodnuto ve věci samé. Zahájila-li totiž stěžovatelka řízení, v němž se domáhá nahrazení souhlasu prvního vedlejšího účastníka s volbou základní školy nezletilé, bylo zjevné, že se zároveň nemohla předběžným opatřením domáhat téhož. Takovým postupem by jednak došlo k upření práva ostatních účastníků řízení řádně se k věci vyjádřit a navrhnout případné dokazování, jednak by jím bylo předurčeno rozhodnutí ve věci samé, když pozdější změna základní školy by pak již jistě nebyla v zájmu nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že doposud nebylo rozhodnuto o školní docházce nezletilé, a stěžovatelce proto nezbývá než se v budoucnu opět obracet na soud s návrhem na vydání předběžného opatření. Nezletilá dosud docházela do Mateřské školy X a přeje si spolu se svými kamarády nastoupit do stěžovatelkou navrhované základní školy, přičemž stěžovatelka nesouhlasí s tím, aby nezletilá zažívala další stres z toho, že bude muset nastoupit do jiné základní školy, kde nikoho nezná; za situace, kdy je mezi rodiči udržováno konfliktní prostředí, by byla další změna v životě nezletilé nežádoucí. Nezletilá byla svěřena do výlučné péče stěžovatelky, a bude to právě ona, kdo bude muset zajišťovat dopravu nezletilé do školy a řešit všechny záležitosti spojené se školní docházkou. Dle stěžovatelky je vydání předběžného opatření v nejlepším zájmu nezletilé, která by již neměla více trpět neshodami rodičů a neschopností soudů ve věci rozhodnout; docházení do nezletilou preferované základní školy jí navíc dle stěžovatelky pomůže udržet si odstup od probíhajícího konfliktu rodičů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16; rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel (např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09).
8. Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech velmi rezervovaně. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy, resp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na jeho nařízení velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové projevy protiústavnosti však v posuzované věci shledány nebyly.
9. Předně nebylo možno přehlédnout, že stěžovatelka nevyužila poskytnuté možnosti vyjádřit se k odvolání prvního vedlejšího účastníka, ač jí v tom nic nebránilo (viz bod 7 odůvodnění napadeného usnesení), a městskému soudu tak neumožnila, aby při svém rozhodování zohlednil její námitky. K tomu Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity, na níž je vybudován institut ústavní stížnosti, a dodává, že postup, kdy si stěžovatelé "schovávají" argumenty až pro řízení před Ústavním soudem pro případ, že se svou věcí u obecných soudů neuspějí, nelze připustit (srov. též usnesení ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 102/21, ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2546/20 a další).
10. I v případě, že by Ústavní soud odhlédl od právě řečeného, nemohlo by to na závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic změnit. Závěr městského soudu, že nástup nezletilé do konkrétní základní školy formou nařízení předběžného opatření je v dané věci nepřípustný, neboť by tím bylo - nadto bez provedení rozsáhlejšího dokazování - předurčeno rozhodnutí ve věci samé, z ústavněprávního hlediska obstojí; je rovněž logicky a řádně zdůvodněn a Ústavní soud k němu nemá zásadnějších výhrad. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že jistě není žádoucí ponechávat nezletilou v nejistotě ohledně volby vhodné základní školy, do níž by měla nastoupit, navíc je-li právě uvedené jedním z důvodů neshod mezi stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem. Zároveň je však nutno zdůraznit, že tím, kdo má nezletilou chránit před rodičovskými konflikty a napomoci jí zůstat jim stranou, jsou především sami rodiče; představa stěžovatelky naznačovaná v ústavní stížnosti, že to za ně vyřeší vybraná (nebo jakákoliv jiná) základní škola, nemá v platném právu ani ve společenské realitě oporu.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu