ECLI:CZ:US:2021:3.US.2251.21.1
sp. zn. III. ÚS 2251/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 23 Cdo 704/2021-235, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 21 Co 168/2020-201, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2020, č. j. 19 C 275/2017-168, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel vůči žalovanému Výzkumnému ústavu zemědělské techniky, v. v. i. domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení s tím, že uvedenou částku poskytl žalovanému jako zálohu na plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dne 2. 4. 2013, od níž stěžovatel následně dne 7. 7. 2015 odstoupil. Obvodní soud nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že žalovaný neposkytl žádné z dílčích plnění dle předmětné smlouvy, a proto uzavřel, že v daném případě nebyl stěžovatel oprávněn od smlouvy odstoupit.
4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným a rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k odstoupení od předmětné smlouvy nebyl dán zákonný ani smluvní důvod.
5. Tento rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud s ohledem na obsah dovolání uvedl, že dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, nikoliv tedy otázkám skutkovým, přičemž zhodnotil, že stěžovatel se pokouší zpochybnit právě jen správnost a úplnost skutkových zjištění týkajících se toho, zda mu žalovaný poskytl dílčí plnění dle předmětné smlouvy o dílo.
6. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání a odvolání. Proto opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí učiněné závěry. Má za to, že obecné soudy se vůbec nezabývaly podstatou věci, tj. otázkou, zda žalovaný skutečně prokázal částečné plnění dle smlouvy. Stěžovatel opětovně poukazuje na nevěrohodnost vyslechnutých svědků, resp. obecným soudům vytýká, že nevyžádaly znalecký posudek, který by zhodnotil, zda podklady poskytnuté žalovaným představují řádné plnění dle předmětné smlouvy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky s příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup obvodního a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
10. Obvodní i městský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovaným závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatele je považuje za přesvědčivé a mající dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
11. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obvodní soud jednoznačně prokázal, že žalovaný prostřednictvím hlavního koordinátora zaslal stěžovateli email se soubory, které obsahovaly dílčí sjednané plnění, přičemž se vypořádal též s okolností zaslání emailu ze soukromé adresy koordinátora (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 14), jakož i s namítanou věrohodností vyslechnutých svědků (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 22; rozsudek městského soudu, bod 23). Městský soud též dostatečně vysvětlil, vycházeje přitom z kontextu nyní posuzovaného případu (mj. nepřehlédl, že stěžovatel zaplatil fakturu za dílčí práce ve lhůtě splatnosti, z čehož lze přinejmenším nepřímo usuzovat, že neměl výhrady ani k rozsahu fakturovaných prací), proč považoval za nepřípadný stěžovatelův požadavek odborného zhodnocení obsahu dílčího plnění (srov. rozsudek městského soudu, bod 22). Ústavní soud by opakování toho, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, považoval za nadbytečné; na tomto místě tedy postačí toliko odkázat na přesvědčivá rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu.
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel spíše jen předkládal vlastní skutkové závěry a neuvedl žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. S postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci se proto Ústavní soud ztotožňuje, resp. nespatřuje v něm protiústavní rysy.
14. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu