ECLI:CZ:US:2021:3.US.2292.21.1
sp. zn. III. ÚS 2292/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. T. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem Balbínova 404/22, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2021, č. j. 2 To 42/2021-29133, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021, č. j. 46 T 5/2015-29048, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva a svobody garantované v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále zásad právní jistoty, předvídatelnosti práva a postupu veřejné moci a spravedlivého rozhodování.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel složil na účet krajského soudu peněžitou záruku ve výši 17.000.000 Kč jako část peněžité záruky v celkové výši 150.000.000 Kč složené ve smyslu §73a odst. 2 odst. a) zákona č. 141/1961, trestního řádu (dále jen "trestní řád") ve prospěch obžalovaného S. Z. (dále jen "obžalovaný") jako nahrazení útěkové vazby [§67 písm. a) trestního řádu], pročež byl obžalovaný dne 1. 2. 2016 z vazby propuštěn. Následně byl obžalovaný vzat do vazby v jiné trestní věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017. V této trestní věci byl obžalovaný rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 3 T 151/2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 7 To 234/2019, pravomocně uznán vinným ze spáchání několika trestných činů, mimo jiné z trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku. Následně byl obžalovaný převeden z výkonu vazby do výkonu trestu odnětí svobody. Krajskému soudu byla dne 1. 4. 2021 doručena (opakovaně) žádost stěžovatele na změnu výše peněžité záruky podle §73a odst. 5 trestního řádu, kdy požadoval vrácení jím složených 17.000.000 Kč s tím, že obžalovaný byl již v jiné trestní věci pravomocně odsouzen a předán k výkonu trestu do věznice, čímž odpadl důvod, pro který byla tato záruka stanovena, tedy k tomu, aby obžalovaný neuprchl, neskrýval se a dostavoval se k úkonům trestního řízení.
3. Krajský soud napadeným usnesením žádost stěžovatele zamítl podle §73a odst. 5 trestního řádu a contrario. Krajský soud v hlavním líčení stěžovatele vyslechl a dal mu možnost se vyjádřit, přičemž stěžovatel setrval na své argumentaci v předmětné žádosti a doplnil, že nebyl řádně poučen o všech důvodech, pro které může peněžitá záruka připadnout státu, neboť kdyby o těchto důvodech věděl, peněžitou záruku by za obžalovaného nesložil. S ohledem na situaci, kdy v jiné trestní věci stále probíhalo dovolací řízení a řízení o stížnosti pro porušení zákona, nerozhodoval krajský soud o připadnutí peněžité záruky státu podle §73a odst. 4 písm. c) státu, ale pouze o žádosti stěžovatele a o trvání vazebních důvodů u obžalovaného, přičemž neseznal, že by v posuzované situaci vyvstaly nové vazební důvody, v jejichž důsledku by bylo nutné rozhodovat o případném zrušení peněžité záruky. Podle krajského soudu je totiž v dané věci klíčové, že obžalovaný byl v jiné trestní věci odsouzen mimo jiné i pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku, pro který je stíhán i v projednávané věci. Tuto skutečnost, tedy účast na jednání organizované zločinecké skupiny v době po propuštění z vazby v této trestní věci, je pak nutno vnímat jako opakování trestné činnosti ve smyslu §73a písm. c) trestního řádu. Stran nutnosti poučení o důvodech, pro které může peněžitá záruka připadnout státu, krajský soud uvedl, že všichni složitelé včetně stěžovatele byli poučeni ve smyslu §73a odst. 4, 6 a 7 trestního řádu. Krajský soud uvedl, že stěžovatel byl soudem na tyto důvody upozorněn již před složením této záruky v rámci vazebního zasedání dne 30. 9. 2015. Usnesení krajského soudu ze dne 6. 10. 2015, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti přijetí peněžité záruky ve výši 100.000.000 Kč, však bylo usnesením vrchního soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 6 To 89/2015, zrušeno. Ze strany složitelů včetně stěžovatele byly následně podány nové nabídky a usnesením ze dne 19. 1. 2016 krajský soud rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky, nově ve výši 150.000.000 Kč, přičemž v následném usnesení krajského soudu ze dne 28. 1. 2016 o přijetí složené peněžité záruky ve výši 150.000.000 Kč bylo obsaženo poučení ve smyslu §73a odst. 4, 6 a 7 trestního řádu. Krajský soud uvedl, že stěžovatel sám v rámci svých písemných nabídek peněžité záruky ze dne 24. 9. 2015 a 21. 1. 2016 výslovně prohlašuje, že byl seznámen s příslušnými ustanoveními §73a odst. 4, 6 a 7 trestního řádu a byl poučen o důsledcích s tímto spojených, přičemž tyto nabídky opatřil vlastnoručním podpisem.
4. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení krajského soudu stížnost k vrchnímu soudu jako příslušnému stížnostnímu soudu podle §146 odst. 2 písm. c) trestního řádu.
5. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl. Seznal totiž, že námitkám stěžovatele, že započetí výkonu trestu odnětí svobody, který byl obžalovanému uložen v jiné trestní věci, mělo vést k zániku důvodu útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, nelze přisvědčit. Podle vrchního soudu je důvodnost trvání útěkové vazby nutné posuzovat vždy v rámci konkrétní věci. V posuzované věci krajský soud správně vyhodnotil, že započetí výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci nevedlo v případě obžalovaného k zániku důvodu útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, neboť s ohledem na dřívější argumentaci ohledně důvodu útěkové vazby (hrozba uložení vysokého trestu, osoba obžalovaného, předchozí jednání obžalovaného) a charakter jednání obžalovaného, který se dopustil závažné trestné činnosti v souvislosti se snahou dostat se z vazby na svobodu, za což byl pravomocně odsouzen v jiné trestní věci, důvod útěkové vazby je dán i nadále a navíc došlo ještě k jeho zesílení. Stěžovateli tedy nelze vyhovět, a to i s odkazem na ustanovení §73a odst. 6 trestního řádu, z něhož vyplývá, že nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá záruka u obžalovaného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo k peněžitému trestu, do dne, kdy obžalovaný nastoupí výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení. V projednávané věci k tomu dosud nedošlo. Stran námitek stěžovatele ohledně jeho nepoučení co do důvodů možného připadnutí peněžité záruky státu vrchní soud seznal, že se nezakládají na pravdě. Stěžovatel sám ve své nabídce peněžité záruky výslovně prohlásil, že byl seznámen s důvody, pro které může peněžitá záruka připadnout státu podle §73a odst. 4 trestního řádu a s důvody, pro které může být peněžitá záruka použita na zaplacení peněžitého trestu či na úhradu nákladů trestního řízení podle §73a odst. 6 trestního řádu. To, že byl stěžovatel na důvody, pro které peněžitá záruka připadá státu nebo může být použita k zaplacení peněžitého trestu a nákladů trestního řízení, upozorněn, vyplývá ostatně i z písemného vyhotovení usnesení krajského soudu ze dne 28. 1. 2016, kterým bylo dle §73a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o přijetí peněžité záruky. Stěžovatel se navíc prostřednictvím svého zmocněnce podáním ze dne 1. 2. 2016 výslovně vzdal práva podat proti němu stížnost. Vrchní soud proto seznal, že krajský soud plně dostál své povinnosti upozornit stěžovatele dle §73a odst. 9 trestního řádu.
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá revize napadených usnesení. Vyjadřuje nesouhlas s výroky a argumentací obecných soudů a rekapituluje předchozí průběh řízení. Uvádí, že v rámci svého výslechu u krajského soudu dne 30. 9. 2015 nebyl poučen ve smyslu §73a odst. 9 trestního řádu, což vyplývá jak z vyžádaného hlasového záznamu, tak z přepisu protokolu. Poprvé se o možnosti propadnutí kauce dozvěděl až z usnesení o přijetí peněžité záruky ze dne 28. 1. 2016. Pokud by byl seznámen se skutečnostmi, které zakládají důvod vazby s možností propadnutí kauce, pokud obžalovaný poruší vazbu koluzní a pokračovací již během ústního jednání u krajského soudu dne 30. 9. 2015, jednoznačně by odmítl za obžalovaného kauci složit, neboť finanční částka měla sloužit jen pro zajištění vazby útěkové. Stěžovatel dále uvádí, že má za to, že v momentě, kdy obžalovaný je ve výkonu trestu pro jiný skutek, který spáchal, a je tedy omezen na osobní svobodě, peněžitá záruka za útěkovou vazbu postrádá své opodstatnění. Proto pominul-li důvod útěkové vazby, soud by měl bez dalšího rozhodnout o zrušení peněžité záruky a neměl by její vrácení oddalovat s poukazem na možnost postupu podle §73a odst. 4 trestního řádu. V části ústavní stížnosti nadepsané jako "ústavně právní argumentace" stěžovatel uvádí, že obecné soudy porušily jeho výše uvedená základní práva a že "ke znakům právního státu mezi základní principy platí zásada právní jistoty, její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak princip spravedlnosti. Předvídatelnost rozhodnutí je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státu spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Pouze takovéto chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli."
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, přičemž však dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se totiž Ústavní soud domnívá, že obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele.
11. K námitce, že peněžitá záruka měla být vrácena, neboť pominul důvod vazby, Ústavní soud uvádí, že podle §73a odst. 5 trestního řádu peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Rozhodne-li o zrušení peněžité záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda nejsou dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby.
12. Podle §73a odst. 6 trestního řádu nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá záruka u obviněného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, do dne, kdy obviněný nastoupí výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení; odstavec 7 tím není dotčen. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky.
13. Zdejší soud se otázkou námitky, že peněžitá záruka měla být vrácena, neboť pominul důvod vazby, když byla osoba, za niž byla peněžitá záruka složena, omezena na osobní svobodě z důvodu výkonu trestu v jiné trestní věci, již v minulosti zabýval (srov. usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 1314/15 nebo usnesení ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1405/155; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz), v nichž neshledal rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí návrhu na zrušení peněžité záruky jako porušení ústavně zaručených práva a svobod stěžovatelů. Zdejší soud dále v usnesení ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 3488/18 uvedl, že obecné soudy by měly vážit, zda skutečně může přetrvat vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu u osoby, která je omezena na osobní svobodě v jiném řízení, a pokud seznají, že ano, pak tento závěr podrobně odůvodnit.
14. V nyní posuzované věci, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, má Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly v intencích uvedených ustanovení trestního řádu a ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele svým postupem nijak neporušily. Obecným soudům bylo v době rozhodování známo, že obžalovaný, za něhož složil stěžovatel peněžitou záruku, byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, k jehož výkonu nastoupil, a k této okolnosti při svém rozhodování přihlížely. Obecné soudy nicméně dospěly k závěru (a tento závěr podrobně odůvodnily), že nemohou vyhovět žádosti stěžovatele na změnu výše a vrácení peněžité záruky, neboť vazební důvody u obžalovaného zcela nepominuly a naopak zesílily; navíc v daném případě může být dán pro případné rozhodnutí podle §73a odst. 4 písm. c) o propadnutí peněžité záruky státu, dále i proto, že obžalovaný je tímto trestem omezen na svobodě z jiného pravomocného rozhodnutí a orgány činné v projednávané trestní věci nemohou žádným způsobem ovlivňovat průběh výkonu tohoto trestu.
15. Lze proto učinit dílčí závěr, že ve způsobu vypořádání této námitky obecnými soudy zdejší soud nezjistil protiústavní pochybení, případně vybočení z jeho vlastní judikatury.
16. K námitce, že stěžovatel nebyl poučen podle §73a odst. 9 trestního řádu, Ústavní soud uvádí, že podle §73a odst. 9 trestního řádu musí být složitel předem upozorněn na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, být použita na zaplacení peněžitého trestu, nákladů řízení nebo k uhrazení pohledávky poškozeného. Trestní řád nicméně blíže nestanovuje, kdy přesně a jakým způsobem má být na tyto skutečnosti složitel upozorněn.
17. Doktrína (srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, systém ASPI) má za to, že upozornění podle §73a odst. 9 trestního řádu musí být dáno předem, a to nejlépe již v okamžiku, kdy soud nebo v přípravném řízení soudce či státní zástupce rozhodnou podle §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu na návrh obviněného nebo jiné osoby, která nabízí složení peněžité záruky, o tom, že přijetí peněžité záruky je přípustné. Zákonný požadavek na upozornění složitele peněžité záruky podle §73a odst. 9 trestního řádu lze nicméně považovat za splněný i v situaci, kdy je příslušné upozornění součástí odůvodnění a poučení obsaženého v rámci písemného vyhotovení usnesení soudu o přijetí záruky podle §73a odst. 1 trestního řádu, neboť ten, kdo peníze složil, proti němu ještě může brojit stížností. Pro správnost tohoto závěru svědčí navíc to, že zákon v §73a odst. 9 používá označení "osoba, která peněžitou záruku složila".
18. Ústavní soud se poučením podle §73a odst. 9 trestního řádu zabýval v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2787/15 (N 112/81 SbNU 763). V tehdy posuzovaném řízení vyšlo až po pravomocném odsouzení najevo, že složitelkou peněžité záruky byla manželka obžalovaného, která tudíž nebyla v průběhu rozhodování o přípustnosti a přijetí peněžité záruky identifikována jako složitelka, natož poučena ve smyslu §73a odst. 9 trestního řádu. Ústavní soud v uvedeném nálezu výslovně formuloval, že poučovací povinnost soudu podle §73a odst. 9 trestního řádu. "nechápe jako pouhou obecnou poučovací klauzuli, jakou je přijetí peněžité záruky ze strany soudu. Na posuzování jejího naplnění však Ústavní soud nenahlíží formalisticky. Pro dostatečnou ochranu majetku dotčené osoby postačí, bude-li nad veškerou pochybnost zřejmé, že tato soudem identifikovaná osoba byla předem dostatečně a prokazatelně zpravena o budoucím možném nakládání se složenou zárukou (např. podle §71 odst. 2 nebo §73a odst. 4 až 8 trestního řádu). Avšak vzhledem k tomu, že takové poučení může sledovat protichůdné cíle (pobídka složit nebo naopak odrazování od složení), je nutno z hlediska ochrany zájmů složitele vyžadovat, aby obecný soud, jako orgán ochrany základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), před přijetím peněžité záruky ověřil, zda se osobě záruku skládající takového poučení dostalo." Ústavní soud se dále zabýval poučením podle §73a odst. 9 trestního řádu v usnesení ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 3488/18 (týkající se související věci s věcí právě rozhodovanou), v němž jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl stížnost stěžovatelů, namítajících absenci poučení. Ústavní soud však s ohledem na to, že stěžovatelé sami již ve svých písemných nabídkách peněžité záruky výslovně uvedli, že jsou poučeni ve smyslu §73a odst. 9 trestního řádu, neshledal porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod.
19. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí obecných soudů, v nyní posuzované věci se stěžovateli dostalo řádného poučení již na základě jeho vlastního prohlášení, které učinil v rámci nabídky peněžité záruky, což v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje. V rámci nabídky peněžité záruky stěžovatel výslovně prohlašuje, že byl seznámen s důvody, pro které může být rozhodnuto o tom, že peněžitá záruka dle ustanovení §73a odst. 4 trestního řádu připadá státu, a dále, že byl poučen dle ustanovení §73a odst. 6 trestního řádu o důvodech, pro které může být peněžitá záruka použita na zaplacení peněžitého trestu a nákladu řízení. Jak již Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 2787/15, na posouzení naplnění povinnosti k poučení podle §73a odst. 9 nenahlíží formalisticky. Pokud osoba nabízející složení peněžité záruky sama učiní písemné prohlášení, o jehož věrohodnosti netřeba pochybovat, že je ve smyslu §73a odst. 9 trestního řádu poučena, je tím dotčená procesní podmínka splněna. Stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje ani fakt, že poučení podle §73a odst. 9 trestního řádu bylo obsaženo v usnesení krajského soudu o přijetí peněžité záruky, přičemž podle doktríny toto pro naplnění povinnosti poučit složitele podle §73a odst. 9 trestního řádu postačuje. Stěžovatel měl možnost podat proti tomuto usnesení stížnost, tohoto práva se však sám výslovně vzdal.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že nenašel žádný ústavněprávní důvod pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu