ECLI:CZ:US:2021:3.US.2305.21.1
sp. zn. III. ÚS 2305/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Seilera, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, č. j. 25 Cdo 1205/2021 - 178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 54 Co 415/2020 - 147, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 27 C 111/2019 - 103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost stěžovatel rovněž spojil s návrhem, aby mu Ústavní soud přiznal náklady řízení v tomto řízení.
2. Věcným důvodem řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, bylo poškození domu vlastněného stěžovatelem, do kterého dne 27. 6. 2015 narazilo osobní vozidlo, které poté shořelo. Stěžovateli byla pojišťovnou v důsledku této pojistné události vyplacena částka 171 315 Kč.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí dále vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 716 570 Kč s příslušenstvím, jelikož shledal promlčeným nárok stěžovatele (žalobce), uplatněný na pojistné plnění za škodu na jeho domě (566 570 Kč), poškozeném při dopravní nehodě vozidlem pojištěným podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb.") u žalované společnosti Allianz pojišťovna, a. s. Dále stěžovatel po žalované žádal odškodnění nemajetkové újmy, kterou v důsledku této škodné události údajně utrpěl (150 000 Kč).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k částečnému zpětvzetí žaloby ústavní stížností napadeným rozsudkem co do částky 616 570 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil. Co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Věcně tak městský soud rozhodl o žalobě na zaplacení částky 90 000 Kč na náhradu škody na majetku stěžovatele a o zaplacení částky 10 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy způsobené rovněž stěžovateli, to vše za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Ztotožnil se přitom se závěrem obvodního soudu, že nárok stěžovatele na pojistné plnění je podle §635 odst. 2 občanského zákoníku ("Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje."), ve spojení s §629 odst. 1 občanského zákoníku ("Promlčecí lhůta trvá tři roky.") a ve spojení s §626 občanského zákoníku ("U práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.") promlčen, aniž by posuzoval splnění předpokladů odpovědnosti žalované za oba uplatněné nároky [odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz)]. Stěžovatel totiž uplatnil u soudu právo na pojistné plnění až poté, co marně uplynula tříletá subjektivní promlčecí lhůta, v níž mohl uplatnit právo na náhradu škody proti škůdci samotnému (tedy řidiči vozidla). Tím se podle §635 odst. 2 občanského zákoníku promlčelo též právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti.
5. Následné řízení o dovolání vyvolané stěžovatelem směřující proti rozsudku obvodního soudu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu pro nedostatek funkční příslušnosti zastaveno a dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku městského soudu bylo odmítnuto. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud zejména uvedl, že rozhodoval-li městský soud o žalobě sestávající ze dvou samostatných nároků, a to nároku na pojistné plnění za poškození domu v částce 90 000 Kč a nároku na pojistné plnění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, pak posledně uvedený nárok nepřevyšuje limit stanovený §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), přičemž v dané věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o žalobě na zaplacení částky 10 000 Kč nepřípustné. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že účelem ustanovení §635 odst. 2 občanského zákoníku je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Toto ustanovení má zabránit situacím, kdy by poškozený mohl vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je jeho nárok vůči škůdci již promlčen. Závazek z pojištění odpovědnosti má totiž akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se proto může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta podle ustanovení §626 občanského zákoníku, a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Městský soud se tak v právě hodnoceném případě při posouzení běhu promlčecí lhůty neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nadto městský soud nepokládal námitku promlčení vznesenou žalovanou za rozpornou s dobrými mravy a ani stěžovatel v dovolání podle Nejvyššího soudu neuvedl žádné argumenty, které by mohly vést k závěru o nesprávnosti tohoto právního posouzení. Proto také v tomto rozsahu bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak uvádí Ústavní soud následující.
10. Předně Ústavní soud poznamenává, že ani podle jeho názoru v postupu žalované nelze shledat nic nemravného, co by nadto směřovalo ke zneužití práva. Žalovaná - což stěžovatel v ústavní stížnosti ani sám netvrdí - totiž nijak neovlivňovala okamžik, kdy se stěžovatel (sám advokát) rozhodl podat příslušnou žalobu. Pokud žalovaná jen využila nového výkladu právní úpravy obsažené v občanském zákoníku a vznesla námitku promlčení, nelze v této okolnosti shledávat nic nemravného.
11. Stěžovateli lze nicméně na druhou stranu přisvědčit v tom, že výklad přijatý Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 (srov. k tomu také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4303/2019) se do určité míry odklonil od do té doby uznávaného výkladu §626 občanského zákoníku, že u práva z pojistného plnění je promlčecí lhůta de facto čtyřletá [srov. k tomu výslovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, jenž interpretoval obsahově obdobné ustanovení §104 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.")]. Doba jednoho roku od pojistné události rozhodná pro stanovení počátku promlčecí lhůty byla stanovena zejména s ohledem na potřebu ustálení zdravotního stavu, pokud při pojistné události (typicky nehodě) došlo k poškození zdraví. Pravidlo jednoho roku od pojistné události sice zůstalo v ustanovení §626 občanského zákoníku zachováno, nicméně od vynesení rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 je nově vykládáno tak, že se právo poškozeného na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti škůdce za škodu promlčí nejpozději uplynutím promlčecí lhůty, v jejímž průběhu se poškozený mohl domáhat náhrady škody po škůdci. Nejvyšší soud toto omezení v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4303/2019 vysvětlil tak, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti škůdce nahradit vzniklou újmu, která je předpokladem pro vznik práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by podle Nejvyššího soudu odporovala mimo jiné koncepci pojistného zájmu zakotveného §2761 občanského zákoníku, majícího bránit zneužití pojištění - srov. k tomu Haas, Karel. Výklad k §2761 (Generální klauzule) In. ŠVESTKA, Jiří, a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§2521-3081) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer.
12. Ústavní soud přitom konstatuje, že tento výklad lze z ústavněprávního pohledu akceptovat, neboť je odůvodněn samotnou povahou pojištění a jednotlivých vztahů v rámci pojistné smlouvy. Nevykazuje žádnou takovou úvahovou diskrepanci, která by byla zjevně nelogická nebo by vedla k evidentní nespravedlnosti. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby do výkladu přijatého Nejvyšším soudem zasahoval, jelikož jeho úkolem není a ani být nemá sjednocování výkladu podústavního práva.
13. Nadto Ústavní soud v této souvislosti odkazuje například na nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345), v němž Ústavní soud v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. "opravy" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem [srov. k tomu např. Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 6, s. 191-197].
14. Obecné soudy tedy ve věci stěžovatele postupovaly správně a korektně, pokud právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 aplikovaly i v jeho věci. V daném případě nadto škodní událostí nebyl přímo ovlivněn život nebo zdraví stěžovatele nebo jeho nejbližších (byť Ústavní soud nezpochybňuje, že škodní událost zdraví stěžovatele - jak sám v ústavní stížnosti naznačuje - rozhodně neprospěla) a část škody na majetku byla stěžovateli v rámci pojistných vztahů uhrazena. I proto není akceptace námitky promlčení ze strany obecných soudů, kterou vznesla žalovaná, zjevným projevem nespravedlnosti [srov. k tomu naopak smrtelné následky nehody a z toho plynoucí korekce jinak obecně akceptovaného retrospektivního působení změn v judikatuře například v podmínkách nálezu sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333) nebo nálezu sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/]. Takovéto závažné okolnosti škodní události se totiž v právě hodnocené věci nevyskytují. Sám Nejvyšší soud pak v ústavní stížností napadeném usnesení správně vysvětlil, že pro věc stěžovatele není přiléhavý ani jím odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 2552/18 ze dne 16. 6. 2020; to přitom nad rámec důvodů uvedených Nejvyšším soudem i proto, že podle skutkových okolností tohoto nálezu pojišťovna invalidní poškozené (později stěžovatelce) odmítla po dlouhém vyjednávání plnit a posléze se v řízení bránila právě vznesením námitky promlčení.
15. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud jako odvolací soud chybně neumožnil jeho manželce vystupovat v řízení před ním v roli podpůrce podle §116a o. s. ř., když akceptaci námitek podpůrce podmiňoval přítomností samotného stěžovatele, jenž se jako podporovaný mohl s podpůrcem při jednání soudu radit (podpůrce tedy podle městského soudu v řízení nemohl vystupovat bez přítomnosti samotného podporovaného, jako je tomu například v případě právního zástupce), pak takovýto výklad městského soudu je zcela v souladu se samotným zněním §116a o. s. ř. i s jeho komentářovým výkladem [srov. k tomu JIRSA, Jaromír. Výklad k §116a In. JIRSA, Jaromír aj. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer].
16. Důsledně vzato je nadto tato námitka z pohledu hodnocení před Ústavním soudem nepřípustná, neboť stěžovatelova argumentace ve svém důsledku směřuje k tomu, že mu městský soud nesprávným výkladem oprávnění podpůrce znemožnil realizaci jeho procesních práv před soudem jako účastníka řízení. Proti takové vadě je však možno se bránit žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř., jejíž vyčerpání stěžovatel ale v ústavní stížnosti netvrdí. Stejnou povahu by pak ve své podstatě měly i stěžovatelem namítané vady spočívající v nesprávném obeslání stěžovatele ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek (byť jej stěžovatele i přes údajné pochybení soudu nakonec řádně uhradil), jakož i tvrzená absence doručení vyjádření žalované ke stěžovatelovu částečnému zpětvzetí žaloby. Zmatečnostní vadu by ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. představovala i okolnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Odkazovaly-li obecné soudy ve věci stěžovatele dále na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983 sp. zn. Sc 2/83, pak tak činily jen v rozsahu východiska, že je-li uplatňované právo promlčeno, není třeba zkoumat samotnou jeho existenci. Obecné soudy tedy na druhou stranu odkazem na toto stanovisko vůbec nezpochybňovaly povinnost zkoumat eventuální rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.
17. Upozorňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti též okrajově na to, že řízení před obvodním soudem mělo být zatíženo průtahy, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohly být v dané věci průtahy v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Kdyby se totiž stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem týkajícím se délky řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
18. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Stěžovatel je navíc sám advokátem, který v tomto řízení nebyl zastupován advokátem jiným, a jelikož řízení před Ústavním soudem nepodléhá poplatkové povinnosti, není ani zjevné, jaké náklady by stěžovateli mohly vzniknout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu