ECLI:CZ:US:2021:3.US.2332.21.1
sp. zn. III. ÚS 2332/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem sídlem Zámečnická 3a, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27. 5. 2021, č. j. 2 To 32/2021-468, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 8. 12. 2020, č. j. 2 T 44/2016-428, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") byla obžalovaná J. Š. podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo také "trestní řád") zproštěna obžaloby pro skutek spočívající zjednodušeně řečeno v tom, že nechala z blíže specifikované stodoly odstranit střechu, ač nebyla jejím vlastníkem a věděla, že vlastníkem stodoly se po zaplacení nejvyššího podání na účet exekutora stal poškozený - nyní stěžovatel. Tím stěžovateli měla způsobit škodu v celkové výši nejméně 65 149 Kč a spáchat přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). V obžalobě označený skutek však nebyl podle okresního soudu trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel jako poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud se totiž řídil východisky plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1201/2018 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), které Nejvyšší soud vydal k dovolání obžalované. Ke zproštění obžalované pak okresní soud přistoupil - zjednodušeně řečeno - proto, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že se stěžovatel jako poškozený stal vlastníkem předmětné stodoly a že ho tedy obžalovaná uvedeným jednáním poškodila.
3. Následné odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jeseníku proti citovanému rozsudku okresního soudu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Okresním soudem totiž byly podle krajského soudu v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami ovládajícími dokazování v trestním řízení a za takové situace by krajský soud mohl zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdyby přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení bylo v nesouladu se zjištěnou důkazní situací. Ke zrušení zprošťujícího rozsudku totiž podle krajského soudu nepostačuje jiný názor odlišný od názoru okresního soudu. Krajský soud by tedy do věci mohl zasáhnout jen tehdy, pokud by závěr okresního soudu nemohl pro svou vadnost obstát, avšak o takový případ v dané věci zjevně nešlo. S ohledem na zprošťující výrok pak rozhodl okresní soud podle krajského soudu správně i o uplatněném nároku stěžovatele na náhradu škody tak, že jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Podstata stěžovatelovy stížnostní argumentace spočívá v tom, že závěr vedoucí ke zproštění obžaloby je nesprávný, neboť stěžovatelem tvrzené vlastnické právo ke stodole se neodvíjí od žádných právních jednání předchozích vlastníků stodoly [ať už skutečných nebo domnělých (vlastnictví obžalované z toho nevyjímaje)], ale z původního nabytí vlastnictví ze strany stěžovatele v rámci dražby, když stěžovatel byl po proběhlé dražbě v dobré víře, že stodolu získal [v této souvislosti stěžovatel odkazuje na ustanovení §1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")].
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud již dříve opakovaně konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz §12 odst. 6 tr. ř.). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 tr. ř., jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
9. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde primárně o právo poškozeného potrestat pachatele (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), nýbrž o povinnost státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení proto je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)], aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
10. Proto také Ústavní soud k požadavku na efektivní trestní řízení a účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) vždy uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Je totiž jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu. Závěry šetření pak musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, kdy jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
11. Pokud Ústavní soud posoudil vstříc výše řečeným zásadám případ stěžovatele, dospěl k závěru, že nedošlo k porušení jím tvrzeného práva na efektivní trestní řízení. Zde Ústavní soud připomíná, že pokud ve své rozhodovací praxi (a to zcela výjimečně) přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 nebo čl. 10 odst. 1 Listiny či čl. 4 odst. 1 a 2 nebo čl. 5 odst. 1 Úmluvy, dělo se tak výhradně za situace, kdy bylo trestní řízení ukončeno již rozhodnutím policejního orgánu, tj. v rané fázi trestního řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). Jestliže však v případě stěžovatele byla nejen podána obžaloba, ale věc byla též řádně projednána před nalézacím a odvolacím soudem (a to dokonce opakovaně, viz shora), nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že by bylo možno hovořit o nedostatečném vyšetření předmětného skutku. Ústavní soud tudíž neshledal, že by vyšetřování dotčené věci trpělo jakýmikoli zjevnými vadami či excesy, takže by byl nezbytný jeho kasační zásah. Orgány činné v trestním řízení postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle, přičemž pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obžalovaná byla v dané věci zproštěna obžaloby a nebyla shledána vinnou, nelze v tomto výroku soudu shledat jakýkoli zásah do práv a svobod stěžovatele jakožto poškozeného, jelikož - jak je uvedeno shora - mu nepřísluší žádné základní právo na odsouzení obžalované.
12. Z hlediska eventuálních majetkových práv poškozeného navíc Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel může nadále domáhat nároku na náhradu škody samostatně v řízení před civilními soudy, které má v těchto věcech fakticky přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 tr. ř., a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 tr. ř.). Předpokladem pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody v rámci adhezního řízení, je v případě aplikace ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odsuzující rozsudek. V případě zproštění obžaloby z jakéhokoliv důvodu uvedené v ustanovení §226 tr. ř. je obligatorně poškozený podle ustanovení §229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní nebo jiné řízení. Tento výrok nemůže poškozený účinně napadenou odvoláním ani mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k této skutečnosti neměl stěžovatel k dispozici žádný opravný prostředek, který by chránil jeho práva a oprávněné zájmy. Stěžovatel tudíž má ve své dispozici i nadále procesní prostředek k ochraně svých subjektivních práv (o čemž byl ostatně v napadeném rozsudku okresního soudu řádně poučen), kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení, nemůže se však nyní dovolávat de facto práva na potrestání jiné osoby, neboť žádné takové subjektivní právo mu ústavní pořádek nezaručuje.
13. Stěžovatel se proto mýlí, pokud se domnívá, že v důsledku postupu soudů bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek (bod V.3. ústavní stížnosti). Stěžovatel totiž má ve své dispozici procesní prostředek k ochraně subjektivních zájmů jednotlivce, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je třeba přitom vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li proto v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatele, který byl napadeným rozhodnutím okresního soudu s nárokem na náhradu škody odkázán právě na občanskoprávní řízení, přičemž takto mu zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu).
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu