ECLI:CZ:US:2021:3.US.2346.21.1
sp. zn. III. ÚS 2346/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 3 Tdo 318/2021-919, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 To 346/2019-832, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 7. 2019, č. j. 10 T 140/2014-738, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle ustanovení §143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku.
3. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení §143 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému L. R. částku 1 000 000 Kč, přičemž podle ustanovení §229 odst. 2 téhož zákona byl tento poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovateli bylo rovněž uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 5 257 Kč, přičemž i tato poškozená byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozenému L. R., a podle ustanovení §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle ustanovení §143 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Odvolací soud dále podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému L. R. částku 700 000 Kč a se zbytkem jeho nároku poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
5. Následné dovolání stěžovatele odmítl v záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
7. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá stejnou argumentaci jako v průběhu předchozího řízení, na což ostatně výslovně poukazuje. Opětovně tudíž namítá, že "mezi jeho jednáním (případně nejednáním) a vzniklým fatálním následkem není dána příčinná souvislost." Připomíná průběh předchozího řízení, v němž jej okresní soud dvakrát zprostil obžaloby pro nedostatek zavinění. Stěžovatel uvádí, že se obecné soudy při posuzování příčinné souvislosti nevyrovnaly s podílem poškozeného na porušení bezpečnostních předpisů. Odkazuje rovněž na provedené znalecké posudky, které potvrzují, že stěžovatel, jakožto plynař, neměl povinnost prověřovat přívod vzduchu do bytu, z čehož dovozuje, že "úvaha soudu, že stěžovatel měl věnovat větší pozornost digestoři, která není plynovým zařízením, není na místě".
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Naznačený extrémní nesoulad, který by vedl ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však zdejší soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Souhrnně lze uvést, že předkládaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena především v rovině práva podústavního, kdy stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
11. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že obecné soudy provedeným dokazováním zjistily všechny rozhodné skutečnosti a nade vší pochybnost prokázaly, že stěžovatel porušil důležitou povinnost ve smyslu skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle ustanovení §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se totiž podává (srov. rozsudek krajského soudu, body 40-41 a 49), že stěžovatel svou povinnost porušil tím, že při kontrolách a revizích v bytě poškozeného nedodržel veškerá ujednání, ke kterým se zavázal smlouvou o dílo a jež byla koncipována tak široce, že stěžovatel měl povinnost kontrolovat v podstatě vše, mj. též simulované poruchy (konkrétně tedy tah v případě spuštění průtokového ohřívače a digestoře zároveň). Z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že - s ohledem na spoluzavinění poškozeného - průtokový ohřívač nebyl zásadně zanesený, jeho znečištění tudíž nemělo vliv na tragickou událost (srov. rozsudek krajského soudu, body 44 a 47). Nejvyšší soud též shrnul a dále rozvedl závěry týkající se naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body
46-51).
12. Na těchto závěrech, souvisejících toliko s výkladem podústavního práva a zjišťováním skutkového stavu, zdejší soud nehodlá - a vzhledem ke svému postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti - ani nemůže cokoliv rozporovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.
13. Z důvodů výše uvedených proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu