ECLI:CZ:US:2021:3.US.2383.21.1
sp. zn. III. ÚS 2383/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 28. července 2021 sp. zn. 2 ZT 435/2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 26. listopadu 2020 č. j. KRPL-73825-114/TČ-2019-180581, za účasti Okresního státního zastupitelství v Liberci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo napadeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 2 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství společně s obviněným D. N.
3. Stěžovatel usnesení policejního orgánu napadl stížností k Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci (dále jen "okresní státní zastupitelství"), která byla napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že dne 4. 5. 2021 byli stěžovatel a jeho obhájce vyzváni, aby prostudovali trestní spis, což učinili dne 28. 5. 2021 a vznesli následně návrhy k dokazování. Tyto návrhy byly komisařkou zamítnuty. Lze uzavřít, že tím skončilo vyšetřování podle §166 trestního řádu. Teprve po ukončení vyšetřování bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Vyšetřování tedy proběhlo, aniž by se okresní státní zastupitelství vůbec zabývalo zákonností tohoto trestního stíhání, když celé přípravné řízení proběhlo, aniž by bylo o stížnosti stěžovatele rozhodnuto. Tento postup stěžovatel nahlíží jako rozporný s čl. 8 odst. 2 Listiny.
5. Stěžovatel dále namítá nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť v něm chybí označení jeho zaměstnání. Tuto skutečnost stěžovatel ve stížnosti policejnímu orgánu výslovně vytýkal.
6. Stěžovatel uvádí, že z usnesení o zahájení trestního stíhání neplyne jednoznačný ani pravděpodobný závěr o tom, že by se jakkoliv spolčil s obviněným D. N. Napadené usnesení toliko popisuje dopravní nehodu ze dne 16. 6. 2018, která by musela být výsledkem dohody obviněných. Takový závěr však podle názoru stěžovatele není důkazně podložen, čímž stěžovatel zpochybňuje hodnocení znalce Ing. Tesaře, který ve znaleckém posudku uvedl, že "poškození vozidla vzniklo jinak a na jiném místě a jiným než deklarovaným způsobem".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel však nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.
8. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). V uvedených zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
9. Ústavní stížností by měla být napadána toliko konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, jako je tomu i v posuzované věci, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1334/10, ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 nebo ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3216/15). Přestože z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky. Jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v dalším řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzované věci není ani jedna z těchto podmínek naplněna. Stěžovatel je trestně stíhán, nyní se jeho trestní věc nachází ve fázi podání obžaloby, tudíž je zcela zjevné, že bude-li trestní řízení nadále pokračovat, a dostane se do fáze hlavního líčení před příslušným soudem, stěžovatel bude moci plně uplatnit veškeré své námitky v řízení před soudem. V daném stadiu trestního řízení není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené kompetence povolán k námitkám předestřeným stěžovatelem v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Z uvedeného důvodu zde nejsou dána pravomocná rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by byla schopna sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.
10. Pro výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj