ECLI:CZ:US:2021:3.US.2397.21.1
sp. zn. III. ÚS 2397/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2021 č. j. 67 To 246/2021-98, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v délce dvou let, který mu byl pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. 4 T 35/2016, dále trest odnětí svobody v délce dvou let, který mu byl pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 1 T 139/2017 a trest odnětí svobody v délce čtyř měsíců, který mu byl pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 3 T 128/2019. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. 16 PP 17/2021 na žádost stěžovatele podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku za použití §331 odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu Probační a mediační služby. Obvodní soud zároveň stěžovateli uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil.
3. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") napadl usnesení obvodního soudu stížností, kterou shledal Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní napadeným usnesením důvodnou a podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl, neboť stěžovatel se dopustil ve výkonu trestu kázeňského přestupku, což reflektuje i poměrně negativní stanovisko Vězeňské služby České republiky (dále jen "vězeňská služba"). Městský soud tedy dovozuje, že nebyla naplněna podmínka polepšení. Zároveň poukazuje i na dosavadní trestní minulost stěžovatele, který byl již několikrát soudně trestán, přičemž tresty, které mu byly podmíněně odloženy, byly z důvodu nevedení řádného života přeměněny na tresty nepodmíněné, což vypovídá o nenaplnění další podmínky, prognózy vedení řádného života v budoucnu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že městský soud toliko převzal v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumenty státního zástupce, které však nemají oporu v dokazování ani v konstantní judikatuře Ústavního soudu, neboť stěžejními důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění bylo jeho umístění do III. skupiny vnitřní diferenciace a dále to, že má stěžovatel zjevně sklony k páchání trestné činnosti s ohledem na obsah jeho trestního rejstříku. Zároveň městský soud konstatoval, že stěžovatel nedostatečně hradí způsobenou škodu.
5. K uvedeným argumentům stěžovatel podrobně uvádí, že kázeňské potrestání bylo neoprávněné, neboť stěžovateli byl mobilní telefon podstrčen jako "odměna" za to, že se snažil ukončit potyčku spoluvězňů, s níž však neměl nic společného. Stěžovatel následně o této potyčce pravdivě vypovídal, k nelibosti spoluvězňů. Důsledkem této potyčky bylo přemístění stěžovatele do III. skupiny vnitřní diferenciace.
6. Městský soud dále porušil zásadu tzv. dvojího přičítání, když fakticky přihlédl k některým stěžovatelovým záznamům v rejstříku trestů, a stěžovateli vytkl, že na náhradě škody uhradil doposud toliko přibližně 10 000 Kč, což je však argument používaný snad ve všech rozhodnutích, kterými se zamítá žádost o podmíněné propuštění, jak ostatně právní zástupce stěžovatele ví ze své právní praxe. Nicméně stěžovatel nemá takové finanční prostředky, které by mu umožnily škodu hradit ve vyšších splátkách, než činí 150 Kč měsíčně. Stěžovatel zdůrazňuje, že by měla být hodnocena především snaha závazky hradit, nikoliv konkrétní výše již uhrazené škody.
7. Stěžovatel podotýká, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podmíněné propuštění již není žádným privilegiem pro "nejlepší" odsouzené, nýbrž při splnění zákonných podmínek má soud povinnost odsouzeného podmíněně propustit.
8. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání, kdy městský soud ani neprovedl žádné další důkazy, zejména opomenul obsah výpovědi stěžovatele k jeho kázeňskému přestupku, a pouze důkazy již provedené obvodním soudem vyhodnotil v neprospěch stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů, nicméně je povolán zasáhnout, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad řádně vedeného řízení [srov. např. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207)]. Za takový exces lze považovat například rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opření rozhodnutí toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], posouzení zákonné podmínky prognózy vedení řádného života na svobodě na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu [nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)] či porušení principu kontradiktornosti řízení a rovnosti stran [nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
12. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je koncipováno jako mimořádný zákonný institut (nález sp. zn. III. ÚS 599/14). Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu naopak nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, naplnil-li odsouzený zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky (nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 veřejně dostupným na http://nalus.usoud.cz).
13. Stěžovatel zdůrazňuje, že institut podmíněného propuštění nelze vnímat jako privilegium určené pouze pro úzkou skupinu odsouzených, nýbrž při splnění zákonem stanovených podmínek je nutno odsouzeného podmíněně propustit. Tomuto stanovisku stěžovatele nelze upřít správnost, jak ostatně vyplývá ze shora uvedené judikatury. Při splnění zákonem stanovených podmínek (uplynutí zákonem stanovené doby, polepšení ve výkonu trestu a pozitivní prognóza vedení řádného života) nemá soud žádnou diskreci, zda odsouzeného podmíněně propustí či nikoliv. V případě stěžovatele je však nutno zdůraznit, že nenaplnil všechny tři zákonem stanovené podmínky, přičemž pro podmíněné propuštění je nutno splnit všechny podmínky kumulativně. Stěžovatel nesplnil podmínku polepšení ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť byl kázeňsky trestán, což vyplývá ze stanoviska vězeňské služby. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti tomuto kázeňskému trestu, avšak přezkum kázeňského řízení včetně jeho výsledku není předmětem tohoto řízení, a Ústavní soud tedy vychází z pouhého faktu, že stěžovatel byl kázeňsky potrestán, což tvořilo základní podklad pro rozhodnutí městského soudu o tom, že stěžovatel se stále ještě ve výkonu trestu nepolepšil, a je proto nutno na něj dále působit. Městský soud skutečně při posouzení, zda je podmínka polepšení naplněna, zmínil i výši škody, resp. nepoměr mezi doposud uhrazenou a vyčíslenou škodou, nicméně tento fakt sloužil zcela zjevně jako toliko podpůrný argument pro vyhodnocení, zda byla druhá podmínka naplněna. Zásadním argumentem byl již zmíněný kázeňský trest uložený stěžovateli ve výkonu trestu.
14. Městský soud dále neshledal ani naplnění třetí podmínky, tedy pozitivní prognózy vedení řádného života po propuštění z výkonu trestu, přičemž argumentačně tuto svou úvahu podložil bohatou trestní minulostí stěžovatele, kdy již v minulosti byl stěžovatel podmíněně odsouzen a z důvodu porušení podmínky vedení řádného života mu byl podmíněně odložený trest přeměněn na trest nepodmíněný. K tomu Ústavní soud dodává, že hodnocení trestní minulosti odsouzeného při posouzení naplnění třetí podmínky, tj. pozitivní prognózy vedení řádného života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, lze opírat i o trestní minulost odsouzeného. Ústavní soud v obecné rovině konstantně judikuje, že zohlednění trestní minulosti je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění, se zohledněním subjektivních příčin jeho předchozí trestné činnosti. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených tedy Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15 a ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16).
15. Z hlediska procesního stěžovatel brojí proti postupu městského soudu, který nezohlednil výpověď stěžovatele, tedy zásadní důkaz, kdy stěžovatel pravdivě popsal, proč byl neoprávněně kázeňsky potrestán, přičemž městský soud nevzal jeho výpověď v potaz. Ústavní soud k tomuto argumentu znovu zdůrazňuje, že kázeňské řízení vedené proti stěžovateli nebylo předmětem řízení o podmíněném propuštění, a nelze je tedy ani považovat za předmět řízení před Ústavním soudem. Pokud se městský soud nezabýval obsahem této části výpovědi stěžovatele, který uvádí, že byl kázeňsky potrestán neoprávněně, a nelze tedy k tomuto kázeňskému trestu přihlížet, tak nikterak nepochybil, neboť nebylo úkolem městského soudu v řízení o podmíněném propuštění posuzovat oprávněnost kázeňského trestu a vést za účelem ověření tohoto stěžovatelova tvrzení jakékoliv dokazování.
16. V případě stěžovatele dospěl tudíž městský soud k závěru, že ještě nebyl naplněn účel trestu, neboť u stěžovatele hrozí recidiva a nelze konstatovat ani dostatečné polepšení stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody. Takový závěr je zcela v souladu s principem volného hodnocení důkazů. Napadené rozhodnutí nevykazuje žádné znaky svévole, je řádně odůvodněno, a tedy neporušilo žádné ústavně zaručené právo stěžovatele.
17. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu