ECLI:CZ:US:2021:3.US.2400.21.1
sp. zn. III. ÚS 2400/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Ondřejem Skálou, advokátem se sídlem Chmelova 357/II., Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2021, č. j. 21 Co 120/2021-925, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného ve prospěch nezletilé E. V., jejíž matkou je K. V.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
4. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2021, č. j. 0 P 270/2018-861, zvýšil výživné placené stěžovatelem pro nezletilou dceru v období od 1. 12. 2019 do 30. 4. 2020 na částku 9 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 5. 2020 určil výživné částkou 7 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky (výrok I.). Stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 12. 2019 do 30. 4. 2020 celkem v částce 10 000 Kč k rukám matky ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.).
5. K odvolání matky ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že výživné placené stěžovatelem pro nezletilou dceru, naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2017, č. j. 0 Nc 2101/2015-554, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2018, č. j. 25 Co 87/2018-654, se s účinností od 1. 12. 2019 do 30. 4. 2020 zvyšuje z částky 7 000 Kč na částku 11 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 5. 2020 se toto výživné snižuje na částku 8 500 Kč měsíčně. Krajský soud dále rozhodl, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 12. 2019 do 31. 5. 2021 v částce 39 500 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky nezletilé do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.).
6. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, doplnil dokazování a ve shodě s nalézacím soudem dospěl k závěru, že podmínky pro zvýšení výživného nastaly právě až od prosince 2019 v souvislosti s uzavřením trenérské smlouvy stěžovatele se sourozenci S. Konstatoval, že předchozí příjmy dosahovaly výše 21 000 Kč měsíčně, resp. příjmy v době od září 2019 do listopadu 2019 byly jednorázové, tudíž je nebylo možné považovat za změnu poměrů. Krajský soud tedy potvrdil, že pravidelný nárůst příjmů přinesla až zmíněná smlouva se sourozenci S. účinná od prosince 2019, podle níž stěžovateli náležela odměna ve výši 50 000 Kč měsíčně hrubého. Současně vzal v potaz, že v důsledku pandemie původně sjednaná odměna klesla na 35 000 Kč hrubého měsíčně od května 2020.
7. Krajský soud dále uvedl, že ačkoliv stěžovatel nemohl v době pandemie vykonávat činnost ve svém oboru a byl zajištěn kompenzačními bonusy, bylo v jeho možnostech a schopnostech dosáhnout minimálně příjmu 26 000 Kč měsíčně čistého, a to i za cenu vyhledání zaměstnání mimo jeho dosavadní obor (jímž je profesionální trénink tenisu), resp. doplnil, že v době rozhodování krajského soudu nebylo možno předjímat příjmy z trenérské činnosti dle smlouvy uzavřené od 1. 6. 2021 s D. P.
8. Stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že navýšením výživného nad rozsah jeho možností a schopností došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Rekapituluje skutková zjištění týkající se jeho příjmů, přičemž zdůrazňuje, že současný příjem je obdobný tomu, jaký byl zjištěn při posledním rozhodování o výživném (srov. výše bod 5), přesto mu bylo vyměřeno vyšší výživné. S odkazem na doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti namítá, že navýšením výživného byla překročena únosná mez jeho vyživovací povinnosti, což vyjadřuje též percentuálně. Stěžovatel dále uvádí, že z ústavní stížností napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel mohl dosáhnout minimálně příjmu 26 000 Kč čistého měsíčně. V této souvislosti zdůrazňuje, že pokud by měl navíc příjem ze zaměstnání, neměl by nárok na kompenzační bonusy vyplácené v průběhu pandemie. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nikterak nezohlednil osobní péči o nezletilou "v rozšířeném rozsahu" (dle stěžovatelova vyjádření o dceru pečuje více než třetinu měsíce), kteroužto péčí dle jeho názoru plní vyživovací povinnost nad rámec hrazeného výživného, resp. nezohlednil, že již v březnu 2021 podala matka návrh na svěření nezletilé do střídavé péče.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
11. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilé, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž ústavněprávní rozměr, byť stěžovatel svou argumentaci zastřešuje odkazy na ustanovení Listiny. Krajský soud ovšem své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
12. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Tomuto požadavku krajský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil. Krajský soud doplnil a zaktualizoval dokazování (srov. rozsudek krajského soudu, bod 6) a důsledně posoudil majetkové poměry stěžovatele, přičemž při určení výživného obdobně jako okresní soud zohlednil snížení jeho příjmů od měsíce května 2020. Jestliže krajský soud uzavřel, že bylo ve stěžovatelových možnostech a schopnostech dosáhnout minimálně příjmu 26 000 Kč měsíčně čistého, byť mimo oblast jeho kvalifikace, jedná se o závěr, který má oporu v dokazování provedeném okresním soudem (srov. rozsudek okresního soudu, bod 10). Jak ostatně vyplývá ze spisu, sám stěžovatel v průběhu řízení připustil, že si vzhledem k restrikcím spjatým s pandemií bude muset opatřit příjem i v jiném oboru než trenérství tenisu (srov. spis, č. l. 830).
14. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje odkazem na právo na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv však právem na vítězství v civilním řízení.
15. Zdejší soud současně považuje za vhodné připomenout, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně" konečného a nezměnitelného, jak ostatně vyplývá z ustanovení §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což tedy znamená, že stěžovatel má možnost domáhat se snížení vyživovací povinnosti s ohledem na trvalou a podstatnou změnu poměrů. Za takovou změnu poměrů by přitom bylo možné považovat mj. svěření nezletilé do střídavé péče, o němž je k návrhu matky v současnosti vedeno řízení u okresního soudu.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu