ECLI:CZ:US:2021:3.US.2416.21.1
sp. zn. III. ÚS 2416/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, sídlem Lucemburská 1599/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2021 č. j. 25 Co 78/2021-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 21 C 115/2019-97, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Raiffeisenbank, a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a dále byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 47 696 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout předčasnou úhradou spotřebitelského úvěru poskytnutého stěžovatelce a bylo představováno součtem úroků z úvěru, které byly sjednány k pravidelným splátkám na celou dobu trvání úvěrové smlouvy.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2020 č. j. 21 C 115/2019-97 žalobu zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 6. 2021 č. j. 25 Co 78/2021-135 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem vyšel z toho, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení nebyl vztahem spotřebitelským, nýbrž vztahem mezi dvěma podnikateli. Oproti obvodnímu soudu však dospěl k závěru (který ovšem neměl vliv na věcnou správnost rozhodnutí), že stěžovatelka ve vztahu k vedlejší účastnici řízení v rozhodné době vůbec neprojevila vůli splatit úvěr mimořádnou splátkou. Absence projevu vůle (srov. §35 odst. 2 a 3 ve spojení s §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013), pro který byla sjednána písemná forma, způsobila, že nemohlo dojít k zániku úvěrové smlouvy a stěžovatelce nárok na snížení úhrad o úroky odpovídající době, o kterou úvěr splatila dříve, nevznikl. Městský soud uzavřel, že projev vůle, kterým dlužnice (stěžovatelka) udělila souhlas, aby za ni plnila třetí osoba, nelze zaměňovat s projevem záměru provést mimořádnou splátku a ani jej z takového souhlasu nelze dovodit.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že nezkoumaly podstatu právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení založeného úvěrovou smlouvou. Podle stěžovatelky interpretovaly obecné soudy nesprávně smysl a text listin, z nichž při skutkových zjištěních vycházely. Zdůrazňuje, že projev její vůle nelze vyložit jinak, než neodvolatelný souhlas s úhradou svého závazku (formou mimořádné splátky úvěru) prostřednictvím třetí osoby. Stěžovatelka tvrdí, že úhradou v hotovosti na pokladně vedlejší účastnice řízení došlo k ukončení úvěrové smlouvy. Obecným soudům dále vytýká, že aplikovaly nesprávnou právní normu, neboť podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, měla být na danou věc použita úprava podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Dále namítá, že u městského soudu neměla být žaloba řešena senátem specializovaným na věci s cizím prvkem, když jde o spor dvou podnikatelů se sídlem v tuzemsku. Stěžovatelka uzavírá, že postup obecných soudů nebyl ústavně konformní, pominul jí vznesené námitky a nerespektoval nezvratné skutečnosti, čímž došlo k vydání rozsudků, které lze hodnotit jako libovůli soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když dovolání proti rozsudku městského soudu nebylo podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně §35 odst. 2 a 3 ve spojení s §37 občanského zákoníku, a to s tím výsledkem, že úhrada provedená třetí osobou na účet vedlejší účastnice řízení nepředstavovala projev vůle stěžovatelky směřující k ukončení úvěrové smlouvy. Úvaha městského soudu byla přitom postavena na tom, že stěžovatelka ve vztahu k vedlejší účastnici řízení v rozhodné době vůbec neprojevila vůli splatit úvěr mimořádnou splátkou. Jinak řečeno, absence projevu vůle stěžovatelky vyústila v závěr, že nedošlo k ukončení úvěrové smlouvy. Pakliže stěžovatelka s tímto zjištěním polemizuje, pohybuje se právě v rovině podústavního práva, do něhož není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat.
10. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelčina návrhu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje argumenty, které již byly posouzeny a řádně vypořádány obecnými soudy. Jak již bylo vysvětleno výše, Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do skutkových zjištění ani do právního posouzení obecných soudů a v ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal.
11. Absenci ústavněprávního rozměru ústavní stížnosti ještě umocňuje, že jde o tzv. bagatelní věc, neboť předmětem sporu byla částka nepřesahující 50 000 Kč [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud v této souvislosti konstantně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V tomto ohledu v ústavní stížnosti nic uvedeno není.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu