ECLI:CZ:US:2021:3.US.2440.21.1
sp. zn. III. ÚS 2440/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Ivanem Ericem Poplšteinem, advokátem se sídlem Pellicova 23/8, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, č. j. 4 Tdo 737/2020-IV, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019, č. j. 7 To 234/2019-9728, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále "městský soud") ze dne 5. 3. 2019, č. j. 3 T 151/2017-7523, byl stěžovatel uznán vinným v bodě I. přečiny zneužití pravomoci úřední osoby a nadržování, přičemž za to a dále za sbíhající se přečin zneužití pravomoci úřední osoby, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 8. 2017 č. j. 7 T 20/2018-348, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. 9 To 244/2018, mu při současném zrušení výroku o trestu z posledně citovaného pravomocného rozsudku byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce v bezpečnostních sborech v České republice a v obecní policii na dobu pěti let.
3. Následné odvolání stěžovatele projednal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") a jako nedůvodné je zamítl. Z podnětu odvolání státního zástupce ohledně všech obviněných však současně krajský soud rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel byl v bodě I. uznán vinným zvláště závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině, zločinem křivého obvinění spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve formě spolupachatelství, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a přečinem nadržování, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve formě spolupachatelství. Za to jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce v bezpečnostních sborech v České republice a v obecní policii na dobu šesti let.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odmítl jako zjevně neopodstatněné s tím, že dovolání dílem vůbec nerespektovalo věcné zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu a dílem z pohledu deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. řádu postrádalo věcné opodstatnění.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tvrzeném extrémním nesouladu právních závěrů přijatých soudy (zejména že se dopustil trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny) s učiněnými skutkovými zjištěními. Rozsudek krajského soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť postrádá odůvodnění ve vztahu k naplnění subjektivní stránky jeho trestné činnosti, dále namítá absenci důkazů, že by skutečně měl vědomost o existenci organizované zločinecké skupiny, či vědomost, že jedná v její prospěch nebo ve prospěch spoluobviněného Z. Tvrdí, že ve vztahu k jeho osobě nelze dovodit jakékoliv spojení či jakoukoliv jeho účast na této skupině, a uvádí, že nikdy neobdržel finanční plnění, nebyl u něj naplněn prvek soustavnosti, aktivní účasti, spojitost s namítanou trestnou činností že neznal ostatní odsouzené.
6. Obecné soudy dle stěžovatele rovněž pochybily, když k prokázání jeho viny využily nezákonně získané záznamy o sledování osob a věcí. Ačkoliv měl být pořízený zvukový záznam získán z prostorových odposlechů v jeho kanceláři, byl při dokazování použit záznam rozhovoru odehrávajícího se na chodbě před ní. Tvrdí, že tato nahrávka byla získána nezákonným způsobem, neboť byla pořízena svědkem na jeho mobilní telefon. Stěžovatel dále namítá, že při protokolaci zvukových záznamů byly vynechány výroky stěžovatele i ostatních zúčastněných, které dokládají jeho nevinu; s touto námitkou, učiněnou již v odvolání, se však odvolací soud řádně nevypořádal. Jeho související návrh na výslech svědka soudy odmítly, aniž to dostatečně odůvodnily či se s námitkami napadajícími získání výše uvedených záznamů vypořádaly. Stěžovatel současně považuje pořízení nezákonných nahrávek za porušení jeho práva na soukromý život.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že odvolací soud bez opory v dokazování, a aniž by prokázal naplnění subjektivní stránky stěžovatelovy trestné činnosti, učinil závěr o jeho členství na organizované zločinecké skupině a změnil rozhodnutí prvostupňového soudu v jeho neprospěch, čímž porušil procesní předpisy a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Předně je třeba uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je ovšem vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti totiž stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Je vhodné rovněž připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
13. Zároveň je třeba si uvědomit, že ani rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené; srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019). V tomto ohledu Ústavní soud nemá obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout, neboť se stěžovatelovými důkazními návrhy zabývaly a bezezbytku se s nimi vypořádaly (viz například body 13., 26.-27. a 28 na str. 66-67 napadeného rozsudku odvolacího soudu či na stranách 51-52 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je tedy podstatné, že neprovedení dalšího dokazování obecné soudy dostatečně a logicky odůvodnily, takže vzniklou situaci nelze označovat jako "opomenutý důkaz" ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu.
14. I námitkami stěžovatele, kterými napadal způsob získání záznamů o sledování osob a věcí, které byly použity k prokázání jeho viny, když poukázal zejména na nezákonnost nahrávky pořízené na svědkův mobilní telefon či na nezákonnost použití záznamu schůzky, neboť protokol nesplňuje náležitosti dle §55 a 55a tr. řádu, se obecné soudy podrobně zabývaly, a to v bodech 22.-23. napadeného rozsudku krajského soudu a na stranách 50-51 usnesení dovolacího soudu. Z obsahu napadených rozhodnutí nadto vyplývá, že zvukový záznam, který byl pořízen na mobilní telefon výhradně z vlastní vůle svědka, nebyl při vyhodnocování obsahu schůzky vůbec použit, a že stěžovatele usvědčují mimo ostatních zvukových záznamů pořízených v jeho kanceláři rovněž záznamy hovorů z odposlechů mobilních telefonů, na nichž je zachycena vzájemná telefonická komunikace mezi ním a spoluobviněným L., výpovědi svědka i spoluobviněných.
15. Jde-li o stěžovatelův nesouhlas s právním posouzením obecných soudů, že se zločinu křivého obvinění, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a přečinu nadržování dopustil ve prospěch zločinecké organizované skupiny, Ústavní soud neshledal v postupu či v hodnocení provedeném obecnými soudy pochybení. Odvolací soud se s touto otázkou vypořádal v bodu 43. napadeného rozsudku, soud dovolací se jí věnoval na straně 60. napadeného rozhodnutí, když se předtím na stranách 53 až 57 rozsáhle zabýval samotnou existencí zločinecké organizované skupiny a účastenství stěžovatele na ní. Obecné soudy tak ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, z čeho dovozují vědomost stěžovatele o zapojení více osob, o nepravdivosti podávaného oznámení, záměru, který byl tímto oznámením sledován i v čí prospěch měl sloužit; Ústavní soud přitom v jejich závěrech neshledal extrémní nesoulad s provedenými důkazy, který teprve by byl způsobilý založit jeho kognici.
16. Konečně i námitka vztahující se ke změně rozhodnutí odvolacím soudem v neprospěch stěžovatele byla dle Ústavního soudu již dostatečně vypořádána na stranách 50-51 napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. Od počátku trestního stíhání byla skutečnost, že jednání stěžovatele může být posuzováno jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první resp. druhá tr. zákoníku, stěžovateli známa, tato uvažovaná právní kvalifikace vyplývala i z podané obžaloby, stejně tak se jí státní zástupce dovolával ve svém odvolání. Bylo proto pouze na stěžovateli, do jaké míry bude tuto okolnost při své obhajobě reflektovat.
17. Jak v rozhodnutí odvolacího soudu, tak v rozhodnutí soudu dovolacího pak bylo taktéž podrobně vysvětleno, jakými principy byl odvolací soud při svém rozhodování vázán, a proč bylo za stávající situace jeho povinností ve věci meritorně rozhodnout.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatoval, že stěžovatele lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť jejich způsob vypořádání zcela shodných námitek, jaké stěžovatel uplatnil i v ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za dostačující i z ústavněprávního hlediska.
19. Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě obecné soudy ve svých rozhodnutích detailně popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Ústavní soud přitom neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu