ECLI:CZ:US:2021:3.US.2454.21.1
sp. zn. III. ÚS 2454/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GOLEM Financial, s.r.o., se sídlem Za Tratí 854, Třebechovice pod Orebem, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2021, č. j. 6 Afs 119/2021-35, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2021, č. j. 31 Af 40/2019-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatelce byla dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem pro Královehradecký kraj ("správce daně") za zdaňovací období roku 2015 doměřena silniční daň ve výši 194 252 Kč a současně bylo stanoveno k úhradě penále z doměřené daně ve výši 38 850 Kč. Správce daně totiž na základě vyhledávací činnosti zjistil, že stěžovatelka byla ve zdaňovacím období roku 2015 evidována v registru silničních vozidel jako provozovatelka 71 vozidel, která v daném období podléhala silniční dani, aniž by však v jejich případě podala řádné daňové přiznání a plnila svoji daňovou povinnost. Na základě stěžovatelkou podaného odvolání rozhodlo Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") tak, že výrok dodatečného platebního výměru změnilo co do výše doměřené daně silniční na 190 652 Kč a co do penále z doměřené daně na 38 130 Kč.
3. Krajský soud následnou žalobu stěžovatelky zamítl dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") jako nedůvodnou. Ve shodě s názorem vedlejšího účastníka konstatoval, že stěžovatelkou tvrzený účel užití předmětných vozidel nemá pro posouzení daňové povinnosti k dani silniční s ohledem na §2 odst. 3 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, význam. Předmětem daně silniční jsou totiž zákonem vymezená vozidla vždy, i když nejsou fakticky užívána k danému účelu. Podle krajského soudu nemohla být správnost aplikace §2 odst. 3 zákona o dani silniční provedená správcem daně či vedlejším účastníkem vyvrácena ani stěžovatelkou navrhovaným dokazováním stavem tachometrů dle předložených protokolů STK, místním šetřením a ani navrhovaným výslechem jednatele společnosti; jeho výsledkem by totiž bylo pouhé prokázání, že s předmětnými vozidly bylo jen obchodováno, že nebyla fakticky provozována, což však nemá na daňovou povinnost vliv.
4. Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. nyní napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že stěžovatelkou namítaná citace nesprávného ustanovení zákona krajským soudem neměla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Ztotožnil se přitom s názorem správních orgánů i krajského soudu, že faktické užívání vozidel nemohlo mít na daňovou povinnost stěžovatelky vliv a v tomto ohledu odkázal na četnou judikaturu vlastní i judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 282/20, nebo ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1360/20; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). Konkrétně pak citoval své závěry uvedené v rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 9 Afs 128/2014-38 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), které učinil v obdobné věci, a sice že "předmětem daně je tedy vozidlo konkretizované v zákoně, které má vydanou příslušnou státní poznávací značku, není vyřazeno z registru a opravňuje jeho provozovatele (vlastníka) k provozu tohoto vozidla na pozemních komunikacích v České republice. Považovala-li stěžovatelka sporná vozidla za zboží, jak sama tvrdí, měla možnost sporná vozidla dočasně vyřadit z registru silničních vozidel, odevzdat registrační značky do depozita a nebýt po dobu dočasného vyřazení zatížena silniční daní."
5. Podstatou nyní rozhodovaného případu je tedy vymezení předmětu silniční daně. Ústředním motivem stěžovatelčiny velmi kuse pojaté ústavní stížnosti je znovu opakovaný nesouhlas se závěry správních orgánů a obecných soudů. Svoji strohou argumentaci opírá stěžovatelka pouze o §2 odst. 3 zákona o dani silniční, který ve znění účinném pro rok 2015 obsahoval výslovnou podmínku, že vozidlo podléhající dani musí být určeno výlučně k přepravě nákladů. Podstatou tak zůstává přesvědčení stěžovatelky, že v daném období nebyla poplatníkem silniční daně, neboť předmětná vozidla fakticky neprovozovala - tzn. neurčila, že by měla sloužit k přepravě nákladů, ale využívala je pouze jako zboží určené k prodeji. Porušení svých práv pak stěžovatelka shledává toliko v tom, že správní orgány a ani obecné soudy její interpretaci zákonného ustanovení neakceptovaly.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Jelikož podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatelky se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví a přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní projednávané věci nedošlo. Stěžovatelka se však domáhá pouze přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti neuvádí prakticky žádné argumenty nad rámec prostého vyjádření nesouhlasu se závěry správních soudů, obsaženými v napadených rozsudcích. Přitom závěry správních soudů shledává Ústavní soud jako pečlivé a přesvědčivě odůvodněné. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů přitom není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [srov. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
9. V dané věci Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení, a ani v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc do ústavněprávní roviny posunulo. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jak se přitom podává již ze shora uvedeného, Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za velmi podrobně a pečlivě odůvodněná a neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Obecné soudy se přesvědčivě vypořádaly jak s námitkou faktického neprovozování vozidel stěžovatelkou, vysvětlily rovněž, že podmínka "určení výlučně k přepravě nákladů" se nevztahuje k vůli provozovatele, ale k objektivně zjistitelným technickým vlastnostem a možnostem použití vozidel. Rovněž objasnily, jakým způsobem mohla stěžovatelka postupovat, měla-li v úmyslu se daňové povinnost zprostit. Se závěry krajského i kasačního soudu, které vycházejí jak z judikatury Nejvyššího správního soudu, tak i z judikatury Ústavního soudu, se Ústavní soud ztotožnil, a proto mu nepřísluší do jejich rozhodnutí zasahovat.
10. Ústavní soud pouze závěrem dodává, že nelze přehlédnout, že v celé věci hrála nejvýznamnější roli (v lepším případě) nedostatečná obezřetnost stěžovatelky, v jejímž zájmu bylo obeznámit se s povinnostmi, včetně těch daňových, které jí z jejích podnikatelských aktivit plynou. Neučinila-li tak, a má-li nyní v souladu se zásadou ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) nést následky svého (ne)jednání, nemůže je odvrátit tvrzeným zásahem do jejích základních práv. Zvláště v tomto případě totiž závěry obecných soudů a jimi zastávaná interpretace daňové povinnosti vycházely z dlouhodobě ustálené judikatury správních soudů a nebyly proto nijak překvapivými či vymykajícími se běžné rozhodovací praxi.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu