ECLI:CZ:US:2021:3.US.248.21.1
sp. zn. III. ÚS 248/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Filipové, zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem, sídlem Nerudova 3078, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 21 Cdo 2718/2020-923, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 3 Co 29/2018-866 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. října 2017 č. j. 15 C 27/2010-720, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2021, která splňuje podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Dle mínění stěžovatelky došlo rozhodnutími Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") k porušení jejího práva na spravedlivý soudní proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo porušeno její právo na ochranu osobní cti, soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 1, 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou na ochranu osobnosti domáhala, aby krajský soud uložil žalované Obchodní akademii a Vyšší odborné škole ekonomické (dále jen "žalovaná") veřejně se jí omluvit (výrok I.), omluvu uveřejnit v tisku (výrok II.) a zaplatit na náhradě nemajetkové újmy 948 208 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p.a. od 20. 9. 2010 do zaplacení (výrok III.), ale krajský soud žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 119 669 Kč (výrok IV.).
3. Vrchní soud projednal odvolání stěžovatelky a pro částečné zpětvzetí žaloby za souhlasu žalované (veřejná omluva) zrušil výroky I. a II. rozsudku krajského soudu a v tomto rozsahu zastavil řízení. Dále vrchní soud potvrdil výroky III. a IV. rozsudku krajského soudu. Na náhradu nákladů řízení uložil stěžovatelce zaplatit žalované částku 23 048 Kč.
4. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto (výrok I.), protože nebylo dle §237 občanského soudního řádu přípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (za jakých podmínek je možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení) byla posouzena jinak. Dovolání v části směřující do nákladů řízení není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, §237 občanského soudního řádu]. Stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 926 Kč (výrok II.).
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy, proto nepovažuje Ústavní soud za nutné je blíže reprodukovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, předně namítá, že nebyly provedeny audiozáznamy, došlo k manipulaci se spisem a v důsledku procesních chyb nebyl do řízení připuštěn vedlejší účastník. Poukázala na nezákonný postup krajského soudu, který nesprávně nakládal se spisem a neumožnil Nejvyššímu soudu, aby se s věcí stěžovatelky zabýval dostatečně. Dále uvedla, že obecné soudy vyhodnotily špatně všechny provedené důkazy a z nich také vyvodily špatné právní závěry. Bylo porušeno právo na náležité odůvodnění, výsledkem je extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, a také tzv. opomenuté důkazy (nepřipuštěné a neprovedené zásadní důkazy). K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky došlo především postupem dovolacího soudu, který se odmítl zabývat samotnou podstatou dovolání, nezabýval se ani rozpory mezi přiléhavou nálezovou judikaturou Ústavního soudu a rozhodnutím vrchního soudu.
7. Po celou dobu trvání soudního řízení stěžovatelka argumentovala závazností nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14, ale soudy to ignorovaly. Stěžovatelka tvrdila, že byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, ochranu osobnosti, soukromého a rodinného života. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výroky III. a IV. rozsudku krajského soudu, rozsudek vrchního soudu a dále usnesení Nejvyššího soudu, včetně uložené povinnosti nahradit žalované náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně povinného zastoupení advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu po výzvě k odstranění vad podání ze dne 2. 2. 2021 a doplnění dne 17. 2. 2021. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů.
10. Dále platí, že Ústavní soud setrvale judikuje, že funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 věta první Ústavy), v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy) pak i ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy).
11. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudily odlišně od jejího přesvědčení, avšak svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18, např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4261/18 ze dne 4. 1. 2019; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857)].
13. Pojem svévole pak Ústavní soud setrvale interpretuje jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále jako nerespektování kogentní normy, příp. interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně jako rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) či nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14].
14. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal právní závěry krajského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, totiž Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů.
15. V nyní posuzovaném případě se stěžovatelka domáhala ochrany svých osobnostních práv, která měla být porušována ze strany zaměstnavatele (žalovaného) v rámci jejího pracovního působení. Tvrdila, že se stala obětí bossingu a mobbingu vyvolaného ředitelkou, která ji dlouhodobě terorizovala a působila jí psychické strádání a utrpení. Vytýkala jí důsledně jakékoli opomenutí, které u jiných přehlížela, napadala ji za porušování interních předpisů, vyžadovala plnění úkolů nad rámec pracovní smlouvy atd. Stěžovatelka poukázala na to, že byla odborově organizována a zastávala funkci místopředsedkyně odborové organizace u žalované, proto navrhla její vstup do řízení. Krajský soud jejímu návrhu nevyhověl, protože nebyl prokázán právní zájem, který musí být naplněn konkrétním právem či povinností vyplývajícím z hmotného práva a svoje závěry řádně odůvodnil. Obecné soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, která pracovala u žalované jako učitelka odborných předmětů, že byla žalovanou šikanována a diskriminována, takže nebyl dán právní základ uplatněných nároků dle §11 a násl. občanského zákoníku. Z obsahu rozhodnutí vrchního soudu vyplynulo, že vrchní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Krajský soud provedl velmi podrobné a rozsáhlé dokazování, a pokud některé důkazy neprovedl, řádně odůvodnil proč se tak nestalo. Na základě výsledků dokazování měl krajský soud k dispozici dostatek skutkových zjištění a z nich vyvodil odpovídající skutkové závěry a aplikoval platnou právní úpravu. Vrchní soud souhlasil se závěrem krajského soudu, že v řízení nebyla prokázána diskriminace nebo šikana stěžovatelky v rámci pracovněprávního vztahu. Požadavek stěžovatelky na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění byl odůvodněn porušením osobnostních práv stěžovatelky, a toto porušení v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, proto žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 948 208 Kč s úrokem z prodlení 7,75% ročně od 20. 9. 2010 do zaplacení zamítly. Stěžovatelka vzala zpět návrh na omluvu adresovanou stěžovatelce i omluvu žalované uveřejněnou v hromadných sdělovacích prostředcích, proto bylo řízení vrchním soudem zastaveno.
16. V dané věci stěžovatelka navrhla zrušit i usnesení Nejvyššího soudu, aniž by ale uvedla jakoukoli námitku či ústavněprávní argumentaci při posouzení přípustnosti dovolání. Právo na spravedlivý proces přitom není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci a v žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání. Unesením Nejvyššího soudu bylo dovolání dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto (výrok I.), protože nebylo dle §237 občanského soudního řádu přípustné. Rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (za jakých podmínek je možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském, soudním řízení) byla posouzena jinak. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení vyložil, že pokud krajský soud a vrchní soud odmítly provedení důkazů zvukovými záznamy a své rozhodnutí řádně odůvodnily, odpovídá jejich postup konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Z podání a přednesů stěžovatelky nevyplývá, že by zvukové záznamy o průběhu řízení, které navrhla k důkazu, měly vést k prokázání konkrétních stěžovatelkou tvrzených skutečností, které by byly rozhodné pro posouzení věci a zároveň nebylo možné prokázat jinak (písemné zápisy z porad, výslechy osob atd.). S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje.
17. Ústavní soud posoudil jako ústavně konformní závěry obecných soudů, které na základě provedeného dokazování posoudily všechny důkazy jednotlivě a v jejich souvislostech dle §132 občanského soudního řádu a rozhodly. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu a na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelka ostatně ani v samotné ústavní stížnosti nevznesla žádné ústavněprávní argumenty a omezila se pouze na námitky, které postrádaly ústavněprávní dimenzi, proto ani není účelné opakovaně se zabývat všemi uplatněnými námitkami stěžovatelky.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485). Argumentace daným nálezem však v tomto případě není zcela přiléhavá, neboť v daném případě šlo o skutkově naprosto odlišnou situaci.
19. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu