ECLI:CZ:US:2021:3.US.2481.21.1
sp. zn. III. ÚS 2481/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Martou Vyškovskou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 14 Co 176/2020-178, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 8. 2020, č. j. 20 Nc 26069/2019-99, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů nezletilého syna M. a nezletilé dcery V. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil oba nezletilé do péče matky (výrok I.), uložil stěžovateli přispívat na výživu nezletilého syna 5 500 Kč měsíčně a nezletilé dcery 4 000 Kč měsíčně do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky s účinností od 1. 11. 2019 do budoucna (výrok II.) a stanovil, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 11. 2019 do 31. 7. 2020 na nezletilého syna ve výši 34 000 Kč a na nezletilou dceru ve výši 25 050 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do 4 měsíců od doručení rozsudku (výrok III.). Okresní soud dále upravil styk stěžovatele s nezletilými dětmi, a to v režimu běžném i prázdninovém a svátečním (výrok IV.).
4. K odvolání stěžovatele i matky nezletilých ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil ve výrocích II. a III. o výživném a dlužném výživném tak, že stěžovatel je povinen platit výživné od 1. 12. 2019 do budoucna na nezletilého syna ve výši 6 000 Kč měsíčně a na nezletilou dceru ve výši 5 000 Kč měsíčně, vždy do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky, a dluh na výživném za dobu od 1. 12. 2019 do 30. 6. 2021 ve výši 32 000 Kč na nezletilého syna a 37 000 Kč na nezletilou dceru je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců od doručení tohoto rozsudku (výrok I.1). Krajský soud též změnil výrok IV. rozsudku okresního soudu a napravil tak zřejmou nesprávnost při stanovení běžného styku navazujícího na odpolední směny stěžovatele v zaměstnání (výrok I.2).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry týkajícími se stanovení výživného nesouhlasí, přičemž obecným soudům vytýká, že za nezměněné skutkové situace, kdy zohledňuje zejména věk dětí, opakovaně zvyšovaly výživné. Uvádí, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze zprůměrovaného, hypotetického výdělku z předchozího období a nepřihlížel k aktuálním příjmům, které byly zejména od počátku roku 2021 značně sníženy z důvodu pandemie. Stěžovatel považuje za nezbytné, aby "soudy při stanovení výživného vzaly v potaz náklady spojené s dojížděním do zaměstnání a za dětmi, tj. především to, že jsem s dětmi v častém kontaktu, což znamená zvýšené náklady spojené s dopravou v kombinaci s tím, že po dobu širokého styku s dětmi zajišťuji značnou část jejich potřeb, tedy plním vyživovací povinnost i osobně."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry shora citovaných soudních rozhodnutí je přitom založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilé, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Krajský soud totiž své závěry, jimiž se odchýlil od rozhodnutí okresního soudu, odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
9. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Tomuto požadavku krajský soud, stejně jako před ním okresní soud, dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil, resp. když srozumitelně vysvětlil, proč v nyní posuzovaném případě přistoupil ke stanovení výživného ve shora uvedených částkách. Krajský soud důsledně zvážil majetkové poměry obou rodičů a výživné stanovil v souladu s tím, že rodič má sdílet životní úroveň s dítětem a všechny děti stěžovatele mají sdílet stejnou životní úroveň. Jeho závěry přitom nelze považovat za svévolné či excesivní. Jak uvedl krajský soud, výživné na dceru tvoří zhruba 11 % stěžovatelových příjmů, výživné na syna pak zhruba 13 % příjmů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 16).
11. Pochybení, jež by mělo ústavní rozměr, nelze spatřovat ani v postupu krajského soudu, kterým při stanovení výživného vycházel z průměrné mzdy stěžovatele, a to již proto, že se jedná o zcela standardní způsob určení schopností, možností a majetkových poměrů povinného. Jestliže snad stěžovatelovy příjmy vlivem pandemie v úvodních měsících roku 2021 poklesly, nejedná se o otázku, kterou by nyní měl řešit Ústavní soud, když ani sám stěžovatel nerozporuje, že tato změna má toliko přechodný ráz. Zdejší soud současně považuje za vhodné připomenout, že napadená rozhodnutí nemají povahu rozhodnutí "absolutně" konečných a nezměnitelných, jak ostatně vyplývá z ustanovení §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, což tedy znamená, že pokud by snížení stěžovatelových příjmů bylo relativně trvalé, má možnost domáhat se snížení vyživovací povinnosti.
12. Krajskému soudu nelze vytýkat ani to, že zohlednil rovněž mimořádné odměny, jež byly vyplaceny v měsíci květnu a listopadu 2020 (srov. rozsudek krajského soudu, bod 14), neboť tyto tvořily nedílnou součást stěžovatelových příjmů. Zcela opodstatněná a pro určení vyživovací povinnosti relevantní je rovněž úvaha obecných soudů poukazující na vyplácení (rakouských) přídavků na děti (srov. rozsudek okresního soudu, bod 29), byť byla tato výplata již ukončena, resp. úvaha týkající se částečného krytí nákladů na dopravu prostřednictvím tzv. pendler paušálu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 16).
13. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje toliko obecným odkazy na shora uvedená ustanovení Listiny, Ústavní soud mu nemůže s ohledem na zmíněná východiska přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného vyhovět.
14. Ústavní soud proto konstatuje, že postup krajského soudu, jakožto odvolací instance, byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí nelze - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného.
16. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu