ECLI:CZ:US:2021:3.US.2483.21.1
sp. zn. III. ÚS 2483/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Veroniky Porubské, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti části I. výroku, části II. výroku a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. června 2021 č. j. 35 Co 95/2021-527, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Zdeňka Porubského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení těch výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí, které se týkají náhrady nákladů řízení, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů po rozvodu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 6. 2021 č. j. 35 Co 95/2021-527 výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 3. prosince 2020 č. j. 11 C 134/2007-477 ve výroku ve věci samé, jímž byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) na vyrovnání podílů z vypořádání zaniklého společného jmění částku ve výši 19 395 Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení (tedy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení). Výrokem II. změnil výrok okresního soudu o nákladech státu tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit České republice částku ve výši 874,25 Kč a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku ve výši 8 742,50 Kč. Výrokem III. pak určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě s okresním soudem při rozhodování o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení vyšel z §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když dovodil, že ani jeden z účastníků řízení neměl v řízení převažující procesní úspěch. Ohledně náhrady nákladů vzniklých státu (za znalečné) krajský soud konstatoval, že podle stejné zásady by se měli oba účastnící řízení na nich podílet stejnou částkou (tj. 8 742,50 Kč), avšak vzhledem k tomu, že vedlejšímu účastníkovi řízení bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 90 %, byla mu uložena povinnost hradit náklady státu toliko ve výši 10 % z uvedené částky, tj. 874,25 Kč. Vzhledem k tomu, že ani v odvolacím řízení neměl žádný z účastníků převažující úspěch, použil krajský soud při stanovení náhrady nákladů řízení i v tomto případě §142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že žádný z účastníků řízení neměl převažující úspěch, nýbrž naopak se domnívá, že to byl především vedlejší účastník řízení, který byl v řízení zcela neúspěšný, když se mu nepodařila prokázat jím tvrzená výše investic do bytu ve vlastnictví stěžovatelky (vedlejší účastník řízení požadoval v rámci vypořádání 250 000 Kč a bylo mu přiznáno necelých 20 000 Kč). Stěžovatelka dále poukazuje na to, že sama spor nevyvolala a vedlejšímu účastníkovi řízení opakovaně nabízela smírné řešení. Rovněž nesouhlasí s tím, že jí nebylo přiznáno právo na separaci nákladů řízení za vedlejším účastníkem řízení, resp. jeho právním zástupcem, zmařené jednání nařízené na 3. 8. 2017. Taktéž brojí proti tomu, že jí byla uložena povinnost k náhradě znalečného. Byl-li podle stěžovatelky znalecký posudek, jehož vypracování požadoval vedlejší účastník řízení ve věci nepoužitelný a jeho zadání bylo nadbytečné, neměl jej okresní soud provádět ani hodnotit. Pokud je stěžovatelka nucena nést tyto náklady vzniklé z popudu vedlejšího účastníka řízení, je tak zcela neúměrně zasahováno do jejích ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud nejprve podotýká, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí, resp. jeho relevantní výrokové části, nemají.
7. Obsah ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení ve sporu o vypořádání zaniklého společného jmění za použití §142 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že měl-li účastník ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z uvedeného je zřejmé, že přiznání náhrady nákladů sporného řízení, popř. jejich výpočet, je předmětem právní úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Taková pochybení krajského soudu Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, v posuzované věci neshledal.
8. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč aplikoval v dané věci §142 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud ve shodě s okresním soudem vyšel z toho, že stěžovatelka má v rámci vypořádání zaniklého společného jmění zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 270 585,50 Kč a naopak od vedlejšího účastníka řízení má obdržet částku ve výši 251 190,17 Kč. Za dané situace tak nelze závěr o tom, že žádný z účastníků řízení neměl převažující procesní úspěch, považovat za vybočující z mezí možného soudního uvážení stanoveného v §142 odst. 2 o. s. ř. Obdobné platí i pro rozhodnutí o náhradě nákladů vzniklých státu. Byl-li vedlejší účastník řízení osvobozen od soudního poplatku, vztahuje se toto osvobození i na náhradu nákladů řízení vzniklých státu. Není přitom pravdou, že by stěžovatelka byla tyto náklady nucena nést sama. Oba účastníci nesou náklady řízení vzniklé státu stejnou měrou, nicméně za vedlejšího účastníka řízení, který byl od placení soudního poplatku z větší části osvobozen, je hradí stát. V tomto postupu nelze spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Krajský soud se rovněž jasně a srozumitelně vypořádal s námitkou stěžovatelky, proč jí nebyla přiznána náhrada nákladů za odročené jednání dne 3. 8. 2017, k němuž se její právní zástupce dostavil, přestože byl o odročení jednání dopředu informován prostřednictvím datové schránky (viz bod 29 rozsudku krajského soudu).
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu