ECLI:CZ:US:2021:3.US.2491.21.1
sp. zn. III. ÚS 2491/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Karla Bledého, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2021 č. j. 24 Cdo 3238/2020-146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020 č. j. 4 Co 247/2019-103 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2019 č. j. 11 C 4/2018-57, a s ní spojeném návrhu na zrušení §18 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") domáhal nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště České Budějovice (dále jen "katastrální úřad"), ze dne 18. 6. 2018 č. j. V-6354/2018-301, kterým byl zamítnut jeho návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce a podílům na společných částech domu a pozemcích, které jsou specifikovány v I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu (dále jen "nemovitost"). Krajský soud žalobu zamítl. Zejména proto, že vedlejší účastník, s nímž stěžovatel uzavřel smlouvu o převodu vlastnictví nemovitosti (dále jen "smlouva"), vlastní na pozemcích menší podíl, než který měl být zapsán ve prospěch stěžovatele; součet spoluvlastnických podílů již dříve překročil 100 %. Podle krajského soudu měl stěžovatel podat žalobu na určení vlastnického práva, případně spojenou s žalobou na neplatnost smlouvy.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením. Nad rámec odůvodnění krajského soudu vrchní soud dodal, že katastrální úřad zkoumá skutečnosti týkající se vkladové listiny k okamžiku podání návrhu na vklad, nicméně nemůže pominout okolnosti, jež mohou objektivně bránit povolení vkladu vlastnického práva a jež nemají původ ve vkladové listině. Tak tomu bylo i v poměrech posuzované věci, neboť výše podílu vedlejšího účastníka na převáděných pozemcích byla nižší, než výše podílu, jehož vlastníkem se měl stát stěžovatel. Tato objektivní okolnost nastalá nezávisle na vůli účastníků řízení brání vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele, jelikož výše podílu účastníka by se ocitla v záporných číslech, což není z logiky věci možné.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem vznesenou otázku, zda "musí katastr nemovitostí na základě řádné vkladové listiny zapsat vlastnictví, i když tím způsobí duplicitní zápis vlastnického práva, v případě, kdy vlastnické právo navrhovatele vyplývá ze zákona", vyřešil vrchní soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zbytek obsahu napadených rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám a v rysech podstatných pro posouzení věci plyne z níže uvedeného.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy měly rozhodnout o tzv. duplicitním zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, který by byl v daném případě sice nevhodným, ale stále šetrnějším řešením oproti zamítnutí návrhu. Podle stěžovatele je krajským soudem navržené řešení - žaloba na určení vlastnického práva - v tomto případě obtížně schůdné, a to pro náročnost vymezení předmětu řízení a okruhu žalovaných. Soudy údajně nereflektovaly, že katastr nemovitostí postupoval nesprávně, pokud nezkoumal zákonnost předchozích právních jednání, v jejichž důsledku docházelo k převodům vlastnického práva k nemovitosti. Přitom na základě tohoto protiprávního postupu následně došlo k "vyčerpání spoluvlastnických podílů" a k nemožnosti převést vlastnické právo na stěžovatele. Nicméně katastr nemovitostí v případě stěžovatele zkoumal možnost vkladu vlastnického práva (pouze) vzhledem k rozsahu spoluvlastnických podílů a jeho návrh zamítl. Nemožnost tyto podíly vyčerpat měl konstatovat Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 21. 3. 2017 č. j. 26 Cdo 4486/2016-229, ačkoli se od něj v nynější věci bez patřičného odůvodnění odchýlil.
6. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení §18 odst. 4 katastrálního zákona. Zákonem stanovená nemožnost přezkumu (v tomto případě zejména např. obnovy řízení) se podle stěžovatele příčí zásadám správního řízení i ústavně zaručeným právům na řádný proces a ochranu vlastnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní soud přezkoumal z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Stěžovatel argumentuje, že by měl katastrální úřad, případně soudy, zkoumat předchozí zápisy vlastnického práva, potažmo právní jednání, která zápisům předcházela. Podle stěžovatele by měl katastrální úřad bez ohledu na součty spoluvlastnických podílů povolit jeho návrh na vklad, ač s důsledkem duplicitního zápisu vlastnického práva k nemovitosti. Stěžovatel však zjevně přehlíží stěžejní argumenty obecných soudů, které stěžovatelovy námitky vyvrátily. Tvrdí-li, že se Nejvyšší soud odchýlil od své dřívější judikatury, pak nepřiléhavost stěžovatelem odkazovaného rozsudku odůvodnil již vrchní soud v bodu 10 napadeného rozsudku. Stejně tak stěžovatel blíže nevyvrací relativně podrobnou argumentaci obsaženou především na čtvrté straně napadeného usnesení Nejvyššího soudu, týkající se posouzení návrhu na vklad podle §17 katastrálního zákona. Ústavně-právní pochybnosti nevzbuzující výklad zákona učiněný Nejvyšším soudem zde zřetelně vyvrací možnost duplicitního zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
11. Zjevně neopodstatněnou je i stěžovatelova námitka týkající se nevhodnosti podání žaloby na určení vlastnického práva. Stěžovatelem tvrzená nepraktičnost nebo obtížnost podání žaloby nemůže změnit krajským soudem ústavně souladně odůvodněnou vhodnost naznačeného řešení vzniklé situace. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal exces, který by jediný mohl zapříčinit jeho kasační zásah, pročež ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedené základní právo zaručuje právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy stanovené základní požadavky respektovaly. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení §18 odst. 4 katastrálního zákona, jako návrh akcesorický, odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu