ECLI:CZ:US:2021:3.US.2497.21.1
sp. zn. III. ÚS 2497/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 1065/11, Letovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 15. června 2021 č. j. 13 To 85/2021-505 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. února 2021 č. j. 2 T 352/2015-450, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 7, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 1. 2016 č. j. 2 T 352/2015-378 uznána vinnou ze spáchání dvou zločinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 téhož zákona, přečinem podvodu podle §209 odst. 1 téhož zákona, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 a 3 téhož zákona a zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) téhož zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků. Současně nad ní byl vysloven dohled a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byla zavázána nahradit škodu poškozeným. K zajištění nároku poškozených jí byla dále uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil hradit škodu, kterou trestnými činy způsobila.
3. Poté, co stěžovatelce uběhla dnem 4. 3. 2020 zkušební doba, okresní soud zjišťoval, zda stěžovatelka vedla ve zkušební době řádný život a vyhověla uloženým podmínkám. Napadeným usnesením podle §83 odst. 1 tr. zákoníku za použití §330 odst. 1 tr. řádu pak rozhodl, že se trest odnětí svobody v trvání tří doků vykoná, neboť se stěžovatelka ve zkušební době neosvědčila. Podle §83 odst. 5 a §56 odst. 2 písm. a) tr. zákona ji pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
4. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Stejně jako okresní soud shledal, že se stěžovatelka ve zkušební době neosvědčila, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že její přístup k otázce náhrady škody a k plnění si povinností vůči státu je laxní a nezodpovědný. Na tom nic nezměnil ani vstřícný přístup okresního soudu, který jí dal téměř jeden další rok na to, aby negativní situaci řešila. Stěžovatelka své sliby nesplnila ani řádně nespolupracovala s krizovým centrem a s probační a mediační službou, čímž porušila podmínky stanoveného dohledu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka poukazuje na svůj současný zdravotní stav (psychické problémy), z něhož je zřejmé, že by výkon trestu přímo ohrozil její zdraví a život. Okresní soud proto požádala o jeho odklad. Poukazuje i na kroky, které po vydání napadených rozhodnutí učinila ve snaze řešit svou majetkovou situaci.
6. Postup soudů obou stupňů stěžovatelka označuje za nesprávný a porušující její ústavně garantované právo na přístup k soudu, soudní ochranu a spravedlivý proces. Má za to, že na ni byly kladeny velmi vysoké právní nároky, soud ji ale nepoučil o možnosti právního zastoupení. Nemohla tak doložit, že se snažila zařídit insolvenční řízení. Stížnostní soud pak porušil principy kontradiktornosti řízení tím, že rozhodl v neveřejném zasedání, takže stěžovatelka neměla možnost ovlivnit jeho výsledek. Stížnostní soud nadto rozhodoval o stížnosti, aniž přihlédl k důkazu o tom, že stěžovatelka podala na svoji osobu insolvenční návrh. Rozhodnutím o tom, že se trest odnětí svobody vykoná, bylo dle stěžovatelky zasaženo i do jejího práva na soukromý a rodinný život; stěžovatelka se necítí být svobodná, když o jejích právech a svobodách rozhodují jen soudy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Existenci takového zásahu však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
10. Jak se podává z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, okresní soud nařídil výkon trestu odnětí svobody, který byl stěžovatelce původně podmíněně odložen, s odůvodněním, že v průběhu zkušební doby stěžovatelka nevyhověla uloženým podmínkám. Jeho rozhodnutí je podloženo příslušnými důkazy, provedenými při veřejných zasedáních za přítomnosti stěžovatelky a vyjmenovaných a řádně zhodnocených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z nich se jasně podává, že přístup stěžovatelky k otázce náhrady škody a plnění povinností vůči státu byl laxní a nezodpovědný. Na tom nic nezměnil ani vstřícný přístup okresního soudu, který dal stěžovatelce téměř jeden další rok na to, aby svou situaci řešila. Stěžovatelka při veřejných zasedáních konaných ve dnech 10. 8. 2020, 11. 11. 2020, 20. 1. 2021 a 10. 2. 2021 nápravu slibovala, zůstalo však pouze u slibů. Stěžovatelka sice tvrdí, že na ni byly kladeny vysoké právní nároky, z obsahu jejích výpovědí citovaných v napadeném usnesení okresního soudu je však zřejmé, že věděla, že způsobenou škodu dosud ani částečně neuhradila, a byl jí znám i postup, jak se v dané situaci zachovat. Nemůže proto okresnímu soudu důvodně vyčítat, že ji nepoučil o možnosti právního zastoupení. Tato možnost jí ostatně byla známa z předchozího řízení, kdy zastoupena byla (viz bod 15 usnesení okresního soudu). Stěžovatelka řádně neplnila ani podmínky dohledu, který byl nad ní vysloven v odsuzujícím rozsudku, což vyplynulo ze závěrečné zprávy probační a mediační služby, citované v napadeném rozhodnutí okresního soudu. Už jen sama tato skutečnost přitom postačuje k nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Proti zjištěním o plnění dohledu stěžovatelka ostatně ani žádné námitky v ústavní stížnosti nevznáší.
11. Je tak zřejmé, že podmíněně odsouzená stěžovatelka nevyhověla uloženým podmínkám, což okresní soud důvodně vedlo k rozhodnutí, že se během zkušební doby neosvědčila. Poukazuje-li nyní stěžovatelka na kroky, které učinila po vydání rozhodnutí ve snaze řešit svou majetkovou situaci, tyto nemohou na věci nic změnit, neboť je realizovala až po uplynutí jednoho roku od konce zkušební doby podmíněného odsouzení, tedy mimo rámec rozhodné doby (srov. §83 odst. 1 tr. zákona).
12. Z napadeného usnesení okresního soudu i z potvrzujícího rozhodnutí krajského soudu (obě tato rozhodnutí je nutné posuzovat jako celek) tedy vyplývá, že soudy rozhodly na základě dostatečných skutkových podkladů, blíže rozvedených v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, a dostatečně též vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž dospěly k závěru, že stěžovatelka se ve zkušební době neosvědčila.
13. Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatelky soudy k jejich rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu vedení řádného života a osvědčení se, uvedeného v §83 odst. 1 trestního zákoníku, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole, k níž však v posuzované věci nedošlo - zjevně vymyká.
14. Porušení stěžovatelčiných ústavních práv nelze shledat ani ve skutečnosti, že krajský soud o podané stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. V trestním řízení zásadně platí, že potvrdí-li stížnostní soud rozhodnutí soudu prvního stupně a nepotřebuje pro to žádné další důkazy, může rozhodnout v neveřejném zasedání (srov. obdobně u návrhu na povolení obnovy řízení stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633)]. Naopak, hodlal-li by se stížnostní soud významně odchýlit od závěrů obvodního soudu (hodnotí-li podstatně jinak důkazy), je nezbytné, aby dal účastníkům možnost se k této změně vyjádřit, nikoliv nezbytně ve veřejném zasedání (nález sp. zn. III. ÚS 1735/10, usnesení ze dne 5. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2253/14 či usnesení ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1379/21; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková situace však v posuzované věci nenastala. Krajský soud sice doplnil dokazování vyžádáním dalších zpráv, jak však uvedl ve svém rozhodnutí, tyto důkazy nemohly nic zásadního změnit na závěrech, k nimž dospěl okresní soud a které krajský soud jako správné a přesvědčivě odůvodněné potvrdil.
15. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí posuzovaná ve svém celku dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu ani další ústavní práva stěžovatelky tak porušena nebyla.
16. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
17. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud separátně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu