ECLI:CZ:US:2021:3.US.2521.21.1
sp. zn. III. ÚS 2521/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Hledíkem, advokátem se sídlem Smetanova 19, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, č. j. 7 Tdo 538/2021-439, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 214/2020-381, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2020, č. j. 90 T 20/2020 - 351, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu [body 1), 3) a 5)] a zvlášť závažným zločinem loupeže [bod 2)]. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Následné odvolání stěžovatele projednal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") a jako nedůvodné je zamítl.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odmítl jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu. Přitom současně konstatoval, že skutkové závěry soudů obou stupňů je nutné označit za důvodné, logické a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, natož extrémního, rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že mu bylo odepřeno vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, a to zejména v řízení o odvolání, kdy byl přerušován s tím, že soud jeho názory zná a není třeba je opakovat. Stěžovatel tvrdí, že byl umlčen, a to za situace kdy byla jeho vina ve vztahu k trestnému činu loupeže dovozována pouze z výpovědi poškozené H. K., tedy za stavu "tvrzení proti tvrzení". V této souvislosti namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací, zvláště s namítanými rozpory ve výpovědi této poškozené. Upozornil, že nelze označit jeho výpověď za nevěrohodnou pouze proto, že se jedná o "známého recidivistu", a naopak zcela uvěřit poškozené, a to i přes rozpory v její výpovědi.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V nyní posuzované věci lze souhrnně uvést, že stěžovatelovy námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, avšak bez potřebné ústavněprávní relevance, respektující roli Ústavního soudu a jeho shora naznačené možnosti zasahovat do výsledku trestního řízení. V daném případě totiž řetězec nepřímých důkazů spolu s výpovědí poškozené dovoloval bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout. Obecné soudy jednoznačně vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěrům o vině stěžovatele, přitom výpověď poškozené nebyla osamocená, ale byla podpořena i listinnými důkazy, fotografiemi stěžovatele pořízenými projíždějícími policisty, fotografiemi z kamerového systému umístěného v bankomatu, telekomunikační aktivitou stěžovatele i jeho vlastní výpovědí či shodným modem operandi použitým při skutcích, ke kterým se stěžovatel doznal (viz body 26. - 43. napadeného rozsudku městského soudu, bod 6. napadeného usnesení krajského soudu či bod 13. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na základě provedeného dokazování městský soud neměl žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům, stvrzeným i odvolacím a dovolacím soudem, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout.
9. Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy ve svých rozhodnutích detailně popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Ústavní soud přitom neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což teprve by bylo způsobilé založit možnost jeho kasačního zásahu.
10. Nadto i vypořádání námitek stěžovatele soudem odvolacím a soudem dovolacím považuje Ústavní soud za adekvátní, a to včetně vypořádání tvrzených rozporů ve výpovědi poškozené (viz bod 43. rozsudku městského soudu, bod 6. usnesení krajského soudu a bod 14. usnesení dovolacího soudu), k namítané situaci "tvrzení proti tvrzení" (viz body 13 - 14 usnesení dovolacího soudu), či že stěžovateli bylo v průběhu řízení upřeno právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich (viz bod 10. usnesení dovolacího soudu).
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu