ECLI:CZ:US:2021:3.US.2524.21.1
sp. zn. III. ÚS 2524/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem Pražská 15, Plzeň, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 104/2020-464 ze dne 4. listopadu 2020 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 558/2021-532 ze dne 16. června 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy, a dále i čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") uznána vinnou přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. d) tr. zákoníku. Trestných činů se měla dopustit stručně řečeno tím, že pod nepravdivou záminkou vylákala od poškozeného F. V. nejprve 400 000 Kč, a následně, když jí poškozený nechtěl předat dalších 200 000 Kč, začala poškozenému vyhrožovat, že pokud jí peníze nedá, uvede na policii, že ji znásilnil, což později také učinila. Dle závěrů okresního soudu uvedenou trestnou činnost stěžovatelka uskutečnila tak, že se snažila od počátku peníze od poškozeného vylákat předstíráním citového vztahu k němu, přičemž vzhledem ke svým příjmům si musela být vědoma skutečnosti, že nebude schopna peníze poškozenému vrátit. Za to jí byl okresním soudem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku s dohledem v rozsahu a s povinnostmi uvedenými v ustanovení §49 a §50 tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 6 To 104/2020 rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že v bodě I. stěžovatelku uznal vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň byla stěžovatelka výrokem II. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin křivého obvinění, neboť dle krajského soudu v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v její věci došlo k porušení spravedlivého procesu a požadavků respektování lidské důstojnosti v trestním řízení, přičemž zdůrazňuje, že existence řádného procesu je podmínkou demokratického právního státu (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Uvádí, že soudy v trestní věci vedené proti ní odhlédly od zásady subsidiarity trestní represe, když dle jejího názoru posuzované jednání nedosáhlo ani dolní hranice společenské škodlivosti, dále namítá existenci extrémních rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy. Tvrdí, že krajský soud v její trestní věci porušil zásadu in dubio pro reo, když vycházel z rozporné výpovědi jediného svědka. K napadenému usnesení dovolacího soudu namítá, že Nejvyšší soud dle jejího přesvědčení nedostál své povinnosti nepřehlížet nesprávnou realizaci důkazního řízení, která měla za následek porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Připomíná, že dle čl. 1 Listiny jsou si lidé "rovni v důstojnosti a právech", a že se cítí ponížena ve své důstojnosti postupem obecných soudů, když na rozdíl od osoby označené soudem jako "poškozený" je její výpověď soudem "přeslechnuta" či odmítnuta bez řádného prověření její pravdivosti a její vina je konstruována soudem na základě jeho spekulací, které jsou vzdáleny pravdě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to i za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud pouze nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný.
8. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými.
9. K takovým závěrům však Ústavní soud nedospěl, neboť shledal, že napadená rozhodnutí jsou logicky a dostatečným způsobem odůvodněna, a že obecné soudy se vypořádaly s námitkami obhajoby. Krajský soud se stěžovatelčinou argumentací zabýval, např. (v odst. 16 napadeného rozsudku) uvedl, že souhlasí se závěry okresního soudu, který dle jeho názoru považoval obhajobu stěžovatelky, že naopak ona půjčila poškozenému 429 000 Kč a on jí následně dluh splácel, za vyvrácenou. Dále Krajský soud shledal, že tato obhajoba je v příkrém rozporu s věrohodnou výpovědí poškozeného, který dle jeho závěrů peníze nepotřeboval, a pokud by si peníze půjčoval, půjčil by si je od banky (což také učinil, aby mohl půjčit peníze stěžovatelce) a nikoliv od stěžovatelky, kterou do té doby prakticky neznal. Krajský soud dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka od poškozeného peněžní částky vylákala, respektive se pokusila vylákat, pod různými nepravdivými záminkami, čímž ho uváděla v omyl (odst. 17). Krajský soud přitom podrobně popsal, že tyto nepravdivé záminky představovalo např. tvrzení stěžovatelky, že peníze vrátí, až jí přijdou z Ameriky. Následně termín stěžovatelka posunula, dál tvrdila (zvláště v souvislosti se získáním posledních 200 000 Kč), že peníze potřebuje ke koupi a následnému prodeji bytů.
10. I Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky podrobně vypořádal, přičemž uvedl, že za jedinou právní námitku subsumovatelnou pod uplatněný dovolací důvod je možno považovat tvrzení obviněné, že její jednání nemělo být posouzeno jako přečin vydírání. Tuto námitku však shledal zjevně neopodstatněnou s ohledem na skutečnost, že krajský soud správně dovodil, že přečin vydírání (jako předčasně dokonaný trestný čin) byl dokonán již v okamžiku, kdy obviněná poškozenému vyhrožovala, že pokud jí peníze nedá, uvede na policii, že ji znásilnil. K jednání stěžovatelky Nejvyšší soud dodal, že o vyděračském záměru stěžovatelky svědčí i okolnost, že předmětnou pohrůžku podání trestního oznámení pro znásilnění stěžovatelka umocnila tím, že nepravdivou historku o znásilnění sdělila i manželce poškozeného A. V., které řekla, že pokud jí vydá požadovanou částku ve výši 200.000 Kč, všechna obvinění vůči poškozenému stáhne. Toto jednání dle Nejvyššího soudu sice do stíhaného skutku pojato nebylo, ale dokresluje odhodlání stěžovatelky přinutit poškozeného pod výše zmíněnou pohrůžkou k vydání předmětné finanční částky její osobě.
11. Pokud jde o námitku, že společenská škodlivost stěžovatelčina jednání nepřekročila spodní hranici trestnosti, s touto argumentací se již vypořádal Nejvyšší soud, který zdůraznil, že pohrůžky stěžovatelky měly evidentně výrazně zastrašující charakter, a že smyšlené údaje o svém znásilnění stěžovatelka opakovaně sdělila policejnímu orgánu. Posuzovaný případ tak dle Nejvyššího soudu nevybočuje z běžně se vyskytujících případů trestného činu vydírání a ani Ústavní soud neshledal žádný důvod k tomu, aby jednání stěžovatelky obecné soudy takto nemohly kvalifikovat.
12. Stěžovatelka dále namítá, že soudy v její věci vycházely z rozporné výpovědi jediného svědka (poškozeného), a že porušily pravidlo in dubio pro reo. Ústavní soud shledal, že obecné soudy své závěry logicky odůvodnily, a pokud shledaly výpověď stěžovatelky nevěrohodnou a naopak věrohodnou výpověď poškozeného (jež dle krajského soudu koresponduje s ostatními důkazy, listinami i výpověďmi dalších svědků), nelze jim to z ústavněprávního hlediska nijak klást k tíži. Krajský soud uvedl (odst. 15 napadeného rozsudku), že okresní soud správně opřel skutková zjištění o výpověď poškozeného, který v hlavním líčení celou situaci popsal logicky a tak, že to odpovídalo dalším důkazům. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatelka namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna skupina důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo rovněž v případě stěžovatelky. Ústavní soud zároveň nezjistil, že by hodnocení provedených důkazů neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak tvrdí stěžovatelka.
13. V nyní posuzované věci je přitom z konfrontace obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dostatečně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
14. Lze proto uzavřít, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na své shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné závěry zpochybňovat. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu