ECLI:CZ:US:2021:3.US.2602.21.1
sp. zn. III. ÚS 2602/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Odborového svazu dopravy, se sídlem náměstí Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem Dudova 2585/4, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 4 To 43/2021, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, č. j. 4 T 2/2016-10083, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, byl odsouzený J. S. pravomocně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Současně mu byla uložena povinnost nahradit stěžovateli (jako poškozenému) škodu ve výši 11 mil. Kč.
2. V této trestní věci byl stěžovatel zastoupen zmocněncem Mgr. V. Andršem. Stěžovatel Městskému soudu v Praze ("městský soud") navrhl uložit povinnost odsouzenému nahradit mu náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, a to v celkové výši 1 246 905 Kč. O tomto návrhu městský soud rozhodl usnesením napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností tak, že uložil odsouzenému povinnost nahradit stěžovateli tyto náklady ve výši 90 750 Kč; ve zbytku však návrh zamítl. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") následně v záhlaví označeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu.
3. Obě tato usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností s tvrzením, že jimi obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
4. Podstata (velmi kuse pojaté) argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení o zvláštním postavení poškozeného, přičemž na aktivitu jeho zmocněnce je třeba vždy nahlížet v kontextu konkrétního případu. V dané věci přitom stěžovatel splnil všechny své zákonné povinnosti při uplatňování nároku na náhradu škody, tzn. správně uplatnil a vyčíslil nárok, doložil potřebné dokumenty a účastnil se všech prováděných úkonů. Nemůže mu proto být kladeno k tíži, že veškeré podstatné důkazy k prokázání spáchání skutků odsouzeného dokládaly orgány činné v trestním řízení, což je ostatně jejich zákonnou povinností. Stěžovatel uvádí, že způsobí-li pachatel poškozenému vysokou škodu, musí počítat s tím, že náklady vynaložené na zmocněnce budou odpovídat náhradě nákladů, která by byla přiznána v civilním řízení o náhradě škody. Snížení výše náhrady nákladů v této věci je proto ve zjevném nepoměru k situaci, kdy by stěžovatel svůj nárok uplatnil v adhezním řízení, kde by mu soudy zřejmě přiznaly vedle nároku k náhradě škody i náhradu nákladů řízení za jednotlivé úkony v plné výši.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Zmíněný princip subsidiarity a z toho vyplývající minimalizace zásahů je nadto patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ze dne 16. 4. 2019 a další; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu.
9. V nyní posuzované věci obecné soudy nezpochybnily správnost stěžovatelem vypočtené odměny za úkon právní služby a ani procesní aktivitu jeho zmocněnce, nicméně vycházely ze složitosti daného případu a z toho, že nebyla nutná zvýšená aktivita zmocněnce. Uvedená částka 11 mil. Kč byla totiž jednoznačně doložena smlouvou o půjčce, na jejímž základě byla odsouzeným od stěžovatele vylákána, přičemž faktická realizace půjčky ani její výše nebyly v dané trestní věci sporné. Rozsáhlé a složité dokazování se proto týkalo již jen povahy finančních transakcí, ke kterým následně skupinou obžalovaných docházelo; prokázání vzniku a výše způsobené škody však bylo od počátku nesporné. Proto soudy označily požadovanou výši náhrady za nepřiměřenou, a to jednak na základě porovnání aktivity zmocněnce stěžovatele ve vztahu k aktivitě orgánů činných v trestním řízení, a také i z hlediska dopadu na odsouzeného.
10. Za podstatnou považuje Ústavní soud také okolnost, že obecné soudy odkázaly na některá rozhodnutí zdejšího soudu a je tak zjevné, že se poctivě snažily o to, aby vydaná rozhodnutí byla ústavně souladná. Vycházely např. z nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1255/18, podle kterého byl-li poškozenému jím uplatněný nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích alespoň zčásti přiznán, má v rámci náhrady nákladů nárok na úhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. "Podmínkou však je, že musí jít o náklady "účelně" vynaložené." Přitom je ve smyslu §154 odst. 1 trestního řádu třeba hodnotit jak potřebnost jednotlivých úkonů právní služby, tak i přiměřenost výše sazby za úkon, jakož i přiměřenost celkové výše nákladů vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich případný dopad na odsouzeného. V případě, že soud shledá celkovou výši nákladů nepřiměřenou, může použít korektivů §12a advokátního tarifu, kterým se nejprve stanoví sazba odměny, jež se vztahuje obecně k danému typu zastupování, poté případně §12 odst. 4 advokátního tarifu, kdy dojde k redukci o 20 % u odměny za každý úkon právní služby. Svůj postup však musí řádně odůvodnit.
11. Důvody, pro které obecné soudy uplatněnému nároku stěžovatele vyhověly jen částečně, přitom Ústavní soud považuje za dostatečně odůvodněné a přesvědčivé a z tohoto hlediska jim není co podstatného vytknout, neboť obecné soudy plně respektovaly judikaturu zdejšího soudu.
12. Ústavní soud se konečně domnívá, že se závěrům učiněným obecnými soudy v nyní posuzované věci neprotiví ani stěžovatelem odkazované nálezy Ústavního soudu, resp. právní názory v nich formulované.
13. V nálezu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 197/14, totiž kladl Ústavní soud důraz na "zvláštní postavení poškozeného odůvodňující zakotvení zásady oprávněnosti náhrady jím vynaložených nákladů (§154 odst. 2 trestního řádu), která může ustoupit do pozadí jen z důvodu existence výjimečných skutkových okolností. Z ústavněprávního hlediska jde o přímé naplnění ústavního imperativu ochrany majetku, resp. legitimního očekávání v jeho ochranu či náhradu, což je spjato stejně jako výsada iuris puniendi s povahou moci moderního státu, který na jedné straně ve veřejném zájmu rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a jaký trestný čin byl spáchán (čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na druhé straně proto zakazuje brát obětem trestné činnosti právo do svých rukou a zaručuje soudní ochranu jejich práv." Jak se však podává ze shora uvedeného, dovodily obecné soudy v nyní rozhodované věci tyto výjimečné okolnosti z kontextu předmětného trestního případu, kdy stanovenou výši náhrady nákladů zohlednily a řádně odůvodnily ústavním principem proporcionality.
14. V nálezu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 289/12, pak Ústavní soud zdůraznil, že "procesní aktivita poškozeného může hrát roli jedině při stanovení výše náhrady nákladů, nikoli však roli determinující přiznání či naopak nepřiznání práva na náhradu předmětných nákladů, neboť by se v takovém případě jednalo o faktické vyprázdnění obsahu tohoto práva, což není slučitelné s principem ochrany práv soudní mocí, jak stojí v čl. 4 a 90 Ústavy. Vedle toho je třeba také pamatovat na to, že zohlednit procesní aktivitu zmocněnce je třeba vždy v kontextu konkrétního případu, konkrétního trestného činu, za nějž byl obžalovaný odsouzen. Účast zmocněnce pak pro poškozeného ztělesňuje i psychickou podporu nebo alespoň ulehčení ne vždy lehké pouti trestním řízením." Jak se přitom podává ze shora uvedeného, v nyní posuzované věci stěžovateli byla přiznána náhrada jeho nákladů, byť nikoliv v požadované výši, přičemž obecné soudy při svém rozhodování zohlednily právě procesní aktivitu zmocněnce a celý kontext trestní věci. Ani z konfrontace s tímto nálezem Ústavního soudu proto vrchnímu a městskému soudu není co podstatného vytknout.
15. Konečně v případě odkazovaných usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 509/21, a ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4913/12, postačuje konstatovat, že těmito usneseními byly podané ústavní stížnosti "pouze" odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, což znamená, že nebyly shledány "přijatelnými" k meritornímu přezkumu.
16. Ústavní soud proto ze všech shora uvedených důvodů uzavírá, že napadenými usneseními nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu