ECLI:CZ:US:2021:3.US.2623.20.1
sp. zn. III. ÚS 2623/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti a) Ivany Němcové a b) Ing. Jiřího Němce, zastoupených JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. července 2020 č. j. 20 C 111/2020-84 ve znění usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2020 č. j. 20 C 111/2020-91, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1. Mgr. Ivony Havelkové a 2. Petra Havelky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé žalovali u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") vedlejší účastníky na zaplacení částky 1 603,50 Kč, mající představovat dluh za spotřebu el. energie v období od 19. 11. 2018 do 18. 12. 2018, a to v bytové jednotce, kterou stěžovatelé od vedlejších účastníků koupili na základě kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2018. Okresní soud zjistil, že byt byl předán 18. 12. 2018 s konečným stavem elektroměru 10 713 kWh. Spotřeba elektřiny za období od 30. 10. 2018 do 10. 1. 2019 byla stěžovatelům vyúčtována fakturou ze dne 21. 1. 2019 podle stavu ke dni předání bytu (dále jen "faktura"). Z faktury plynulo, že stav elektroměru ke dni počátku zúčtovacího období, tj. ke dni 30. 10. 2018, byl 10 151 kWh a stav elektroměru ke konci zúčtovacího období, tj. ke dni 10. 1. 2019, byl 10 713 kWh. Za toto období tak byla do odběrného místa dodána elektřina v množství 562 kWh. Byt byl od 1. 1. 2018 pronajat třetí osobě, od níž vedlejší účastníci žádnou platbu za služby za předmětné období neobdrželi. Okresní soud dospěl k závěru, že bylo-li nesporné, nadto vyplynulo-li z důkazů, že spotřeba elektřiny za období od 30. 10. 2018 do 10. 1. 2019 byla vyúčtována stěžovatelům fakturou podle stavu ke dni předání bytu, a stěžovatelé neobdrželi úhradu za el. energii od nájemce bytu, stěžovatelé účelově změnili svá tvrzení, že žalovaná částka představuje úhradu stěžovatelů za el. energii v období od 19. 11. 2018 do 18. 12. 2018, přičemž dnem 19. 11. 2018 vstoupili jako vlastníci bytu do práv pronajímatelů. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé uhradili spotřebovanou elektřinu za období od 19. 11. 2018 do 18. 12. 2018. Z nesporných skutkových tvrzení okresní soud zjistil, že byt byl pronajímán, dodanou elektřinu tak fakticky spotřeboval nájemce. Stěžovatelé neprokázali, že by vedlejším účastníkům bylo nájemcem cokoli uhrazeno. Na straně vedlejších účastníků tak nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť v jejich majetkové sféře nedošlo k žádnému zvýšení majetku. Bezdůvodně se tedy obohatila pouze osoba, která elektřinu fakticky spotřebovala a neuhradila, a po této osobě musejí stěžovatelé požadovat náhradu.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že je okresní soud vyzval k označení důkazů k prokázání tvrzení, že vedlejším účastníkům vzniklo bezdůvodné obohacení představující žalovanou částku, kterou stěžovatelé uhradili, avšak nestanovil ani minimální lhůtu, byť mu to zákon umožňuje. Přesto stěžovatelé navrhli k důkazu fakturu, z níž se vycházelo při stanovení výše bezdůvodného obohacení, a zejména účastnickou výpověď stěžovatele b). Aniž by okresní soud rozhodl o návrhu účastnické výpovědi, poučil účastníky o koncentraci řízení. Následně bez bližšího odůvodnění soud důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítl a neumožnil stěžovatelům vyjádřit se k návrhu důkazu výslechem. Vedlejší účastníci na podporu svých tvrzení neoznačili žádný důkaz, kromě svého vyjádření, přesto soud v rozporu s předloženými důkazy rozhodl bez dalšího, jak uvedeno výše.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť proti napadenému rozsudku nebylo odvolání přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím tohoto orgánu porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
7. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní rozměr, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací činnosti dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v tzv. bagatelních věcech, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání, tedy ve věcech téhož druhu jako je věc nyní posuzovaná, je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08, usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 nebo ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost se nijak nevymyká právě uvedeným postulátům a nemá ústavněprávní rozměr. V napadeném rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádný exces, jenž by výjimečně mohl založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadený rozsudek je srozumitelně odůvodněn a jeho závěry jsou jednoznačné a logické, pročež na toto ústavně souladné odůvodnění Ústavní soud ve zbytku odkazuje.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je, jak sami stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti připomněli, zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony, při uplatnění ústavních principů a hodnotových východisek. Okolnost, že se závěry či názory soudů stěžovatelé nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
10. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu