ECLI:CZ:US:2021:3.US.2653.21.1
sp. zn. III. ÚS 2653/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jindřišky Šrámkové a Antonína Šrámka, zastoupených Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2021 č. j. 20 Cdo 1548/2021-620 a Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020 č. j. 35 Co 305/2020-577, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Nebeského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhali částečného zastavení exekuce, a to ohledně způsobu jejího provedení přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky - manželky stěžovatele jako povinného - na základě exekučního příkazu vydaného JUDr. Ondřejem Marešem, LL.M., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Litoměřice ze dne 9. 1. 2017 č. j. 124 EX 315/07-185. Obvodní soud návrh zamítl.
3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením, napadeným ústavní stížností, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud shrnul, že obvodní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že závazek povinného, který je předmětem exekučního řízení, není součástí společného jmění manželů, neboť rozsah závazku povinného přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů podle §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."). Obvodní soud dále uzavřel, že soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem, když exekučním příkazem rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, na kterém se nacházela v době doručení exekučního příkazu peněžnímu ústavu částka 3 891,32 Kč, z níž byla postižena polovina, tedy částka 1 945,66 Kč.
4. Městský soud dospěl k závěru, že uvedený závěr obvodního soudu je v souladu s rozhodnou právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu. Zvláštním právním předpisem podle §262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce. Tímto zvláštním právním předpisem je pro závazky vzniklé do 31. 12. 2013 ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. V exekuci vedené pro závazky vzniklé před 1. 1. 2014 je tedy vyloučena aplikace nové hmotněprávní úpravy. Oproti tomu nová procesní úprava podle přechodných ustanovení použita bude a ta umožňuje postihnout účet manžela povinného, přičemž pohledávka může být postižena jen v rozsahu jedné poloviny (viz §304b odst. 4 o. s ř.), a to i pro výlučný dluh manžela povinného, který je možné uspokojit ze společného jmění manželů.
5. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v návětí označeným usnesením pro nepřípustnost, neboť napadené usnesení městského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé spatřují v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv především tím, že obecné soudy porušily zákaz retroaktivity, v důsledku něhož byl postupem soudního exekutora postižen zpětně majetek stěžovatelky, který podle dřívější právní úpravy postižitelný nebyl. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že v době vzniku závazku stěžovatele, jakož i v době zahájení exekučního řízení vůči němu, nebylo podle právní úpravy možné postihnout prostředky ze stěžovatelčina účtu, vedeného u peněžního ústavu. Tuto možnost zavedla poprvé až novela občanského soudního řádu účinná od 1. 1. 2013. Ústavní soud podle stěžovatelů opakovaně poukázal na nepřípustnost zpětného postihu majetku manželky povinného na základě zákonných ustanovení, která nebyla platná a účinná v době zahájení exekučního řízení a v době vzniku závazku povinného, k čemuž stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1/2014. Dále stěžovatelé namítají, že prostředky stěžovatelky neměly být vůbec postiženy exekučním příkazem, neboť tím byl vymáhán závazek stěžovatele nenáležející do společného jmění manželů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může též vyplynout z rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že soudy s řádným a logickým odůvodněním vyvrátily námitky stěžovatelů týkající se údajné retroaktivity použité právní úpravy, a to s přesnými poukazy na příslušná přechodná ustanovení relevantních zákonů. Stejně tak soudy přesvědčivě a srozumitelně odůvodnily použití dané hmotněprávní úpravy ve vztahu k předpisům procesněprávním. Proto lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Nicméně obecné soudy se blíže nezabývaly odkazem stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 1/2014, kterým je patrně myšlen nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/14 (N 64/76 SbNU 867; č. 115/2015 Sb.). V tomto nálezu však Ústavní soud zrušil přechodné ustanovení zákona novelizujícího exekuční řád tak, že by umožňoval postih výlučného majetku manžela povinného, je-li vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Už z toho je patrné, že odkazovaný nález Ústavního soudu na posuzovanou věc nedopadá, neboť, jak odůvodnily obecné soudy, použitá novelizovaná ustanovení občanského soudního řádu zachovávala možnost postižení majetku z účtu manžela povinného. Na rozdíl od výše uvedeného nálezu Ústavního soudu totiž v nynější věci nebyl postižen výlučný majetek stěžovatelky, nýbrž byl vzhledem k nepřiměřenosti závazku stěžovatele postižen toliko do výše jedné poloviny. Nadto si nelze nevšimnout, že na základě exekučního příkazu byla z účtu stěžovatelky přikázána pohledávka 1 945,66 Kč, pročež by vzhledem k její (bagatelní) výši musely pro neústavnost napadených rozhodnutí svědčit důvody vskutku mimořádné povahy. Takové důvody však Ústavní soud neshledal, stejně jako např. v usnesení ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 141/21, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost ve skutkově i právně obdobné věci.
12. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
13. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu