ECLI:CZ:US:2021:3.US.267.21.1
sp. zn. III. ÚS 267/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem Radlická 2000/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020, č. j. 7 Tdo 1060/2020-564, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 61 To 234/2020, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 1 T 46/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, právo odepřít výpověď podle čl. 40 odst. 4 Listiny. Stejně tak soudy při svém rozhodování porušily čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání byl stěžovatel podle §354 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Městský soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítl. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel obecným soudům předně vytýká jejich svévolné rozhodování, když napadené závěry o jeho vině nenacházejí oporu v provedeném dokazování a současně prý záměrně došlo k dezinterpretacím jednotlivých skutečností zjištěných v soudním řízení. Soudy zejména nijak nevzaly v potaz jednání samotné poškozené, která kontakt se stěžovatelem, který mu je přičítán k tíži a tvoří základ jeho odsouzení, sama vyhledávala. V rámci řízení před obecnými soudy došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení (dále jen "OČTŘ") k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Lze jen stěží připustit, aby byl stěžovatel v dané věci uznán vinným, když panují pochybnosti o věrohodnosti svědků a především poškozené, která stěžovatele v jeho konání svým chováním zjevně motivovala. Stejně tak obecné soudy celou řadu obhajobou předkládaných důkazů, jež stěžovatel v ústavní stížnosti blíže konkretizuje, opomenuly a žádným způsobem se s nimi v napadených rozhodnutích nevypořádaly.
4. Stěžovatel dále poukazuje na dikci ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., podle kterého poškozená v přípravném řízení sice nejprve udělila souhlas s trestním stíháním stěžovatele, ten však následně v hlavním líčení vzala zpět, resp. vyslovila, že není nutno pokračovat v řízení vedeném proti stěžovateli. Obecné soudy ale ve vztahu k zpětvzetí souhlasu poškozené dospěly k závěru, že mezi stěžovatelem a poškozenou není vztah druha a družky, pročež se postup podle §163 odst. 1 tr. ř. v projednávané věci neuplatní, a tedy pozdější vyslovení nesouhlasu poškozené s pokračováním trestního řízení proti stěžovateli nelze akceptovat a není pro danou věc relevantní. K tomu stěžovatel namítá, že při výkladu pojmu druh a družka je zapotřebí vycházet z občanskoprávní definice osoby blízké (viz §22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), kterou stěžovatel s poškozenou dle jeho přesvědčení naplňují, a to bez ohledu na okolnost, zda spolu sdílejí či k okamžiku zahájení trestního stíhání sdíleli společnou domácnost či nikoliv.
5. Další okruh stížnostních námitek směřuje k přípravnému řízení, v němž údajně došlo k nezhojitelným procesním vadám. Stěžovatel nebyl poučen o možnostech vlastní obhajoby, o právu zvolit si obhájce a o možnosti bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu. Skutečnost, že v tomto ohledu nebylo přípravné řízení vedeno v souladu s právními předpisy, dokazuje taktéž to, že obvodní soud nejprve usnesením vrátil věc státnímu zástupci k došetření s odůvodněním, že v postupu orgánů činných v přípravném řízení byla shledána závažná porušení práva obžalovaného na obhajobu. Městský soud následně ke stížnosti státního zástupce sice dané usnesení obvodního soudu zrušil, když uvedené vady zhodnotil jako ryze formální, přesto však absenci poučení stěžovatele o možnosti bezplatné obhajoby ze strany vyšetřovatele konstatoval a uznal. K tomu ale uvádí, že trpí-li přípravné řízení nezhojitelnými vadami, nemůže ani řízení před soudem, pokud se s těmito vadami buď vůbec nebo náležitým způsobem nevypořádalo, splňovat podmínky nestranného a spravedlivého procesu, přičemž absence poučení stěžovatele ohledně jeho práva na obhajobu v přípravném řízení je zcela jednoznačná a vyplývá i z konstatování obvodního a městského soudu.
6. Jiné procesní námitky stěžovatele směřují k porušení povinnosti OČTŘ o každém úkonu sepsat protokol, který musí obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu. OČTŘ však odmítly zaprotokolovat výpověď stěžovatele doslova, a to pouze se strohým odůvodněním, že výpověď obviněného nemůže být zaprotokolovaná tak, jak obviněný zmiňuje. Tento postup policejního orgánu však vedl nejdříve k tomu, že stěžovatel odmítal v přípravném řízení podepisovat protokoly o učiněných výsleších, neboť tyto protokoly neodpovídaly vyjádřením stěžovatele, a následně v důsledku tohoto postupu policejního orgánu stěžovatel odmítl ve věci dále vypovídat. Další námitky pak vznáší i k protokolaci z hlavního líčení před obvodním soudem, kdy namítal, že přepis zvukového záznamu je nepřesný, domáhal se opravy přepisu a přestože obecné soudy částečně jeho návrhu na opravu protokolace vyhověly, učinily tak až po rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru stěžovatele však nelze ve věci meritorně rozhodnout, pokud jsou dány pochybnosti o správnosti protokolu z hlavního líčení a obsahu výpovědí dotčených osob.
7. Stěžovatel rovněž namítá, že v průběhu přípravného řízení byl podroben znaleckému zkoumání z oboru psychiatrie, avšak tento posudek trpí neodstranitelnými vadami. Soudní znalkyně si totiž ke znaleckému zkoumání přizvala konzultanta z oboru psychologie, což svědčí o tom, že s ohledem na svoji limitující odbornou znalost nebyla schopna posoudit veškeré otázky, které jí byly soudem položeny, přesto je jako zpracovatelka znaleckého posudku uvedena pouze soudní znalkyně sama.
8. Závěrem stěžovatel zpochybňuje i postup Nejvyššího soudu, který v napadeném usnesení konstatoval, že v dovolání namítané procesní vady nižších soudů nelze vztáhnout pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr je však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, na kterou ostatně opakovaně odkazoval i sám Nejvyšší soud. Podle této judikatury nelze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vykládat formalisticky a restriktivně a vždy je třeba mít na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces, tj. přihlížet i k závažným vadám řízení. Dalšího porušení práva na soudní ochranu se Nejvyšší soud vůči stěžovateli dopustil v momentě, kdy Nejvyšší soud nepřihlédl k přílohám dovolání s odkazem na §265d odst. 2 tr. ř., podle kterého i doplnění dovolání je nutné učinit prostřednictvím obhájce. Stěžovatel přitom namítá, že se nejednalo o doplnění dovolání, ale o jiná podání v rámci dovolacího řízení, na něž sporné ustanovení trestního řádu nedopadá a stěžovatel byl oprávněn je učinit sám.
9. Ze všech shora uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Předně je třeba konstatovat, že pozornosti Ústavního soudu neušlo, že stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhl prakticky totožné námitky, které učinil i předmětem svého odvolání i dovolání a městský a Nejvyšší soud se s nimi v napadeném usnesení náležitě vypořádaly. Protože v tomto jejich vypořádání Ústavní soud neshledal ústavněprávní pochybení, pro stručnost na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkazuje.
12. Je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
13. V nyní posuzované věci nalézací soud v rámci dokazování vyslechl jak obviněného stěžovatele spolu s poškozenou, tak celou řadu dalších svědků. Z tohoto dokazování vyplynulo, že poškozená sice skutečně i po podání trestního oznámení na stěžovatele s ním udržovala kontakt, stejně jako doznala, že policejnímu orgánu v rámci vyšetřování neposkytla kompletní SMS zprávy, které si spolu s poškozeným posílali (viz str. 2 - 3 napadeného rozsudku obvodního soudu). Jen z tohoto jednání poškozené však nelze soudit, že stěžovatele v jeho trestném jednání svým chováním motivovala. K tomu se blíže vyjádřil odvolací městský soud, který uvedl, že kontakt, který poškozená se stěžovatelem udržovala po podání trestního oznámení, rozhodně nelze vykládat jako určitý projev náklonosti poškozené vůči stěžovateli; naopak chování poškozené vykazovalo jasné známky nezájmu a neochoty se s poškozeným stýkat (viz odst. 5 napadeného usnesení městského soudu).
14. Stěžovatel rovněž Ústavní soud upozorňuje na opomenuté důkazy, které nalézací soud přes návrh stěžovatele neprovedl. Obecné soudy ale postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, neshledaly provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné. To vše při splnění podmínky, že v odůvodnění napadených rozhodnutí se obecné soudy k odmítnutí provedení dalších důkazů vyjádřily a svůj postup řádně odůvodnily, což se v nyní projednávaném případě prokazatelně stalo (srov. zejm. odst. 11 napadeného usnesení městského soudu).
15. Souhrnně lze uvést, že většina stěžovatelem uplatněných námitek směřuje ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině. V nyní projednávaném případě však řetězec nepřímých důkazů spolu s výpovědí poškozené dovoloval bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům, zejména soudu městskému, z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout. Obecné soudy jednoznačně vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěrům o vině stěžovatele. Jako přímý svědek již z povahy věci mohla k celé věci vypovídat pouze poškozená. Výpověď poškozené však nebyla osamocená, nýbrž byla podpořena celou řadou výpovědí dalších, byť nepřímých, svědků (srov. str. 3 - 4 napadeného rozsudku obvodního soudu) a výslechy znalců, resp. znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (viz str. 5 napadeného rozsudku obvodního soudu) vypracovanými na osobu stěžovatele. Na základě takto provedeného dokazování pak obvodní soud neměl žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. V tomto ohledu neobstojí ani námitky stěžovatele k přítomnosti další osoby při jeho znaleckém zkoumání, neboť s těmi se již řádně vypořádal Nejvyšší soud (viz odst. 35 napadeného usnesení).
16. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že obvodní soud v napadeném rozsudku náležitě, logicky a dostatečně přesvědčivě odůvodnil své závěry o vině stěžovatele. Městský soud se v rámci odvolání stěžovatele vypořádal s jeho námitkou stran nevěrohodnosti poškozené a dalších slyšených nepřímých svědků, když právě z těchto výpovědí nalézací soud čerpal spolu s dalšími důkazy ve věci, k čemuž městský soud dokonce uvedl že "...objektivně zjištěné deliktní jednání obžalovaného, které v jeho prospěch jak opakovaně uváděné, nalézací soud aniž by k tomu měl důvody o 5 měsíců zkrátil, kvalifikoval oproti obžalobě opět ve prospěch obžalovaného pouze jako přečin dle §354 odst. 1 písm. b) písm. c), nikoli již písm. d).... Tak této právní kvalifikaci nelze ze strany stížnostního soudu nic vytknout" (viz odst. 8 napadeného usnesení městského soudu). Z uvedeného tedy vyplývá, že obvodní soud se skutečně dopustil jistého pochybení při hodnocení provedených důkazů, avšak pochybení ve prospěch stěžovatele a v důsledku absence odvolání státního zástupce nemohl městský soud nově rozhodnout v neprospěch stěžovatele.
17. K dalším námitkám procesního charakteru (zpětvzetí souhlasu poškozené s pokračováním v trestním řízení podle §163 odst. 1 tr. ř., absence poučení stěžovatele o možnosti bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu a pochybení orgánů činných v trestním řízení v protokolaci) se již podrobně vyjadřoval jak městský soud (srov. odst. 10 napadeného usnesení městského soudu), tak i soud Nejvyšší (srov. odst. 17 - 22, odst. 26 - 31 a odst. 32 - 34 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), přičemž zdejší soud v jejich závěrech nezjistil žádné pochybení ústavněprávní intenzity, které teprve by bylo způsobilé založit jeho kognici.
18. Lze tak shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
19. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu